To už dekadence chcípla?

Při psaní těchto popudivých vět jsem přemýšlel, zdali je ještě možné moderního člověka překvapit jeho stinnými stránkami, či zdali už je tak obrněný vlastní i cizí odporností, že jej už nic udeřit nijak nemůže? Nebo může? A co jeho žena?

Náměty nejsou čistě mé, převzal jsem je z všemožných konfliktů na sociálních sítích, kam se dnes ostatně přesunul celý smysl dekadence. Protože se však jedná o virtuální realitu, naučili jsme se tam ignorovat život.

 

Můžeme poklidně lhát cizím za předpokladu, že víme, že jim lžeme, avšak zapomínáme, že tisíce let nemáme tušení, co je to pravda.

Okamžitě se při tom skrýváme za vlastní přísliby, za to, co chceme - to je pravda - ale to, co ve skutečnosti děláme, jsou jen omyly.

Civilizace pak zanikají ve jménu ukřivděných individuí, v kronikách navždy ocejchovaných znamením ďábla s nechutnou precizností.

...

Prozradila ho ublížená manželka, pečoval o ní s láskou jako k sobě samému, a ne že by se neměl rád, ale nenáviděl se.

O samotě, totiž pokaždé, když masturboval, vybavil si její chirurgickou tvář, na kterou by v záchvatu úzkosti vylízaně plival.

Kvůli tomu, aby skryl vlastní mastnotu v projekci, a vůbec ten smrad ze své pleti, který pronikal póry díky hanobení všeho živého.

Rozervaně skrytá duchovnost jeho charakter unáší stejně tak, jako nás unášejí celé rody zfanatizovaných představitelů světa.

Yardy miliard jsou pokryty tučnou krví, Nero a Hitler jsou skuteční, ale zlo, temno a pohroma jsou pořád metaforizovány do neurčita.

Tajemství, za kterým se skrývají, je schopno ničit ve jménu sebe samého rodiny, jejich vesnice, hrady a národy, i když je to jen hra.

Ego drásající rasistická xenofobie proti šátkům, ženy bijící muže demonstrují ubohou kastraci a odmítají být matky země, prostě ne.

Cit pro pornografii ksichtů zatuchlých modelek v pomalé tramvaji, dusno a zpocené podpaží na znamení luxusu dozlatova vyholené.

Třesou se naše děti, zatracují nás za své zrození, ale mají pravdu - to my jsme je prokleli, učili jsme je létat v cirkuse zavřených klecí.

Vědomí je postaveno na vrchol pyramid, drží nás za vlasy a znásilňuje, přičemž se cítíme náramně, neboť bůh musí být totálně slepý.

Í když sami sebe vidíme, zatímco nám uniká podstata, kdo jsme, dovolujeme si hrát s našimi těly vřelé představení, dokud nehoří.

...

Nepatrná negace, nihilismus, nezájem, nevyrovnanost, neodpovědnost za sebe, způsobená všeobecnou nechutí k lidství, není.

Enviromentální vědy a psychologie v bitvě o poznání těžce selhávají, neboť naprosto zapomněly na cestu nejmenšího odporu.

Ne každý je obeznámen s teorií relativity, ale stejně out je ohlížet se za Newtonůvým zákonem o zachování energie Jing Jang.

Ámen s velkým, dlouhým a tučným Ježíšem na kříži je vyslovován mechanicky, aby kněží zamezili hromadnému hanobení.

Vy, kteří spoléháte, že jazyk za zuby nikdo nevidí, jste slepí, jste odsouzeni k mlčení navěky selekcí toho, co chcete slyšet.

Ikarus chtěl být stejně vysoko jako každý zhrzený dělník nebo nacista, naštěstí bůh žehná těm, kteří shoří dřív, než zapálí zem.

Svatí jsou ale raději zapomenuti, aby uvolnili místo dalším, které vykořistíme pro co nejefektivnější selekci přivlastněné reality.

Tento režim, jemuž dominuje ten nejlínější nejchytřejší, schopen řídit malý sportovní automobil stejně, jako svůj penis, je závislý.

...

Ihned zapomínáme, že zvracíme do záchodu párky, vejce a jiné potracené plody a mrtvé zbytky kusů husích kůží, sviní a chleba.

Gratuluji všem, kteří došli za poločas rozpadu života, přičemž se mění v umírání, tedy usmíření a hledání viníka, tedy své viny.

Není normální chtít zůstat navždycky mladý, namířit se proti zákonům fyziky a čekat blahorodí od supermarketů, s námi to zvládnete.

O tom jsme slyšeli malí, ty nesmysly, pohádky, kde Zlatovláska, motivována krizí identity trapnosti vedle medvědů, skáče z okna.

Roztomilý trpaslík nabízí z chronického nedostatku estetiky černovlasé Sněhurce své lože, pročež spí u kamarádů s rukou v kalhotech.

Anorexii se dostává pozornosti, přestože už skoro není vidět, vedle tlustých prdelí pohlcujících galaxie, které s kuráží přehlížíme.

Nechceme se v nich ztratit, nechceme, aby nás zalehly tíhou té neukojitelnosti, v požírací mánii symbolů, fetišů a hovězích kuřat.

Cestujeme, abychom utekli, umíme i létat, běhat, skákat i plavat, s dávkou antibiotik jsme nesmrtelní, proti rakovině se stačí přizabít.

Etika pohltila člověka v momentě, kdy nad sebou začal pochybovat, moci se chopily orgány, otrávená játra a kyselinou ucpaná střeva.

...

Levná pracovní síla, společně s touhou po zlevněné mouce plné larev molů, proměnila majetnickou chamtivost v bohatství.

Žena je zneužívána davem těch nejúlisnějších mocichtivých prasat, pročež se z matky země stává těžce dýchající otrok.

Impotentní, bez cíle, smyslu, přesto však nějak vypadá, mluví a působí,aby zahnal myšlenky na existenci černé šedivějící díry.

...

Zároveň či střídavě se bojíme druhých či sebe, odmítáme či přijímáme názory na tolik skutečností, o nichž pak mluvíme či mlčíme.

A proto milujeme či nenávidíme, ničíme či tvoříme a je dva tisíce let po Kristu, který ještě pořád směle neosvětlil ambivalenci pocitů.

Pro které vraždíme či rodíme, vkládáme či boříme naděje tak, jak se nám to zrovna hodí či nehodí, zapíráme RL a vzýváme VR.

Říkají nám, že schizofrenie se nedá léčit a že když vyjde slunce, můžeme být šťastní, i když jsme infikovaní morem a chcípáme.

Eventuelně ne hned, ale co tak si dát prášek, sport, televizi, stačí udělat, podepsat, překonat, zajistit, vydobýt a nikdy se nevzdát.

Na demonstraci přirozenosti, utlačováni vlastní agresí troubíme v nehybných kolonách aut za deště, sněhu, za vln veder a mrazu.

Ídeál pohodlného života neexistuje, jen krátkodobá lež pro ty, co nevinným hážou svá hovna do oken, lži ale začíná docházet místo.

...

Symbolem moci už není člověk, ale moc sama.

Médiím zdejší doby se může a nemusí věřit.

Rozkol duše je neřešitelným problémem druhých.

Tak vypadá apel na upřímnost první čtvrtiny 21. stol.

...

poslední úprava 7.3. 18:42

---