Poetická místa světa

Narození dat

40 GB dat k tarifu zdarma.  Z plakátu se směje spokojeně rodina. Matka třímá tablet, po boku má děti, všichni do něj hledí. A nad nimi otec, ten jediný hledí do objektivu, výraz má dojatý, jako by se právě dozvěděl, že na svět přivedl spasitele. Výjev skutečně nápadně připomíná ikonografii Narození Páně. Chlév nahradil hypoteční byt, vola a osla zastoupí diváci a zázraku není zrovna málo, počítá se na gigabajty. 

Poetická místa světa

Je dnes zvykem pospíchat. Dohled nad časem praktikovala už klášterní bratrstva se svými denními řády, později pak armáda naučila člověka na rytmus bubnu. A dnes se už jen píše „ASAP“, jak prosté. Tahle hloupá zkratka jakoby našla místo v životě člověka a vodila ho na drátkách. „Neztrácet čas“, floskule zvlášť vlivná. A přitom jen v nahodilosti a bezúčelném plynutí času lze nalézat poetická místa světa, v rychlosti a počtářství jen těžko. Snad jen Lola, která běžela o život, byla výjimkou.

Distance displeje

„Lidství člověka, subjektivita je odpovědností za druhé. Je svrchovanou zranitelností,“ píše Lévinas. Odhlédneme-li od patetického tónu té věty, můžeme ji kriticky vztáhnout k současné technice. Nemají digitální technologie člověka vzdálit právě „subjektivitě jako zranitelnosti“ a poskytnout mu v distanci displeje znecitlivující prostředek? Začalo to televizními zprávami, každodenní dávkou mrtvých z Pásma Gazy, a končí to mediálně-bavičským průmyslem internetu, kde lze jen těžko rozlišit pravdu od lži, vážné od nevážného, pravé od falešného, podstatné od bezvýznamného. Pojem člověka se radikálně mění.

Homo sacer

Potkaly se v cukrárně na náměstí, jako každou neděli po poledni. Dvě staré paní. Míchají vídeňskou kávu v dlouhých skleničkách a ukrajují zákusky. Povídají si tiše, jako by s každým slovem jejich příběhy dohasínaly. Doba fascinovaná zdravím, technikou a její neustálou inovací, růstem a přizpůsobivostí, jíž se módně říká jen flexibilita, je odsunula na okraj. Společnost z nich učinila homines sacros, nedotknutelné, ale zároveň vyčleněné. A stát se jednou za měsíc ze špatného svědomí vykoupí almužnou na nedělní věneček s kávou.  

To je náš Ándor

V rádiu informují, že Ándor Šándor, nepřehlédnutelná figurka televizní scény, radí s bezpečností metra. „Ten chlap má čuch na bomby,“ reagovala primátorka na dotazy, proč mu vyplácejí za každou hodinu 2,5 tisíce a v souhrnu 125 tisíc korun měsíčně. Ándor neříká nic, jen tiše tiká.