Svět

Poslouchám jak prší je venku svět teď rybí
dotýkám se listů prvních myšlenkami  
na rtech stín je dechu na jazyku bdí sliby
voní hlína jarem a pokoj vlasy tvými.

Cítím snít ty růže, které ve váze spí
vůní svojí pláčou za své utržení 
a květy jako kapky s ránem opadají   
sny jsme chvíli jenom v růžích narození.

Zas do hlubin města se lodě potápějí 
míří ke dnu tramvaj i první ranní chodci
pera ptačích králů z šedi povstávají
na hladině kruhy času této noci.

A poslední ze stropů mi brání v letu vzhůru
do oblaků vstoupit jež bílé jsou jak tělo
nechat shořet v svíci sebe jako můru
přijmout bolest světla, které tak se stalo.