Já jsem špaček!

Jaro bylo v rozpuku, všechno  ptactvo zpívalo a klokotalo, vítr si pohrával s čerstvým listím a svěží trávou, sluníčko hladilo svými teplými paprsky každého živého tvora.

            Také maminka špačková vyrazila se svými opeřenci z hnízda na louku v městském parku. Byli už dostatečně silní, aby mohli létat a hledat si sami potravu.

            „Podívejte, děti moje,“ ukazovala jim, „tohle dlouhé růžové stvoření, co se tady plazí po trávě, je žížala. Ta se papá,“ a nabrala žížalu do zobáku.

            „Jé mamí, dej mě kousek,“ žadonila Baruška.

            Maminka tedy žížalu rozdělila a každému špačíčkovi a špačičce dala po kousku.

            Děti se hned rozutekly a začaly hledat žížaly. Nejdál odběhl  špaček Pepík. Našel cosi, co nelezlo, mělo to žlutý konec a druhou půlku bílou.

            „Jé, mami, co je to? Jí se to?“ volal Pepík na maminku.

            „To je špaček,“ poučila ho maminka.

            Pepík se zarazil. „Ale špaček jsem já, né?“

            „Ale samozřejmě, že jsi špaček, tohle je špaček cigarety.“

            „Cigarety?“ nechápal  Pepík.

            „Toho si nevšímej, to je fuj,“ radila maminka. „Lidi kouří cigarety, a když je dokouří, tak je často hodí do trávy místo do odpadkového koše.“

            Zatímco maminka poodlétla za dalšími malými špačky, Pepíkovi to nedalo a začal toho podivného špačka zkoumat. Jejda, docela voní. Začal se zobáčkem šťourat v tabáku. Přitom bezděčně nasával všechny omamné látky, které cigareta ještě obsahovala. Po nějaké chvíli se s ním začalo všechno motat a skácel se do trávy.

            „Maminkó!“ volal slabým hláskem.

            Maminka ho uslyšela a hned za ním přilétla. Hned věděla, co se stalo. Honem letěla k nejbližší veterinární klinice, aby jejího chlapečka zachránili. Tam zaklepala zobákem na okno.  Když přišel k oknu pan veterinář a otevřel, hned zaštěbetala a ukazovala hlavou k parku.

            Pan veterinář nelenil a vypravil se za maminkou špačkovou. Doběhl do parku, honem vzal neposlušného Pepíka do náruče a utíkal s ním do ordinace. Maminka se o Pepíka moc bála a nervózně létala s dalšími ptáčaty sem a tam.

            Pan veterinář se po nějaké době znovu objevil a pustil Pepíka za maminkou. Pepík radostně zamával křidélky. „Mamí, mně už je dobře.“

            „To se mi ulevilo,“ oddechla si maminka. „Doufám, že už tyhle špačky příště necháš na pokoji.“

            „To víš že jo,“ sliboval Pepík a honem na důkaz své poslušnosti vytáhl velikou žížalu.