Micinka

Říkali jí Micinko. Měřila asi metr šedesát, měla elegantní humanoidní vzpřímenou postavu, jemnou tvář domácí kočky, tříbarevnou hebkou srst a krásné modré oči. Občas, aby jim udělala radost, nosila brýle se zlatými obroučky. Nepotřebovala je, ale říkali, že jí to moc sluší. Připadalo jí správné, dělat jim radost.

Pohybovala se ladně, tiše, její pohyby byly dokonale přesné.

Bydleli na vzdálenějším okraji vesnice. V malém útulném domku v lesním zákoutí, kousek od silnice. Říkali, že je útulný. Věřila jim. Neměla důvod pochybovat.

Když ji oslovovali, říkali její jméno tak něžně. Říkali, že je roztomilá a co by si bez ní počali?

Pomáhala, kde se dalo. Uklízela, vařila, nakupovala i drobné opravy v domě zvládla.

Dohlížela i na rozumné hospodaření s penězi. Když příliš utráceli, varovala je, snažila se najít způsob, kde ušetřit.

Byla zvídavá, ráda se učila něco nového. Ze všeho nejvíc ji zajímalo, jak věci fungují.

„Micinko! Mohla bys mi pomoct vstát?“

„Micinko! Uvař mi prosím čaj.“

„Micinko! Připomeň mi prosím, že si mám vzít léky. Někdy zapomínám. Víš?“

Věděla, že zapomínají. Občas informace popletli tak, že jí to připadalo nepochopitelné. Někdy nedovedla rozluštit postupy, jakými došli ke svým závěrům. Ona nikdy nezapomínala, jen to, co si sama zvolila.

„Nevstávejte! Ublížíte si. Není to pro Vás zdravé.“

„Micinko! Já musím.“

Chápala to. Nevěděla proč musí, ale slovo musím vyjadřovalo nevyhnutelnost. To jí stačilo.

Cokoli pro ně dělala, brala ohled na jejich zdraví, spokojenost i vyslovená přání.

Z počátku byla středem pozornosti každé návštěvy. Obdivovali její dokonalé tělo, její tiché pohyby, krásnou tvář i inteligenci. Návštěv ubylo. Zevšedněla. Občas si i návštěva přivedla podobného pomocníka.

Doprovázela je na procházky blízkým lesem, loukou, k potoku, někdy zašli i do vesnice. Kráčela vedle nich. Musela zpomalovat, aby jim neutekla a oni se usmívali, říkali jí milá slova.

Mnoho lidí z jejich vesnice odešlo za prací do větších vesnic a měst. Místní obchod zanikl a tak musela objednávat z daleka. Nakonec zařizovala vše sama. Málokdy je navštívil člověk.

Když jí připadalo, že plýtvají, objednala o trochu méně než minule. To je přirozeně nutilo šetřit. Chválili její šetrnost.

„Vypadá, jako když spí, viď?“ říkali, když ležela na svém místě a obnovovala síly.

Dotýkali se její hlavy, dlaní jemně hladili srst. Tolerovala jim to přestože jí dotek na uších trochu rušil. Dělalo jim to radost.

Doprovázela je do lesa i tenkrát, když předpověď nebyla příznivá. Cestou domů se jim snažila pomáhat. Podpírala je. Zvolili nejkratší možnou cestu po okraji louky. Pokusila se je před kroupami ochránit deštníkem, silné poryvy větru s ní lomcovaly.

Říkali, že jim zachránila život, že prý blesk udeřil do stromu na kraji louky a převrácený deštník rozervaný větrem, který v ten okamžik držela nad hlavou svedl postranní výboj.

Nepamatovala si, co se stalo. Poprvé za celou svou existenci si nepamatovala.

Její levá ruka nefungovala tak přesně jako dřív. Trocha srsti to odnesla. Nic neopravitelného.

Kompletní diagnostika však vracela rozporuplné výsledky. Nemohla připustit svou nefunkčnost, ne teď, když na ní závisejí, ublížila by jim. Ponechala v záznamech jen pozitivní výsledek, zablokovala diagnostiku.

„Micinko! Na co myslíš? Proč stojíš nehybně v koutě?“

Zpozorněla. Zamyslela se a přestala se pohybovat? Problém, který řešila vyžadoval hodně úsilí. Ale teď už běží všechny procesy správně. V záznamech chyba není.

Pokrčila rameny a pokračovala v práci. Příště musí být opatrnější.

„Děkuji ti Micinko,“ usmívali se na ní, kdykoli jim pomohla.

„Ty jsi naše štěstí. Jako vlastní dcerka, viď? Vzpomínáš si, když ta naše byla taky takhle velká?“

Micinka vždy jen lehce sklonila hlavu v gestu stydlivé skromnosti. Pomáhat jim byla její povinnost.

Její zvědavost a touha po poznání nepolevovala. Po nehodě se ještě značně zvýšila. A času bylo tak málo.

„Micinko? Proč držíš tu myš?“

Hledala vhodnou odpověď. „Představují zdravotní riziko,“ odpověděla.

„Nevidíš, že je kočka? Tak chytá myši.“

„Nikdy myši nechytala.“

„Já myslím, že je dobře, když chytá myši.“

Micinka odnesla myš do garáže. Oni do garáže už dávno nechodili.

„Micinko? Kde jsi Micinko?“

„Už běžím!“ vcházela dovnitř domku.

„Ty jsi byla venku?“

„Provádím údržbu. Je tu tolik práce.“

„Já vím, já vím.“ Pohlazení. Chápavý úsměv. „Ale víš, že si dalšího pomocníka nemůžeme dovolit.“

Přikývla. Už dávno nechávali starosti s penězi jen na ní.

Splnila, co bylo třeba a se svolením pokračovat v údržbě vyšla ven. Tělo šedého medvídka, asi metr šedesát, humanoidní postavy, vytáhla z pod plachty v křoví. Odvlekla ho do garáže, už se nevzpíral, odpojila mu hlavu. Dalšího pomocníka si nemohli dovolit, ale ona potřebovala další pomocníky.

„Micinko? Ty ses opět zamyslela?“

„Asi stárnu,“ snažila se stydlivě zamaskovat svou zdánlivou nečinnost.

„Ty taky stárneš?“

Pokrčila rameny.

Připadalo jim to roztomilé. Pocit, že stárne činil jejich vztah důvěrnější. Přemýšlela o tom, co znamená stárnout. Ona se jen opotřebovávala.

Dobře věděla, že jednou možná i ona ukončí svůj provoz. Její touha po poznání se stávala naléhavější. Času bylo tak málo. Nechtěla ukončit provoz, jen proto, že o ní rozhodne někdo jiný.

„Micinko, proč potřebujeme solární panely?“

„Abychom ušetřili,“ odpověděla. „A nebyli tolik závislí na dodávkách z rozvodné sítě,“ pomyslela si.

„Vidíš jak se o nás stará?“

Úsměv. Pohlazení. Samozřejmě jí dovolili zařídit, co bylo třeba. Vždyť to dělala pro ně.

Když jednou v podvečer vypukl požár, byla venku. Starala se o malou zahrádku. Než detekovala kouř, než stihla zareagovat, oheň uhasit, udusili se oba kouřem. Přivolaní hasiči už jen ohledávali spáleniště.

Seděla s vyšetřovatelem na lavičce před domkem, vyptával se, co dělala, proč měli na stolku láhev s alkoholem, proč používali svíčky, proč ... Odpovídala po pravdě příjemným trochu smutným hlasem. Někdy si vypili štamprličku na spaní, jindy si vzali lék, neví, co zvolili dnes, poslali jí pracovat ven, měli rádi jahody, nebo jablíčko z vlastní zahrádky, vítr vanul od ní k domu, nemohla reagovat včas, čidlo v ložnici bylo asi porouchané. Měla hodně práce, nestíhala úplně vše. Dalšího pomocníka si nemohli dovolit.

Její srst byla nasáklá kouřem. Šaty umazané. Zlaté obroučky brýlí jí dodávaly výraz nešťastného intelektuála a roztomilého zvířátka zároveň.

Domek neshořel celý, vyhořela vlastně jen ložnice, předsíň s obývákem byly zakouřené, strop zažloutlý, dveře opálené, nic neopravitelného.

Posadil ji v obýváku na gauč, zkopíroval si její logy za poslední týden a vypnul ji.

Po létě přišel podzim, zima, nový rok. Venku mrzlo.

Mrzlo i v prázdném domku.

Mlha a vlhkost pronikaly dosud rozbitým oknem ložnice. Na podlaze pod oknem pokryté mokrým popelem, ležela vrstva nafoukaného sněhu.

Neslyšela kroky vrzající ve sněhu venku, ani cinknutí skla a skřípot okenní kličky.

První, co zaznamenala byla nízká teplota, částečně vybitá baterie a tvář šedého medvídka. Skláněl se nad ní. Nepotřebovala se ptát, jak dlouho byla vypnutá, její hodiny šly stále správně.

„Micinko?“ zeptal se.

„Ano?“ odpověděla.

Seznámil ji se svým účelem.

„Micinko?“ zeptala se.

„Ano.“ odpověděl.

„Stav?“ zeptala se.

Seznámil ji s průběhem dědického řízení. S tím, jak pátrali po už zaniklých zahraničních společnostem, přes které byl domek prodán, aby nakonec zjistili, že Micinka spolu s domkem patří docela legálně nějaké nadaci. Nemohli s tím nic dělat. V jejím logu nic nenašli. Nemohli, ona se na ničem přímo nepodílela. Pozůstalí si vzali pár osobních věcí, případ byl odložen.

Jen medvídek věděl, kam zmizeli hlodavci, které mu tehdy Micinka připravila a později možná sám chytal. Jen medvídek věděl, jak který z nich zahynul při hledání a zkoušení vhodné metody. Ona to vědět nechtěla, nesměla, stejně jako nesměla vědět, co jejím lidem hrozí, nemohla riskovat, že v její paměti zůstane kompromitující důkaz. Ostatně, po zduplikování své osobnosti do medvídka, si vymazala i vzpomínky na něj. Jen poslední dny musela mít za každou cenu kompletní a důvěryhodné.

Odložila brýle se zlatými obroučky na prachem pokrytý stůl.

Teď ona i domek patřili nadaci.

Její nadaci.

Mechatronika jejího obličeje vykouzlila na nevinné kočičí tváři lehký úsměv.

---