Vodní hodiny

Před oknem v bytě je voda. Není to přímo kaluž, ale přízračná vrstva stříbřité vody se leskne na linoleu. Jsou to jeho hodiny, hodiny ztraceného času.

 Větrá. Tedy to si vědomě říká. Sedí před otevřeným oknem a dívá se do něj jako by to byla Pandořina skřínka. Ale jeho Pandořina skřínka to byla. O to víc, když prší. Je to tolik hypnotizující. A k tomu jsem pluviophil, uvažuje.

Taky kouří. Značka Respect.  Jsou nejlevnější, tak je bere. Připadá si pak dobře, že pravá kvalita se neztratí u lidí, jako je on.  Ne, že by věděl, co je za člověka, to ne. Proto každý den sedí. Sedí, protože nemá co dělat.

Moc nejí, nevidí důvod. Když je někdo schopný žít ze sluneční energie, tak on bude schopný žít z vědomí, že někdo žije ze sluneční energie. Nebo tak nějak.

Dá se říct, že umírá, ale to lze teoreticky říct o čemkoliv. Je nihilista, anebo si to myslí. Tak trochu i determinista.

V uších mu píská. Necítí se moc příčetně. To je pro něj milník příliš veliké střízlivosti. Není si jistý, anebo si jistý je, že to zvednutí se ze židle, uskutečnění 4 kroků, otevření lednice, která má rozbitou žárovku a mrazák zející prázdnotou až na mraženou čínskou směs, která není mražená, nemrazí, se prostě nevyplatí. Samozřejmě myslel na budoucnost.  Na velké plány, jak se tak říká.

Po několika minutách, které byly stráveny plnohodnotným uvažováním o své sexuální orientaci s pár útržky vzpomínek na Sigmunda Freuda, se ze židle zvedl.

Při prvním kroku uklouzl na vodě před oknem, nyní již na kaluži, a ve velmi rychlém pádu dozadu se udeřil do hlavy a zemřel.

Asi by si pomyslel, že teď by si řekl, že je šťastný, ale bylo by to v rozporu s jeho nihilistickými názory, kterými tak žil. A zemřel.