s Evžou do světa

Už delší dobu se s Evžou snažíme sehnat brigádu. Důchod není nic moc, člověk aby si pořád odtrhával od úst, že jo? Evža má ráda banány, její chlupatej kamarád zase miluje granulky tý nejlepší kvality a mý dvě kočky toho zbaští taky požehnaně a jen od viskas. Takhle to prostě už nešlo dál.
V inzerátech se to hemžilo novýma příležitostma, od specialisty sales administrativ přes regulátory affairs až po technického důstojníka… hmm… důstojník jsem ještě nebyla. Posílaly jsme strukturovanej životopis našich letitých zkušeností, vymýšlely strategie, přihlásily se do kurzů rychle a úspěšně s angličtinou, šly na depilaci, kosmetiku, laser.
NIC.
Když už jsme se smiřovaly s tím, že důchodci v týhle republice nebudou mít na růžích ustláno a my zemřeme v bídě,  cinkla zpráva.
Obsluha horkovzdušného balónu! Nástup ihned, Deset tisíc čistá ruka, bonusy, flexipassy, týden dovolený navíc… Rajská hudba pro uši dvou důchodkyň! Dvě místa volná!
Direktor bezpečnosti nás uvítal s potměšilým úsměvem. Nejspíš si říkal, že jsme kamikadze. Vyfasovaly jsme přilby závodníků,  prošly požárním a bezpečnostním školením, návodem na obsluhu horkovzdušného balónu  a šup do praxe.
Na louce za městem se hejbal ten žlutej zázrak jako had ze strany na stranu. Lana ho držela na uzdě, ale stejně. Mrskal se tam, jako by chtěl už už vyletět.
„Evžo, tohle jsme posraly,“ konstatuju docela vyděšeně.
„Neboj, to je jištěný ze všech stran,“ uklidňuje Evža sebe i mně.

„Tak dámy, tohle je náš reklamní balón a na vás bude, proletět se s ním dvakrát denně po městě a vyhodit tyhle letáky,“ instruoval nás šéf.
„A hlavně pozor, rozhazovat postupně. Jako když krmíte slepice.“
Evža po něm šlehla nejhorším pohledem, kterej vyšťourala z vyděšených vnitřností. Šéf zmlknul a podal nám letáky.
„Tak jdeme na to,“ statečná Evža.
Nahoru to šlo raz dva. Šéf uvolnil lana a my vyletěly raketovou rychlostí k nebi. Ježkovy voči, to bude moje smrt! Evža se tak lekla, že vyhodila letáky i s krabicí. Ještě, že bylo prakticky bezvětří. Balón se pomalu ustálil a jen nás tak hezky pohupoval nad stromy.
„Vyhodíme nějakej pytel, ne?“ Evža je šílená ženská. Jak se oklepe, už vymýšlí kraviny.
„Já o tom přemejšlela, uděláme si vejlet, co ty na to?“ mlela dál svou.
Byla jsem krok od smrti, takže mi bylo úplně fuk, co bude, hlavně když to přežijem. Evža vyházela pytle s pískem, přidala do balónu trochu plynu nebo co to bylo  a balón nabral výšku i rychlost.  Naše město zůstalo za námi a já se konečně začala uklidňovat. No co, horší už to snad nebude.
Co vám budu povídat. Skončily jsme na neznámém ostrově v Tichým oceánu. Tedy aspoň si myslím, že to byl Tichej oceán. Všude vody jako blázen. Letěly jsme pár dnů, hladové a žíznivé. Ještě, že si vzala Evža pořádnou sváču a pití pro tři lidi…jj, pitnej režim, je pitnej režim…. Alelujááa.
Nakonec se náš balón zachytil o palmu a my konečně přistály na písčitým břehu. Domorodci nám pověsili na krk kytky, nabídli jídlo, pití a bungalov z trávy.

A dál? Balón slouží lidem jako atrakce. Občas je Evža vezme na let kolem ostrova a oni nám zaplatí jídlem a perlami. Přestože důchodkyně, jsme obletovanej artikl. Chlapi se kolem nás točej jako za mlada. Je to divný, ale koketovat jsme ještě nezapomněly. Ženy nám ušily takový barevný košilky... no prostě ráj. Začíná se mi tady líbit.

Uběhlo čtrnáct dnů a  Evža začíná nervóznět, co doma ten její miláček Bilbo a tak se připravujeme na návrat. Perel máme dost. Jestli se nám tedy podaří vrátit. Pevně doufám, že jo, protože z Evži se stal odborník přes balóny. Dokonce přišla na to, jak se přistává. 

S brigádami je ale konec, to jsme si odpřisáhly.