Fragmenty zapomenutých rán

Vzbudila jsem se ve své oblíbené poloze na zádech. Mezi nohama se válela zmuchlaná deka a ruce ležely vedle uší, jako kdybych se vzdávala. Rozespale jsem zamžourala, zívla a protáhla se jako kočka. Zaostřila jsem slepenýma očima na strop a s úsměvem zkoumala černobílé malby zvířat, lidí a nadpřirozených bytostí, vzkazy a taky hluboká vyznání v podobě básní, nebo jednoduché podpisy lidí, kteří mě po párty doprovázeli až domů. Například černá tečka vlevo nahoře je od Milady. Chudera se na nic jiného nezmohla, protože jsme ji donutily vypít pět bouchaných tequil. Nebo tamhle ta mořská panna, tu si vymyslela Aneta. Byla z nás jediná střízlivá, a aby se zabavila, vylezla si na žebřiny a ponořila se do tvoření.

Na barvy jsem nenašla finance, naopak se mi to po pár prvních vzkazech a malůvkách zalíbilo. Lidi většinou používají černou tuš, vodovky, tužky, to co zrovna najdou na stole nebo si vezmou s sebou. Mám svůj černobílý svět. Nezasvěcené oko by zdejší výjevy odsoudilo jako nevkus a zhovadilost. Netušilo by však, že se mě každý obrázek vnitřně dotýká.

Můj ozdobený strop považuji za umění. Každá jeho část je spojená s emocemi, vzpomínkami, slouží jako památka na kamarády nebo lidi, které jsem již nepotkala. Černobílý svět zachycuje určité náladové rozpoložení. Dává mi to smysl a vyvolává pocity uspokojení, revolty či hravosti.

Zhruba před rokem jsem se rozhodla každý ranní příchod zdokumentovat. Po každém dojezdu jsem si strop vyfotila, abych věděla, co přibylo nového, a zpětně se podívala na jeho začátky. Vytvořila jsem mu maminkovské fotoalbum. Momentálně jsou zaplněné rohy a okraje stropu, prostředek zeje prázdnotou. Štafle by se asi časem hodily. V hlavě se mi utvářel nápad na výstavu a doprovodný program pro všechny známé i neznámé… vlastně ne úplně pro každého.

Za rok a půl se stalo mnoho věcí a událostí. Nových známostí a nečekaných rozchodů. Ironicky jsem se ušklíbla. „Jenom rok a půl, co to je? Kolik se toho změnilo?“ zašeptala jsem do dopoledního ticha. Nejméně tři lidi, kteří mi tu na sebe nechali vzpomínku, umřeli. Převážně dobrovolně, viď Anetko. Ruku jsem podvědomě stáhla ke krku, jako kdyby mě na něm něco svědilo. Zaštípaly mě oči, rychle jsem promrkla a semkla čelisti.

Připadala jsem si jako sběratelka. Akorát mi chybí sklep. Polkla jsem a na hřbetech ruky se mi zježily chlupy. „Tenhle druh sběratelství je neškodný,“ řekla jsem nakřápnutým polohlasem, „… a hlavně má smysl,“ přehlušovala jsem ticho. Musela jsem se přesvědčovat nahlas, protože to má určitou platnost a hlavně se vše vyřčené špatně bere zpátky. Můj zkrášlený strop vznikl spontánně. Bez postranních úmyslů, nejsem přeci žádný magor. I když by mnoho mých přátel tvrdilo pravý opak.

„Jak asi dopadne můj strop, až se něco stane se mnou? Přijdou noví nájemníci, přemalují ho? Zapomene se na mě a mé ranní jízdy živých i mrtvých? Nebo se pokoj zachová a má rodina z něj na památku vytvoří muzeum pro nejbližší příbuzenstvo a kruh přátel? Prober se, nežiješ v Burtnových filmech!“ Přátelé mají možná pravdu, jsem trochu magor, proč na podobné věci myslím, když mám celý život před sebou? „Opravdu mám, nesrazí mě venku například meteorit?“ zašeptala jsem do ospalého pokoje. Co když na mě jen tak zapomenou. Máma, táta, celá rodina můj odchod bez bolesti přejde. To by všechno mé snažení bylo k ničemu, chci se taky otisknout do životů ostatních, jako například Anetka…

Mořská panna je součástí mého stropu. Každý pohled mi připomíná její talentovanou autorku, která si dobrovolně vzala život a proč vlastně? Šlo o spontánní nápad a v době, kdy kreslila mořské stvoření, o sebevraždě ještě nepřemýšlela?

„Pro mě je důležité po sobě cokoli zanechat, abych se mohla ohlédnout a uvědomit si, že už jsem ušla kus cesty. Kdybych se podívala přes rameno a nespatřila nic, bylo by to děsivé. Vypadalo by to, jako kdybych neexistovala, nenechala za sebou žádnou životní stopu,“ prohodila jsem zastřeným hlasem. Sotva jsem ho poznávala. Dobře, teď už to fakt přeháním, kolik těch panáků včera bylo?

Takže uspořádám výstavu, to je jasné. Ne kvůli mému rozmaru, ale protože lidi kolem mě rychle zapomínají. Mnozí možná ani netuší, že některý z otisků na mém stropě už nemá živého majitele. Musím jim to připomenout, aby je zachovali v sobě, netruchlili a nezastavovali se nad něčím, co nemůžou změnit, ale aby se s tím naučili žít jako s přirozenou součástí života. Možná mě po výstavě opustí pocit beznaděje. Rozproudí se diskuse, budu si mít s kým popovídat, zavzpomínat si, zasmát se a půjdu dál. S Anetkou uvnitř, a přece se ke smrti nebudu už tak bolestivě vracet. Podělím se o zármutek s ostatními, aniž by to kdokoli z přítomných tušil. Sobecké, ale účelné. „Hezký ventil,“ usmála jsem se.

Uspořádám ji, to je jisté, ale nejdřív se musím vyspat z kocoviny. S mými přepjatými reakcemi by z toho mohla vzniknout úplně jiná událost. Ještě si chvilku poležím a pak všechno promyslím, možná mi sen vnukne nějakou další…