Výlety žáka Matěje Broučka

Jde spíše o novelu o jednom dvanáctiletém klukovi, který začne z poměrně kuriózních důvodů sportovat.

Novela je psaná formou e-mailové korespondence mezi ním a jeho kamarádem.

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Tuesday, September 5, 2017 19:17 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  nový mail

 

Ahoj Tome,

tak Ti dnes prvně píšu ze svý nový mailový adresy. Naši právě koukaj na zprávy, tak mám klid na psaní. Hele, už přijdeš do školy nebo Tě pořád klátí ta pitomá chřipka?

Já poslední dobou tak trochu experimentuju, víš? Pamatuješ, jak jsme ve škole probírali to národní obrození? Tak já jsem si řekl, že bych se s nějakým tím obrozencem rád seznámil. Teda jako s klukem, ne s dospělákem. To dá rozum. Pak jsem přemejšlel, kterej z nich by se mně nejvíc zamlouval. A přišel jsem na Čelakovskýho. To je ten, co sbíral ty lidový moudra, vlastně přísloví. Usoudil jsem, že musel bejt správně ulítlej už ve škole.

Párkrát jsem večer blbnul s mobilem a posílal si smsky jako „Chci potkat Čelakovskýho“ a pak se mně o něm dokonce zdálo. No fakt, nekecám. Dost hodně mě totiž inspiroval ten seriál o Machovi a Šebestový, kde děcka říkají přání do utrženýho sluchátka. Dneska už se sluchátka nepoužívaj, žejo, tak jsem to zkusil s mobilem, no.  Ještě si s tím budu muset trošku pohrát. Ale kdybys měl nějakej nápad, tak sem s ním.

Zatím se měj a mysli na mě, třeba se mi zase v noci zjeví Čelakovský. :-)

Matěj

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent: Tuesday, September 5, 2017 21:29 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  Re: nový mail

 

Ahoj Mates,

 

to je dost, že ses ozval. Posílal jsem Ti smsky, ale ty si teď asi píšeš s Čelakovským, že. Chřipka  je na ústupu, už se těším, že Tě uvidím,  školu teda fakt vidět nemusím. :-))

 

Kdybych měl bejt upřímnej, tak ten Čelakovský mě moc neoslovil. K čemu jsou ty přísloví dobrý?

Já bych se teda docela rád potkal s Preslem, teď nevím, jaký měl křestní jména, oni ti obrozenci jich mají vždycky víc. Jo, myslím že Svatopluk. Tak ten se věnoval kytičkám a vymejšlel pro ně český jména. To by mě fakt bavilo. Jenže dneska už jsou asi všecky jména  bohužel vymyšlený.

 

S mobilem to zkoušet můžeš, tím rozhodně nic nezkazíš. Místo smsek si taky můžeš sám zavolat. Schválně, co to udělá. Jinak mě nic nenapadá.

 

Mamka už mě honí do postele, tak hlavně zas napiš.

 

Tom

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Wednesday, September 6, 2017 07:15 AM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  pokus

 

Ahoj Tome,

 

dnes jsem si trochu přivstal, abych koukl na mail. Večer jsem se s našima díval na Princeznu ze mlejna, tak už jsem notebook potom nepouštěl.

S tím voláním sám sobě to určitě vyzkouším. Zatím pa.

Mates

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent: Thursday, September 7, 2017 20:22 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  Re:  pokus

 

Ahoj Mates,

 

co se děje? Už se druhej den nehlásíš. Neodpovídáš ani na smsky. Nebo už jsi odcestoval do toho devatenáctýho století?

 

T.

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Thursday, September 7 2017 21:15 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  pokus

 

Buď v klidu. Mám vybitej mobil a nabíječku bůhvíkde. :-)

To volání jsem zkoušel, ale zatím bez viditelnýho výsledku. Ozvu se.

Mates

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Friday, September 8, 2017 06:15 AM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  úspěch

 

Tak si představ, Tome, že to klaplo!  Zavolal jsem sám sobě a řekl jsem: „Chtěl bych navštívit Františka Ladislava Čelakovského v roce 1810.“ A zničehonic jsem se ocitl  na jakémsi náměstí, kolem mě chodili lidi v takovejch sametovejch jako pumpkách a podkolenkách a šosatejch kabátech, no, a já měl na sobě něco podobnýho! Ale bohužel to trvalo jen chvilku. Hned nato jsem byl zas ve svý posteli v jednadvacátým století. Ale dobrý, ne?

Vůbec jsem pak nemoh spát, takže Ti to píšu hned zatepla takhle brzo ráno.

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Friday, September 8, 2017 10:15 AM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  Re: úspěch

 

Mates,

to je teda super, že se to povedlo! Fakt jsem něco takovýho nečekal. Nejlepší by bylo, kdybys to natočil na mobil!

Příští tejden už budu ve škole, tak všechno proberem. Zatím čau.

Tom

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Friday, September 8, 2017 20:17 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  úspěch

 

Chápu, Tome, že by to byla bomba, kdybych to nahrál. Ale on mě ten mobil přenesl do minulosti a sám parchant jeden zůstal v přítomnosti! Takže žádný natáčení se konat nemůže.  To je dost blbý. Moh jsem to hodit na Facebook.

Zkusím tam odcestovat teď přes víkend, třeba bude lepší spojení. :-D

 

Čau. Mates

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Sunday, September 10, 2017 14:13 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  Re:  úspěch

 

Mates, zase dva dny nic! Seš v tom devatenáctým století, nebo co?

 

T.

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Sunday, September 10, 2017 20:45 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  úspěch

 

Hele, Tome, nešil pořád! Byl jsem tam!

Akorát jsem zmizel do devatenáctýho století včera těsně před obědem a když jsem se vrátil, tak mě naši hledali všude možně. Asi budu muset vždycky než se tam vypravím říct, že jdu k Tobě.

Ale bylo to skvělý! V našem čase byla sobota, ale u nich bylo pondělí a já seděl v té jejich škole. No vážně, v takový tý předpotopní lavici. A hned vedle Čelakovskýho. To jsem ale pochopil až po chvíli, když mu učitel říkal „Fanouši“. Měli jsme zrovna náboženství a já se pochopitelně vůbec nechytal. Ale Fanouš docela válel.

Učitel se mě ptal, jak se jmenuju, tak jsem akorát řekl Matěj. To se mu líbilo, je to ostatně takový staročeský. Představ si, že bych se jmenoval jako někteří naši spolužáci, třeba Damián.

Během přestávky učitel napsal cosi na tabuli, co jsem nebyl schopen přečíst. Fanouš mi vysvětlil, že to je průpověď a hrozně se divil, že to nepřečtu.

„Ty neznáš kurent?“ zeptal se mě.

„Kurent?“ divil jsem se.

„To je písmo, kterým je to napsané,“ vysvětloval a pak mi to přečet. Když jsem se na to pak díval, tak jsem zjistil, že musím číst g jako j a j jako dlouhý í. Řeknu ti, nebude to v tý minulosti až tak jednoduchý.

Potom jsme měli zeměpis a já zíral jako blázen na mapu Rakouského císařství. Měl jsem asi víc dávat pozor u nás v dějepise. Česká republika ani ťuk. Jenom České království a Markrabství moravské. A pak spousta názvů, které mi ni neříkaly. Třeba Halič. Bukovina.  Fanouš byl ovšem zas v obraze. Budu muset nastudovat něco na netu, abych tam nebyl za blba.

Poslední hodina byl přírodopis a učitel nám říkal úplně praktický věci o domácí drůbeži, hlavně o slepicích. Jak je chovat a tak. Fanouše to docela zajímalo. Po škole mi řekl: „My máme slepice, vy ne?“

Zavrtěl jsem hlavou. Přece mu nebudu vysvětlovat, že jsem z jednadvacátýho století a že bydlíme v Praze v paneláku. To by asi fakt nedal. Fanouš navrhl, že mi slepice ukáže a vedl mě k nim domů. Potkali jsme cestou akorát jeden povoz s koňma. Jo, to jsem Ti ještě neřekl, on totiž bydlí ve Strakonicích. Loni jsme se tam s našima cestou ze Šumavy stavili a bylo to dost velký město, ale tady o dvě stě let dřív to vypadá skoro jako vesnice.

Cestou mi Fanouš vyprávěl, že táta je tesař, ale že by si přál, aby on šel studovat na kněze.

„A ty bys chtěl?“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny.

Na dvorku jsem uviděl spoustu kropenatých i bílých slepic, které ustavičně kdákaly.

„Máme od nich hodně vajíček,“ řekl Fanouš a ukázal na plnej košík.

Na dvorek vyšla Fanoušova maminka.

„To je Matěj,“ řekl Fanouš stručně.

Jeho maminka měla na sobě nabranou dlouhou sukni se zástěrou a světlou halenu s baňatými rukávy. Hned mě pozvala na oběd. To mě mile překvapilo. Nevím, jestli by tohle moje máma udělala. Byl jsem přece úplně cizí kluk.

Vešli jsme do takové jakoby selské světnice, kde byla pec a na ní stála plechová nádoba, ze které se kouřilo. Sedli jsme si k velkýmu stolu a Fanoušova maminka donesla dvě dřevěné misky a lžíce a naložila nám horké brambory se zelím. Bylo to moc dobrý, chutnalo to úplně jinak než dneska. Ani jsem k tomu nepotřeboval maso. Potom nám ze džbánku nalila do hrnků čistou vodu. Úplná dnešní minerálka. Moc jsem paní Čelakovské děkoval.

„Nemáš zač, Matěji,“ usmála se.

Pak se mi to najednou všecko rozmazalo a já se ocitl doma ve svým současným pokoji. Táta vtrhl dovnitř: „Kdes byl? Čekáme na tebe s obědem!“

To víš, tak rychle mě nic nenapadlo, tak jsem zahuhlal něco jako „za klukama“. Máma nalívala polívku a taky na mě byla naštvaná. Ale já jsem byl najedenej z devatenáctýho století. Polívku jsem sněd, ale pak už jsem nemoh.

„Kolik chceš knedlíků?“ ptala se máma a nakládala mi svíčkovou.

„Já nemám chuť,“ řekl jsem po pravdě.

„Prosím tě! Svíčkovou přece miluješ!“ kroutila máma hlavou. „Není ti něco?“

Odešel jsem do svýho pokoje a svalil se na postel. Byl jsem ze všeho nějakej unavenej. Usnul jsem a probral se až k večeru. Honem jsem pustil noťas a dost dlouho brousil po netu a hledal si informace o Rakouským císařství. Vygooglil jsem si i mapu. Rozhod jsem se, že do devatenáctýho století zmizím na noc. Tak jsem zdlábl večeři a zavřel se ve svým pokoji, že se musím učit. To mě zpravidla naši nechají bejt.

Něco po osmé jsem zase navázal spojení. Rodičové si pustili detektivku, tak byl klid. A sotva jsem si sám zavolal, hned jsem byl v tý starodávný škole. Bylo úterý. Tentokrát jsem byl vědomostma nabušenej, ale bylo mi to houby platný. Na rozvrhu totiž byly polní práce. Učitel nás zavedl na pole a tam jsme pleli a okopávali brambory. Přišel se na nás podívat i statkář, kterýmu to pole patřilo. Pořád jsem byl v podřepu a předklonu, tak jsem byl nakonec z toho úplně vyplivlej.

„Kde bydlíš?“ zeptal se mě Fanouš po škole.

Nevěděl jsem, co na to mám říct, tak jsem plácl: „Za Strakonicema.“

Fanouš povytáhl obočí. „A kde? V Jezárce?“

Kývl jsem. S naprostou samozřejmostí mě zase pozval domů.

Fanoušova maminka mě přivítala jako starého známého a hned mi do hliněné misky nalila pořádnou porci husté polívky a do ruky mi dala velkej krajíc chleba.

„Máma peče chleba jednou týdně,“ řekl Fanouš pochvalně. Chleba byl opravdu výbornej, takovej jsem ještě nejed. Polívku jsem přímo zhltal.

Tentokrát se mě nic po obědě nerozmazalo a tak jsem si mohl užívat devatenáctýho století dál. Fanouš navrhl, že půjdem sbírat bylinky.

„Znáš Hliněnou?“ ptal se. Pro jistotu jsem zas kývl. Vyrazili jsme samozřejmě ve stejných botách, ve kterých jsme byli ve škole a na poli, žádné přezouvání do nějakých tenisek. Fanouš šel navíc dost rychle, sotva jsem mu stačil.

„Štráduješ pomalu,“ podotkl na mou adresu.

Fanouš mě sice ubezpečoval, že je to „co by kamenem dohodil“, ale bylo to teda dost daleko. Šli jsme za baráky a pak kolem polí a loukama, až jsme došli k jakémusi kopci. To byla asi ta Hliněná. Fanouš hned začal šplhat nahoru a já za ním stěží funěl. Počkal mě až na takové rovnější mýtince. On má úžasnou fyzičku. A přitom ve škole žádnej tělocvik, nikde žádná tělocvična, stadion nebo hřiště. No jo, nejsou auta, všude se chodí pěšky.

„Tady roste skorocel,“ poučil mě Fanouš a hned běžel zřejmě k svému oblíbenému místu na louce. Skorocel? podivil jsem se. Nic mi to neříkalo. Budu zas muset kouknout na net. Mezitím už Fanouš vytáhl z kapsy koženej váček a začal trhat u země úzké listy, zatímco květinek s drobnými růžovými květy si vůbec nevšímal. „Maminka to suší a tátovi z toho dělá čaj, když ho bolí žaludek,“ pokračoval.

Snažil jsem se Fanoušovi pomáhat, ale bylo to fakticky náročný. Ještě asi dvakrát jsme povyběhli nahoru. Když Fanouš usoudil, že lístků už je dost, utíkal dolů z kopce, až jsem se bál, že se snad zabije. Za patama se mu kutálely kamínky a hroudy hlíny, no hrůza. Já to bral pomalejc. Děsil jsem se, že mi ujede noha na nějaký větvičce a poletím po hlavě dolů.

Fanouš na mě hodnou chvíli čekal pod kopcem a očividně se nudil.

„Chodíš sem často?“ zeptal jsem se ho celej udejchanej.

„Tak třikrát do týdne,“ odpověděl a mně bylo jasný, že to bere jako úplnou normálku. Po tomhle výkonu už jsem sotva pletl nohama, ale Fanouš, jak sám předtím řekl, štrádoval, jako by celej den odpočíval. Cestou se mi znovu začalo všecko jaksi rozmlžovat a najednou jsem byl zase ve svý současný posteli. Mobil mi ukazoval, že jsou čtyři ráno. Hned jsem usnul a chněl až do půl jedenáctý, kdy mě táta skoro násilím vytáh z postele. Řeknu ti, tyhle výlety budou ještě pěkná makačka. Zatím čau.

 

Mates

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Sunday, September 10, 2017 20:45 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  P.S.

 

Jo, ještě jsem chtěl napsat pár slov o Fanoušovi. Já jsem si podle těch černobílejch obrázků totiž myslel, že bude tmavovlasej, ale on je blonďák! A jinak chápu, že jednou bude sbírat ty přísloví. On totiž pořád mluví takhle: je to co by kamenem dohodil, budeme tam než bys řekl švec, bez práce nejsou koláče a tak. Docela se mě to líbí. :-)))

 

M.

 

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Sunday, September 13, 2017 21:05 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  Re:  úspěch

 

Mates, to je teda supr! Tys už toho tolik zvládl!

Mimochodem, díval jsem se na ten skorocel. Dneska se tohle slovo používá jenom ve slovenštině a znamená to jitrocel! To jsou věci. Tak zejtra ve škole. Čau.

Tom

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Monday, September 11, 2017 20:06 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  ještě mě napadlo

 

Čau Mates,

 

bavili jsme se sice dneska ve škole dost dlouho, ale přesto jsem na to cestou domů musel pořád myslet. Víš, trénovat běh do kopce samozřejmě můžeš, ale podle mě to nestačí. Na to, abys vyběh do většího kopce, potřebuješ totiž pořádnou výdrž. Myslím, že nejde jenom o fyzičku. To se podle mě musí zvládat i hlavou. Až do toho kopce poběžíš, tak si třeba říkej: když nemůžeš, tak přidej! Co Ty na to?

 

T.

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Monday, September 11, 2017 20:35 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  ještě mě napadlo

 

Na tom něco je, Tome. Taková věta by mě určitě pomohla. Musím u nás v okolí najít nějakej příhodnej kopec, na kterým by se dalo trénovat. Tak dobrou.

 

M.

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Wednesday, September 13, 2017 19:46 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  ???

 

Matesi,

 

jak to, žes nebyl ve škole? Chtěl ses ulejt na matickou písemku? Nebo jsi zase frnknul do devatenáctýho století?

 

T.

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Wednesday, September 13, 2017 20:39 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  Re: ???

 

Neplaš zase. Jak jsem Ti říkal ve škole, chodím teď běhat do Kunratickýho lesa. Velký kopce tam sice nejsou, ale pro začátek to stačí. Zkouším si při tom říkat tu Tvoji větu a docela to jde. No, a včera při tom mým běhání tam trochu sprchlo, já přišel domů celej mokrej. Ráno jsem měl teplotu, tak mě máma nechala doma. Zítra ale asi už přijdu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě mrzí, že jsem tu písemku nepsal. Bylo to těžký?

Mates

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Wednesday, September 13, 2017 19:46 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  Re: ???

 

To se teda máš. :-)

Písemka docela šla, jenom s jedním příkladem jsem si moc nevěděl rady.

Čau.

T.

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Thursday, September 14, 2017 13:22 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  Fanouš

 

 

Ahoj Tome,

 

máma mě ještě dneska nechala doma, takže sotva za ní zaklaply dveře, jsem prchnul za Fanoušem. Tři dny jsem tam nebyl, ale na rozdíl od Tebe Fanouš neplašil. Protože vím, že děcka tehdy pomáhaly v hospodářství, tak jsem mu řekl, že jsem pracoval doma. Učitel se tomu taky nedivil.

Dnes tam byla sobota a valná část vyučování bylo náboženství. Četli jsme si z Bible Kralické, z Lukášova evangelia, o Ježíšově dětství. Našel jsem ten text na netu, tak jsem Ti ho okopčil:

 

42. A když byl ve dvanácti letech, a oni vstupovali do Jeruzaléma, podlé obyčeje toho dne svátečního,
43. A když vykonali ty dni, a již se navracovali, zůstalo dítě Ježíš v Jeruzalémě, a nevěděli Jozef a matka jeho.
44. Domnívajíce se pak o něm, že by byl v zástupu, ušli den cesty. I hledali ho mezi příbuznými a mezi známými.
45. A nenalezše jeho, navrátili se do Jeruzaléma, hledajíce ho.
46. I stalo se po třech dnech, že nalezli jej v chrámě, an sedí mezi doktory, poslouchaje jich, a otazuje se jich.
47. A děsili se všickni, kteříž jej slyšeli, nad rozumností a odpovědmi jeho.
48. A uzřevše ho, ulekli se. I řekla matka jeho k němu: Synu, proč jsi nám tak učinil? Aj, otec tvůj a já s bolestí hledali jsme tebe.
49. I řekl jim: Co, že jste mne hledali? Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou Otce mého, musím já býti?
50. Ale oni nesrozuměli těm slovům, kteráž jim mluvil.
51. I šel s nimi, a přišel do Nazaréta, a byl poddán jim. Matka pak jeho zachovávala všecka slova ta v srdci svém.
52. A Ježíš prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí.

 

Debatovali jsme o tom, že byl Ježíš v podstatě starej jako my a rozmlouval s doktory. Já si myslím, že musel bejt fakticky děsně vzdělanej. A navíc měl úžasný schopnosti. V našem století se to ovšem dost zpochybňuje. S Fanoušem jsme to ještě po škole probírali. On k Ježíšovi hrozně vzhlíží a na krku nosí křížek. Možná z něj opravdu mohl být kněz.

Dnes jsem se poprvé setkal s Fanoušovým tátou, přišel z práce dřív. Je to tesař. Opravuje lidem střechy, víš. Musí to být dost těžká práce. Ptal se mě, co dělá můj táta. Přece mu nebudu povídat, že je programátor, žejo. Tak jsem si vymyslel, že je bednář. Jenom aby po něm nechtěli vyrobit nějakou bečku. :-) To by můj táta asi nesvedl. Pak zas nastalo to mlžení a najednou jsem seděl ve svým pokoji u notebooku.

Dorazil jsem z minulosti v podstatě před chvilkou, což je fajn, abych byl doma, než máma přijde z práce. Jak sis asi všiml, ty návraty ještě moc vychytaný nemám.

 

M.

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Thursday, September 14, 2017 15:48 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  Re: Fanouš

 

Mates,

nemoh bys vzít Fanouše do našeho století? Abysme se i my ostatní něco dozvěděli. Jak píšeš, Ty seš sám rád, když se vrátíš zpátky. Ale vážně, docela rád bych ho poznal. Není to žádnej padavka a má spoustu zájmů. Škoda. Doufám, že se zítra uvidíme.

T.

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Friday, September 15, 2017 20:27 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  Za Fanoušem

 

Ahoj Tome,

 

jak jsem Ti říkal už ve škole, chystám se teď na noc vyrazit za Fanoušem. Naši tu mají návštěvu, tak to bude pohodička. Píšu Ti to schválně, abys zase nešílel. Ozvu se v neděli. Čau.

 

Matěj

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Sunday, September 17, 2017 17:36 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  U Fanouše

 

Ahoj Tome,

 

už jsem trochu zmáknul ty návraty z devatenáctýho století. Musím se totiž soustředit na to, že chci domů nebo naopak že nechci domů, a pak tam buď zůstanu nebo odcestuju.

Ozývám se, jak jsem slíbil.

Takže v noci z pátka na sobotu se mně to perfektně podařilo. Dorazil jsem do Strakonic roku 1810 zrovna ve chvíli, kdy byla mše. Kostel byl plnej svátečně oblečenejch lidí a Fanouš ministroval. Schválně jsem si stoupl až dozadu, aby lidi neviděli, že se nekřižuju ani nemodlím. Zjistil jsem s překvapením, že i já mám na sobě jakýsi sváteční šaty. Po mši jsem se pozdravil s Fanoušem. Říkal, že je neděle a že budou mít k obědu maso, tedy slepici.

Bylo mi blbý k nim chodit zrovna v neděli, ale Fanouš mě přemluvil, že jeho maminka skvěle vaří a že bude mít radost. A tak jsem nakonec v doprovodu celé rodiny Čelakovských odkráčel k nim domů.

Slepici udělala Fanoušova maminka  na smetaně, opravdu to bylo skvělý. K tomu jsme všichni dostali takové jakoby malé žemličky, které jsme si ve smetaně namáčeli.

Byl jsem dost nacpanej, ale Fanouš hned po obědě pravil, že půjdem na Hliněnou. Tentokrát už jsem měl ovšem natrénováno, tak jsem štrádoval stejně jako on. Hezky rychle. Došli jsme pod kopec a Fanouš vyrazil nahoru. Já za ním. Už jsem nefuněl jako posledně a skoro jsem mu stačil. Vyšplhali jsme zase na tu Fanoušovu mýtinu a sbírali skorocel neboli jitrocel, ale taky podběl a jakési další bylinky, které Fanouš nepojmenoval. Obešli jsme několik dalších mýtinek, škrábali jsme se ještě vejš a teprve k večeru jsme se začali spouštět dolů. Zkusil jsem to trochu rychlejc a docela mi to šlo. Měl jsem z toho děsnou radost a cestou zpátky jsem přímo juchal. Fanouš byl taky v dobré náladě a dokonce mě pochválil! Pak jsem ale usoudil, že bych se měl vrátit domů, Teda domů do jednadvacátýho století. Nad náma už po obloze pluly červánky. Pekelně jsem se soustředil a za chvíli jsem byl ve svý posteli. Podle mobilu bylo za dvě minuty půl páté ráno. Měl bych se vyspat, říkal jsem si, ale ne a ne usnout. Pořád jsem si říkal, že jsem s tím běháním udělal pokrok, že jsem dobrej, přestože jsem byl běhat teprve párkrát. Pak mě konečně únava zmohla.

Spal jsem zase do desíti. Vzbudila mě máma, že mám uklízet. Zřejmě si nevšimla cedule nad mým stolem: Jen blbec uklízí, inteligent ovládá chaos. Jo, holt mi není dopřáno ovládat ten chaos. Takže jsem stlal, luxoval, dělal pořádek ve stole a tak. Měl jsem toho plný kecky. Máma to večer kontrolovala a byla spokojená. Aspoň něco. Pak jsem se rozhodl, že než pocestuju do minulosti, že si chvilku lehnu. A usnul jsem. Probral jsem se něco po deváté večer a hned jsem se začal chystat na cestu. Prozvonil jsem se a soustředil.

A najednou jsem byl ve strakonické škole. Psal jsem na papír, namáčel brk do kalamáře a udělal dvě obrovský kaňky. Fanoušovi div nevypadly voči.

„Dávej pozor,“ zašeptal.

Snažil jsem se a ve zbytku opisované průpovědi už jsem naštěstí kaňku neudělal. Učitel s náma pak tu průpověď rozebíral, já měl ale myšlenky úplně jinde. Dumal jsem nad tím, jak zvýšit trénink a o podobnejch věcech.

I po zbytek vyučování jsem byl dost mimo, i když musím uznat, že v přírodopise nám učitel vykládal docela zajímavý věci o ovcích. Hlavně co dělat, když se bahní. Nejprve jsem myslel, že to souvisí s bahnem, ale když jsem učitele pozornějc poslouchal, tak jsem pochopil, že to znamená, že ovce rodí jehňata. No jo, uvědomil jsem si, dost lidí tu pěstuje ovce, tak to děcka potřebujou vědět.

Po škole mi Fanouš navrhl, že mě v neděli vezme na vyšší kopec, Kuřidlo. Na to jsem fakt zvědavej. Budu ale muset zabrat na tréninku.

Po škole jsme s Fanoušem krmili jejich slepice, sypali jim zrní, zametali dvůr. Zase úklid. Asi se tomu nikde nevyhnu. K obědu jsme měli bramborový placky a mlíko. Zřejmě bylo nedávno nadojený, chutnalo to spíš jako smetana. Prostě jako vždycky supr.

Pak jsem už ale chtěl zmizet zpátky, abych moh trénovat. Takže jsem se zase soustředil a povedlo se. Tentokrát jsem se ovšem ocitl u nás v kuchyni u snídaně, tudíž dost pozdě. Snědl jsem kousek chleba se šunkou a napil se čaje, ty placky z devatenáctýho století mě dost zasytily, tak jsem si druhej chleba se sejrem schoval na sváču.

Hned po snídani jsem našim oznámil, že jdu běhat a odjel autobusem ke vchodu do Kunratickýho lesa. Tam jsem oběhl takovej dlouhej okruh, ale opačným směrem než normálně, abych měl nakonec dost dlouhý stoupání, protože jinak to běžím z kopce. Docela mě to dalo zabrat. K obědu jsem dorazil úplně vyřízenej. Zblajznul jsem kuře s bramborama a chtěl jsem si chvilku lehnout, ale máma mě hned poslala do Billy na nákup. Že prý došly nějaký věci. Sůl, těstoviny, vajíčka. Hned se mi vybavily slípky u Fanouše. Ti nemusejí chodit do Billy. Pak jsem myslel, že si chvíli dáchnu a zas půjdu běhat, ale vzbudil jsem se až před půl hodinou. Ty noční cesty do minulosti jsou extrémně náročný. Dneska se musím pořádně vyspat a za Fanoušem odcestuju až koncem tejdne. Uf, tak to je asi tak všechno.

 

M.

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Sunday, September 17, 2017 17:58 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  Re: U Fanouše

 

Máš pravdu, Mates, myslím, že to s tím cestováním v čase dost přeháníš. Přes noc jsi v minulosti a přes den v současnosti, to by vydržel málokdo. Dej si fakticky voraz. Aspoň ten tejden, než odcestuješ za Fanoušem, bys mohl běhat. Každej den. Zkus vyběhnout třeba na Pražskej hrad, to je dost velkej kopec!

 

T.

 

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Sunday, September 17, 2017 18:43 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  běhání

 

S tím Pražským hradem jsi mě pěkně rozesmál. Ale proč ne? Zkusit to můžu. Zatím.

 

Mates

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Thursday, September 21 2017 21:05 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  !!!

 

Ahoj,

líbí se mě, že tak celej tejden makáš. Rozebíráme to denně ve škole. Nechtěl jsem Ti to říkat,  ale teď mi napadlo, že bych Ti to měl přece jenom napsat. Víš, připadals mě dneska dost unavenej. Měl by sis odpočinout. Anebo jednou běhej jenom po rovině, ne do kopce!

 

Tom

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Friday, September 22, 2017 06:32 AM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  Re: !!!

 

Tome,

to nejde. Dnes v noci musím odcestovat za Fanoušem, protože u nich bude neděle a on mě chce vzít na Kuřidlo. Ve škole Ti řeknu podrobnosti.

 

Matěj

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Friday, September 22 2017 20:59 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  Tak co?

 

Už jsi v minulosti???

 

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Friday, September 22, 2017 21:15 PM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  Re: Tak co?

 

Za chvíli tam frčím!

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Friday, September 23, 2017 10:32 AM
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  Kuřidlo

 

Ahoj Tome,

 

tak se hlásím po návratu. Jako vždy děsnej záhul.

Podařilo se mi tam „přistát“ znovu uprostřed mše. Naštěstí jsem stál u zdi. Fanouš neministroval. Potkali jsme se až před kostelem. Stáli tam i oba jeho rodiče.

Úplně samozřejmě mě zas pozvali na oběd. Tentokrát bylo vepřové s kyselým zelím. Úžasné! Zase jsem se nabouchal k prasknutí. Fanoušova maminka se usmívala: „Chutnalo ti?“

Hned po obědě jsme se chystali na Kuřidlo. Fanouš se převlíkl do obyčejnějších šatů a jeho maminka donesla koženou tašku, která vypadala jako chlebník, co má babička ze svýho dětství schovanej na chalupě. Do ní nám každýmu dala krajíc chleba a tvaroh zabalený do kusu novin. No jo, igelitové pytlíky v té době neměli.

„To je tatínkova lovecká taška,“ vysvětlil mě Fanouš. Pověsil si ji přes rameno a šli jsme.

Byla to dost dlouhá cesta, mnohem delší než na Hliněnou. Nejprve jsme se proplítali kolem statků s kravama a ovcema, pak jsme šli vyšlapanou cestičkou v poli a pak kolem jakýhosi potoka. Spíš potůčku. Snažil jsem se s Fanoušem držet krok a celkem se mi to dařilo. V dálce jsem uviděl vysokej kopec a Fanouš mi řekl, že to je Kuřidlo. Trvalo ale nejmíň další půl hoďky, než jsme k němu došli. Možná i dýl. Kopec byl celej zarostej stromama, nahoru vedla úzká klikatá pěšinka, museli jsme se prodírat větvema. Kdepak dneska, stromy jsou pokácený a všude jsou udělaný široký cesty pro auta lesníků. Ještě že šel Fanouš přede mnou a přidržoval větve, nevím, jak bych si s tím sám poradil, asi by mě to šlehalo do obličeje. Došli jsme na takovou paseku, na které stál malej srub. Docela mě to překvapilo. Čekal jsem spíš hájovnu.

„Kdo tady bydlí?“ zeptal jsem se.

„Nikdo,“ řekl Fanouš.“Postavil si to jeden žebrák, ale už odešel.“

Prošli jsme pasekou a šli zase nahoru. Stromy už aspoň nerostly tak hustě, bylo to pohodlnější. Už jsem začínal bejt unavenej, když jsem uviděl, že se blížíme k vrcholu. Vzpomněl jsem si na Tvoji větu a párkrát jsem si ji zopakoval.

Zato na vrcholu byl úžasný rozhled do krajiny! Bylo vidět Strakonice s okolními statky i louky a pole. Fanouš vyndal z brašny chleby a tvaroh. Dali jsme se do jídla a kochali se. Slunce svítilo a po nebi lítala spousta ptáků. Prostě nádhera!

Viděli jsme i dost zvířat. Na kameni se ohřívala ještěrka, kousek od nás vyhopkovaly na strom dvě veverky, slyšeli jsme funění a dupání ježka.

Když jsme dojedli, dal Fanouš pokyn k návratu. Spustili jsme se zdárně zas na paseku, ale pak jsem měl obavy, že Fanouš tím hustým porostem zpátky netrefí. Ale spletl jsem se. Šel naprosto bezpečně a navíc mě držel za ruku, abych neuklouzl. Museli jsme postupovat dost pomalu. Když jsme byli konečně pod Kuřidlem, schylovalo se k večeru a bylo už chladnějc. Doprovodil jsem Fanouše až k jejich domku a sotva zašel, tak jsem se začal soustředit na návrat.

Sláva. Ve své posteli jsem byl ve čtvrt na pět ráno a mohl jsem se po té těžké túře vyspat. Naši si už zvykli, že spím do desíti, takže dobrý.

Odpoledne jdu běhat. Nechceš běhat se mnou? Sraz ve tři u vchodu do Kunratickýho lesa.

 

Mates

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Friday, September 23 2017 11:10 AM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  palce nahoru!

 

Mates!

Mám z Tebe radost, to byl opravdu výkon! Ty se nezdáš. Přijdu ve tři do Kunratic a všecko si řeknem.  Zatím páček.

 

T.

 

From: Tomas seznam.cz >
Sent:  Sunday, September 30 2017 19:50 PM
To: Matej [matej.broucek@atlas.cz
Subject:  nápad

 

Ahoj Matesi,

 

teď jsme si delší dobu nepsali, protože jsme se viděli každej den. Musím říct, že za ty tři neděle, co běháš v našem a devatenáctým století, docela válíš. V sobotu při tom běhu na Pražskej hrad jsem měl co dělat, abych tam za Tebou vůbec dolez. Schválně píšu dolez, ne doběh.

Víš, napadlo mě, jestli bys nechtěl zkusit nějakej závod. Mamka donesla z práce noviny Prahy 1 a tam jsem se dočet,  že 28. října se má konat běh žáků ZDŠ na Petřín. Nechceš se tam přihlásit? To je za měsíc. Do té doby toho natrénuješ ažaž. Co Ty na to?

 

Tom

 

From: Matej [matej.broucek@atlas.cz

Sent: Friday, September 30, 2017 20:07
To: Tomas seznam.cz >
Subject:  nápad

 

Tome,

to je skvělý. Vezmi prosím Tě do školy ty noviny, abych věděl, kde se mám hlásit. :-)))

Musím říct, že jsem už opustil tu Tvoji větu. Napadlo mě, že stejně jako Fanouš Čelakovský budu sbírat naše vlastní dnešní průpovídky, třeba „seš chytrej jak rádio“, no a při běhání si to všecko v hlavě dávám dohromady. Už jich mám pár napsanejch. Taky Ti to ukážu.

 

M.

 

 

 

Školáci běželi na Petřín

 

V sobotu 28. října pořádala městská část Praha 1 zajímavou soutěž pro žáky základních škol. Jejich úkolem bylo co nejrychleji vyběhnout na Petřín. Cíl byl u petřínské rozhledny.

Žáků se přihlásilo 283, což je počet, který pořadatelé vůbec neočekávali. Nejvíc účastníků bylo ve věku 10 až 15 let. Z nich byl nejrychlejší Adam Kopřiva, který se běhání do vrchu věnuje už tři roky. Nás však daleko více zaujal dvanáctiletý Matěj Brouček, který skončil na druhém místě. Požádali jsme ho proto o rozhovor.

„Matěji, jak dlouho běháš?“

„Asi dva měsíce.“

„Teprve dva měsíce? To je úžasný výkon. Co tě k běhání vedlo?“

„Víte, mě vždycky zajímalo, jak lidi ve stoletích, kdy ještě nebyla auta, vlastně žili. Buď museli chodit pěšky, nebo jezdili na různých povozech tažených koňmi. Tak jsem si zkusil představit, že nejezdí auta a že musím všude po svých. Nejen po rovině, ale i do kopce“

„To je opravdu zajímavý přístup. A jaký máš z toho pocit?“

„Nádherný. Od té doby, co běhám, se cítím skvěle a navíc jsem pochopil, že auta by se měla využívat jen na větší vzdálenosti. Lidi by měli kratší trasy chodit pěšky nebo maximálně jezdit na kole. Pomohlo by to i životnímu prostředí.“

„To máš pravdu, Matěji. Je to rozhodně správný přístup. Přejeme ti, abys toho ještě hodně naběhal a hlavně aby sis získal nějaké následovníky. To by bylo určitě záslužné. Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor.“

Nezbývá než si přát, aby mezi dnešními dětmi bylo více takto osvícených. Už teď se těšíme na příští ročník běhu na Petřín!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---