Dvojitá ztráta víry

Dvojitá ztráta víry

 

Dies stultis quoque mederi solet.

 

Nejenom čestný život tě časem přivede k rozumu.

 

Od jisté doby v odpoledních hodinách ve škole na náboženství Pavlík nikdy nechyběl. Nebylo to polepšením hříšníka, ale změnou učitele. Přísného a nudného faráře s jeho uspávacím hlasem vystřídala příjemná řádová sestra Tereza, která působila přitažlivě již svým vzhledem madony, jemným hlasem a mateřskou vlídností. Chlapce přitahovala hlavně tím, že podstatnou část hodiny vyplňovala čtením detektivek a kovbojských příběhů. Získala si tím kluky a dokonce i ti nejzatvrzelejší přestali na vyučování chybět.

Pavlův soustředěný a upřený pohled při jejím výkladu a čtení ji upoutal a v jeho andělské tváři našla zalíbení. Vybrala ho také za dohlížitele přítomnosti žáků na nedělní mši. Za tím účelem dostal malé kulaté razítko s poduškou, na kterém byl zobrazen jeden z apoštolů. Tímto razítkem měl za úkol označovat okénka v průkazce těm žákům, kteří se dostavili na mši do farního kostela svatého Vojtěcha v pražské Libni.

Pro něho to ovšem znamenalo být přítomen na mši každou neděli a tak ho brzo napadlo, jak se této povinnosti vyhnout. Prostě jednoho dne orazítkoval průkazku všem až do konce školního roku a myslel, že se na to nepřijde. Bohužel jeden neopatrný chlapec průkazku ztratil a učitel, který ji našel, ji odevzdal sestře Tereze.

Kupodivu se na Pavlíka nijak nezlobila, jen mu vysvětlovala trpělivě, že se jedná o podvod a dopustil se tím hříchu, který bude muset odčinit. Z Pavlíka se stal tím dnem poslušný žák, který byl ochoten se dokonce modlit i večer před spaním, aby mu ten Nejvyšší jeho hřích odpustil.

Vše k dobrému se mělo napravit  blížícím se prvním svatém přijímáním, kterému měla předcházet i zpověď. Sestra Tereza s chlapci vytrvale nacvičovala celý rituál a napodobovala kněze, jak podává věřícím hostii. Klečící řada žáků před stupínkem na ni postupně vyplazovala jazyky a ona vkládala pomyslné tělo Páně do jejich úst něžným pohybem ruky.

Teoretická příprava na zpověď probíhala souběžně. Kluci dostali malou brožurku zvanou Zpovědní zrcadlo, kde byly podle Desatera přikázání uvedeny příklady hříšného jednání i s odpustky. Pro chlapce tohoto věku dvanácti let to bylo úžasné čtení, protože se tam dočetli o skutcích, o kterých neměli dosud ani potuchy. Zejména je zaujaly příklady hříchů u některých přikázání jako – Nesesmilníš, a Aniž požádáš manželky bližního svého. Horlivě si sdělovali své zkušenosti, převážně čerpané od svých starších kamarádů. Sestra Tereza jejich dotazy v tomto směru odbývala odkazem, že tyto hříchy se jich zatím netýkají a vše pochopí, až budou starší. Klopila přitom hlavu, cudně se usmívala a tváře se jí jemně červenaly.

         Také jim poradila, aby si až půjdou ke zpovědi, raději své hříchy napsali na papírek a u zpovědnice na nic nezapomněli. Pavlík, pod dojmem svého prohřešku s razítkem, chtěl být co nejdůslednější.  Podle vzorů hříchů uvedených v brožurce Zpovědní zrcadlo opsal takové skutky, které nespáchal, ani spáchat vzhledem k věku nemohl. Bral toto své pokání až přespříliš horlivě.

Bylo slunné, příjemné nedělní ráno, když přišel ten očekávaný den bohoslužby. Pavlík se měl vyznat ze svých hříchů, byl naprosto klidný ve víře, že mu bude vše odpuštěno a jeho nevinná chlapecká duše bude opět čistá a zbavená tíhy minulých činů. Přišel i jeho čas, varhany utichly a byl vyzván, aby poklekl u zpovědnice. Tajemný hlas za těžko průhlednou mřížkou ho oslovil a Pavlík začal předčítat zapsané skutky z papírku. Když dočetl až k přikázání – Nesesmilníš, škubl sebou stín za mřížkou a tichým hlasem se zeptal Pavlíka, co vlastně prováděl. Pavlík cítil i v tom šeru jak zrudnul a v první chvíli nevěděl, co má říci.

Pak ze sebe vykoktal, že kreslil na zeď sprosté obrázky s kamarády. Zpovědník se usmál, nabádal ho, ať se těmto kamarádů vyhýbá a uložil mu pomodlit se třikrát Otčenáš a dvakrát Zdrávas Maria, aniž byl ochoten poslouchat dále Pavlíkovy opsané hříchy ze Zrcadla hříchů. Pavlík si oddechl, že to má za sebou a šel se modlit k bočnímu oltáři. Protože počet modliteb zapomněl počítat, pomodlil se ještě dvakrát modlitbu Věřím v Boha. Přišla i chvíle přijímání a řada chlapců s ostatními poklekla, aby dostali od kněze tělo Páně. Oplatka se mu přilepila ve vyschlých ústech na patro a marně se ji snažil jazykem setřít.

V jeho přemýšlivé hlavě rostl nápad, jaký pocit by měl mít, když je teď jeho duše čistá a prostá všech prohřešení. Nebyl si vůbec jistý, že se s ním nějaká změna stala. Mše skončila a věřící rozvážným, pomalým krokem vycházeli z kostela do slunného dne. Pavlík se přidal ke kamarádovi Pepíkovi, který bydlel ve vedlejším domě, a vraceli se spolu domů.

Pavlík se Pepíka zeptal, jak mu je a co cítí na duši. Pepík se na něho podíval zprvu nechápavě, ale když Pavlík dodal, jestli cítí, že jeho duše je čistá, tak nějak lehčí, volnější, tak se rozesmál.

„Ty si blbej, co bych měl cítit,“ prohlašoval kurážně, „necejtím nic“. „Nevím, co bych měl podle tebe cejtit?“

Tu Pavlíka napadla věc hodná vynálezců a objevitelů. Požádal Pepíka, aby řekl nějaké hodně sprosté slovo a pozoroval, jestli se něco s jeho duší stane. Toho se však Pepík zalekl. Ten nápad ho ale zaujal a řekl Pavlíkovi, ať začne on.

Pavlík tedy s mírným strachem vykřikl:

              „Hovno!“. A nic.

              „Asi to bylo málo sprosté,“ namítl Pepík a zařval: „Prdel!“. Zase nic. Nic na duši zbavené hříchů nepocítil.

              „Kurva!“ pokračoval Pavlík s kuráží a důrazem,

              „Prdelismus!“, navázal své hulákání Pepík.

Žádná další, podle nich sprostá slova, která se stupňovala i s hlasitějšími výkřiky nepoznamenala jejich naivní dušičky. Jen kolemjdoucí se otáčeli za těmi uličníky, kteří ve svých pokusech neustávali. Tak za halasného pokřikování a vzájemného povzbuzování a vymýšlení dalších sprosťáren a vulgárností došli Primátorskou ulicí až k železničnímu přejezdu na Palmovce. Ve své horlivosti se nevšimli, že synáčkovi Pepíkovi přišel naproti tatínek a stál za staženými závorami na druhé straně přejezdu. Nevěřil svým očím a hlavně uším, když slyšel ty dva nezvedence, kteří šli od svatého přijímání a hulákali taková slova, že se červenaly i ty závory. Tatínek Pepíka byl pražský strážník a ti tehdy nosili přilby a šavle. Dlouho nečekal, a jakmile se závory zvedly, vlétl jako blesk na oba nezvedence, vytasil šavli a na plocho jim na zadky vysázel pěkných pár jelit.

             „Já vám dám prdel, hovno“, křičel celý zarudlý, „já vám dám zkurvysynové, vy se budete modlit, až vám vyschne v krku.“, volal při každé ráně, až málem šavli ohnul. Pavlík dostal přídavek ještě doma od svého rázného otce. Z celé šlamastyky si však vzal poučení pro celý život. Žádná hostie, žádné tělo Páně mu k očištění duše nepomohlo. Nevěřil ani tomu, že ten výprask byl trest boží za ty nepravosti. Pražský strážník, ač dosti mocný, přece není Pán Bůh.

Tak dostala jeho víra velkou trhlinu, kterou se pak již nepodařilo zacelit. Strážníkova šavle se stala pro něho větší autoritou než kněz s odpustky.

 

------------------------------------------

 

               Psal se konec dubna 1945 a na rozjásaném náměstí Litomyšle, vyzdobeném československými, narychlo sešitými prapory zazněly kulometné výstřely prokládané praskavými zvuky výstřelů z pušek a samopalů. Dav lidí se rychle rozběhl do podloubí, a kdo mohl, schoval se v přilehlých obchodech, u kterých se hbitě stahovaly rolety. Také malý Pavlík vběhl do jednoho obchodu, kde se vzadu ve skladu s látkami již tísnilo několik lidí. Z venku se ozývala stále střelba a nikdo nevěděl, co nastane v další chvíli. Radostná nálada, která se lidí zmocnila po ústupu posledních rumunských jednotek, byla vystřídána temným mlčením a zoufalou nejistotou.

              Po několika hodinách, kdy již střelba ustala, vstoupil do místnosti majitel obchodu a řekl, že mohou po jednom odcházet. Venku se již šeřilo a náměstí bylo pusté. Pavlík vyšel ustrašený sám do podloubí a pomalu šel k domovu. Když procházel kolem esesáka, který ležel na zemi u chodníku za kulometem, celý se třásl. Ten pocit strachu ho ovládal ještě dlouhou dobu. Z toho pocitu strachu ani necítil rány výprasku, který dostal po svém návratu domů. Rodiče se pochopitelně obávali, co s ním je, protože nevěděli, že byl také na náměstí.

              Následující den bylo podivné ticho, v ulicích prázdno, obchody zavřené, do školy se nešlo. Večer ustupující útvar esesáků z města zmizel, ale lidi přesto nevycházeli ven. To se již vědělo, že esesáci postříleli několik četníků a lidí na náměstí. Po dnu bezvládí se náměstí opět začalo plnit lidmi a situace se zklidňovala. Drobně pršelo a zplihlé visící prapory a vlajky byly němým svědkem předchozího nadšení. Otevřely se některé obchody a děti šly dokonce do školy. V poledne se vyjasnilo a zasvítilo sluníčko. Jako na uvítanou. Z rohu náměstí se ozval rachot tanků. Přijel první předvoj vojska Rudé Armády.

             Mezi rozestavěné tanky na náměstí se tísnily najednou houfy lidí, tleskaly, plakaly a zavládlo všeobecné nadšení a radost. Přijelo osvobození v podobě osmahlých, unavených tankistů a lidé vydechli.   Učitel přivedl své žáky, mezi nimi byl i Pavlík. Žáci byli vyzvání učitelem, aby volali – spasiba, spasiba! Ani nevěděli, co tato slova znamenají, ale volali – spasiba! Pavlíka si vyzvedl na tank urostlý voják a dal mu tabulku čokolády. Pro Pavlíka dosud neznámé, sladké, heboučké čtverečky se rozplývaly v ústech a cítil  spolu to štěstí konce války, zbavené strachu z hitlerovských fašistů.

Vděčnost za osvobození po prožitém strachu mu zůstala ještě po dlouhá léta. Ostatně byl školou důsledně tak vychováván a ovlivněn. Bohužel své vzory, jak mu byly předkládány, nemohl a nikdy neměl příležitost konfrontovat se skutečností. Naskytla se mu až později, kdy se stal frekventantem vojenského učiliště.

 

 

--------------------------------------------

 

Večerní dobu frekventantů vojenského automobilního učiliště zpravidla vyplňovala tak zvaná masově politická činnost. Byla plánována a řízena politickým oddělením školy a její náplň oficiálně sledovala hlavní cíl výchovy  k uvědomělému socialistickému člověku. V podmínkách armády to znamenalo bezvýhradnou oddanost Komunistické straně a pracujícímu lidu, Sovětskému svazu a obraně lidově demokratického zřízení, jak se tehdy v padesátých letech nazýval i politický systém Československé republiky.

         Této duševní i tělesné masáži, striktně vnucovanou povinnou účastí v některém kroužku se nebylo snadné vyhnout. A tak se zpívaly častušky a ruské pochodové písně v pěveckém kroužku, přehrávaly šachové partie sovětských šachistů v šachovém kroužku, četli a diskutovaly obsahy knih sovětských autorů v čtenářském kroužku, vyráběly se nástěnky a hesla k výzdobě chodeb a politicko-výchovných místností ve výtvarném kroužku, zdobila se síň vojenských tradic, opravovaly se motory a  sovětské automobily v technickém kroužku.

Pavlovi se účast v žádném z těchto kroužků rozhodně nezamlouvala, protože jejich činnost se odbývala výhradně v kasárnách. Proto uvítal vznik kroužku tanečního, který jak se později ukázalo, dával naději k vystupování na různých akcích i na veřejnosti, tedy mimo kasárna.

         Několik nadšenců, kteří byli vedeni stejnou snahou dostat se ven z kasáren mezi lidi, se skrytým přáním sblížit se hlavně s druhým pohlavím, se dalo dohromady a začalo se pilně cvičit. Jeden z důstojníků politického oddělení školy zvaný baleťák zaštiťoval tuto činnost politicky. Opatřil sborník tanců sovětské armády a jeho cílem bylo do hlav frekventantů dostat zářný příklad, vzor – Armádní taneční soubor Alexandrovců, tehdy velmi populární soubor sovětské armády. Dokonce opatřil i rubašky, které nosili vojáci sovětské armády.

         Nácvik úspěšně pokračoval a píle tanečníků byla násobena příslibem spoluúčasti tanečnic ze zdravotní školy, které měly některé folklórní tance z Moravy tančit společně s frekventanty. Pavel se cítil spokojený a náročné figury zvládal bravurně, kozáčka tančil tak lehce, jakoby se vznášel. Tanec se zapůjčenými šavlemi byl vrcholem pohybových kreací a Pavel ho tančil bez ohledu na to, jestli si useknou ruce či nohy. Příprava vrcholila a blížil termín premiéry vystoupení v kulturním sále Posádkového domu armády. Předpremiéra se měla konat v květnových dnech oslav ve velké jídelně učiliště. Pavel dostal za úkol namalovat plakátky oznamující tuto událost v učilišti dost neobvyklou. Svůj úkol pojal velmi svědomitě a poctivě a na plakátky mimo textu namaloval postavu kozáckého vojáka ve výskoku s šavlí nad hlavou. Tak jak to kdysi viděl při vystoupení tanečníků souboru Alexandrovců.

            Plakátky rozvěsil na nástěnky jednotlivých rot učiliště a až potud bylo vše v pořádku. V kolektivu tanečního kroužku našel výbornou partu stejných snaživců s rozptýlením spojeným s pohybem a výhledem na mimořádné vycházky. Koncem dubna měl službu dozorčího roty a stál na chodbě proti schodišti před kanceláří velitele roty u svého stolku s telefonem. Bylo klidné, nudné dopoledne, frekventanti byli na učebnách a v dílnách. Hodiny nad stolkem odtikávaly vleklé minuty. Uspávající míjení času služby bylo přerušeno šmátravými kroky na schodišti. Zbystřil pozornost a zahlédl širokoramennou postavu sovětského generála, který v učilišti působil jako poradce velitele školy.

Pavel se napřímil do vzorného postoje a energickým hlasem zavelel:

„Smirno!,“ čímž probudil ostatní dozorčí na dlouhé chodbě budovy.

Předpisově se zahlásil a na pokyn generála opětovně zvolal:

„Volno!“.

Generál se začal pátravě rozhlížet a vnímavým okem spočinul na plakátku tanečního kroužku.

              „Továryšč, kto eto rysoval?“, zeptal se podezřívavým hlasem.

              „Ja, továryšč geněral“, odvětil Pavel, a očekával pochvalné uznání za svůj výtvor. Stalo se však něco úplně jiného.

„Měrzávec odin,“ vyrazil ze sebe vztekle a pokračoval nenávistně: „Kamandír!“.

Nastal zmatek, Pavel ustrašeně couval před zuřícím generálem a srazil se s velitelem roty, který vyběhl z kanceláře. Pokoušel se směsicí slovenštiny a ruštiny podávat zmatené hlášení, ale byl zastaven ve své marné snaze něco ze sebe dostat.

           Následovalo rychlé vystřídání Pavla ve službě, strážný ho odvedl do kasárenského vězení a plakátky byly okamžitě z celého učiliště strženy a zlikvidovány. Teprve následně se od politického zástupce velitele praporu dozvěděl o svém hrubém a urážlivém provinění. Na plakátku nakreslená postava kozáka se šavlí mířila totiž hrotem své šavle na část nápisu Tance Rudé armády.

Hrot kozácké šavle mířící na Rudou armádu generála totiž natolik rozčílil a popudil, že byl rozhodnut tuto potupu hrdinské armády pomstít třeba střelbou. Pavel o dost později pochopil, jak je to s jeho milovanými osvoboditeli, ke kterým vzhlížel se zbožnou, nekritickou úctou. Ta ztráta víry v něm nezanechala žádnou trpkost.  Ostatně začala se viklat již od doby, kdy se z vnitřního přesvědčení stávala povinnost. Zbožnění všeho sovětského.

             Od té doby si při každém zvolání – Ať žije, - na věčné časy, myslel své a začal ty sovětské vzory vidět docela reálnýma očima.

Další události v jeho životě mu to potvrdily. Z vězení byl propuštěn natolik včas, aby stihnul první představení tanečního kroužku, když už ho to stálo tolik dřiny. Generál se bez omluvy nedostavil.

 

---