Jsem normální?

Stojím na laně, jeden krok kupředu a dva vzad. Kráčím pozpátku, kráčím po tenké linii.

Předem očekávají, že půjdu dopředu, že se neotočím, že budu kráčet bez ztracení rovnováhy. Proč?  V této aglomeraci, v tomto městě, v této skupině a v této rodině. Každý má svoje lano a jde. Když někdo zastaví, změní směr, anebo spadne, sám sebe označí. Dá si značku.  Dá mu ji společnost.

Říkají, že bych měla být v souladu. V souladu s nimi, v souladu se vším, co je kolem. Říkají, že tohle je kultura, která je i ve mně, tak já mám být jí.

Říkají, že pravidla nás drží pohromadě a je to zřejmé se sociálním kontextem.

Vidím to venku, slyším to doma, cítím to ve vzduchu. Moje smysly snášejí normální dávku normality.  

Já snad nevnímám realitu? Já snad neovládám vlastní chování? Nedokážu vytvářet sociální vazby?

Ne. Stojím v nekonečné řadě nekonečně šedých panelových domů. Jsou tu odjakživa, tady. A asi i všude jinde, já nevím. Nevím a oni nevědí. Rozdíl v tom, rozdíl mezi námi.  Mně tohle nestačí. Moc chci vědět a moc nechci vědět. Byla bych tak šťastná nebo nešťastná, nevím.

Míjí mě jeden šedý občan, druhý šedý občan, třetí šedý občan. Výraz bez výrazu, úsměv bez náznaku úsměvu, pohled bez očí.

Přemýšlím. Přemýšlím, jestli je místo, kde můžu nahlas říct, že jsem…jiná. Zní to tak zvláštně.  

Panelový dům č. 3301.

Je to tak moc podobné, domy a lidi tady. Šedé schránky plné malých šedých zubů. Zubů, co tak koušou, když se zatvářím špatně.

Obloha je modrá. Dneska je modrá, když je šedá, lidé říkají, že je hezky. Že se cítí tak úplně. Líbí se mi modrá, ale říct to nemůžu.

A tak stojím tady, na náměstí č.1., v modré kombinéze a s červenou čepicí a čekám. Čekám, čekám, čekám.

A už, už vidím několik mužů, jak se ke mně davem snaží dostat. A já neutíkám. A já mám takový zvláštní výraz a pocit. Přeřízla jsem si vlastní lano.

Jsem normální?