O semínku, které hledalo nesmrtelnost

Setkala se dvě semínka. Menší praví tomu většímu:

- Lidé o nás říkají, že jsme nesmrtelné.

- Nevěřím tomu, co říkají lidé! - ozvalo se větší semínko – Lidé jsou lháři! Buďto nás pohřbívají za živa do země nebo nás požírají jak divá zvěř. Všude kolem je nespočet rozšlápnutých a shnilých semen. Jakápak nesmrtelnost! Jednoho dne nás zastihne Smrt. Jednoho dne vše skončí, už nebudeme. Takový je náš osud.

- Říká se, že voda, hlína a tma přinesou nový život. Mnohem krásnější než je ten náš – povědělo menší semínko - 

- Pchee! Voda přináší leda smrt. Viděla jsem semena vystavená dešti a po pár dnech byla rozmočená a plesnivá. A už jsi viděla semeno, které když bylo zakopáno, že by z něho něco zůstalo?

- Ne, nic takového jsem neviděla. Snad jen prázdnou skořápku,... ale stala se podivnost, vyrostl malinkatý klíček …

- A zeptala ses klíčku, zda v té temnotě, ze které vyrůstá, neviděl semínko?

- Ptala jsem se.

- A co říkal?

- Říkal, že o žádném semínku nic neví…

- Tak vidíš! Musíme se držet na vzduchu, chránit se před deštěm a doufat že nás nesežere divoká zvěř nebo nesebere člověk. Je to život těžký, ale co můžeme dělat.

Zvednul se silný vítr, který rozdělil obě semínka. Jedno odvanul na hnůj a druhé skončilo v řece.