Jak má bota neudělat botu?

Navazuje na Pohádku o bačkůrkách.

Když šli všichni večer spát, boty a pantofle v botníku si začaly v klidu povídat. Poté, co bačkůrky barvitě vylíčily své dobrodružství, aby dokázaly, že nejsou žádní strašpytlové, Míšova pravá bota na to hned navázala:

            „Já jsem zase zaslechla, když maminka Míšovi říkala, že ve škole udělal botu. Jak, prosím vás, takovej kluk může udělat botu?“

            „Ale maminka tím nemyslela, že Míša vyrobil botu,“ ozvala se opět vzdělaná maminčina trepka. Chtěla ještě něco říct, ale Míšova pravá bota jí skočila do řeči.

            „A co tím teda myslela, ty to víš?“

            „Jistě, myslela tím, že Míša udělal chybu,“ pokračovala trepka.

            „Chybu? Ale jak my k tomu přijdem? Copak my děláme chyby?“ řekla pro změnu Míšova levá bota dotčeně.

            „Neboj, my to Míšově mamince ukážeme. Když dokázaly bačkůrky předvést, že nejsou strašpytlové, tak my taky dokážeme, že žádný chyby neděláme,“ rozhodla pravá bota.

            „Jasně, jdem na to,“ přidala se levá bota a dala se rázně na pochod.

            Dorazily do Míšova pokoje a zkoumaly jeho aktovku.

            „Podívej, kolik tu má chyb,“ ukázala pravá tkaničkou na příklady v matematice.

            „A tady taky,“ zkoumala levá sešit z českého jazyka.

            „Dvě a tři není šest, ale pět,“ dumala pravá bota. Omotala tkaničkou červenou pastelku a hned chybu červeně opravila.

            „Tady taky vidím chybu. Míša napsal Máme velký bit a asi myslel byt“, řekla levá bota. Vzala červenou fixku, škrtla měkké i a místo něj napsala ypsilon.

            A tak škrtaly a opravovaly.

            „Ty brďo, ještě že jsme poslouchaly Míšovu maminku, když s Míšou dělala úkoly,“ libovala si pravá.

            „To mi povídej, mě to taky úžasně zajímalo, aspoň po tom celodenním chození byla nějaká zábava,“ souhlasila levá.

            Vrátily sešity do aktovky a po dobře vykonané práci spokojeně vlezly do botníku.

            Když druhý den přišel Míša ze školy, bylo doma veliké pozdvižení. Co se to děje? přemýšlely trepky, bačkory a boty v botníku.

            „Já jsem ti přece nic neopravovala,“ divila se maminka.

            „Ale paní učitelka se zlobila, že opravit to měla ona, ne někdo z rodiny,“ málem plakal Míša. „Jak teď budu ve škole slavit narozeniny? Řekl jsem, že pro ně chystám překvápko.“

            „No právě, tím jsi jim všechno prozradil. Domysleli si, že máš narozeniny. Říkala jsem ti přece, že jsi udělal botu. To byla velká chyba.“

            Míšovy boty v botníku náhle zbystřily. Aha, takhle tu chybu maminka myslela! Míša zkrátka plácl něco, co neměl.

            „Ale oni si teď budou myslet, že to překvápko byly od tebe opravený chyby,“ smutnil Míša dál.

            „Ty, levá, myslím, že jsme taky udělaly botu,“ pochopila pravá Míšova bota.

            „Tak to napravíme,“ řekla levá opět rázně. Seskočila z botníku, doskákala do Míšova pokoje a omotala tkaničkou červenou fixku.

            „Tak to jste byly vy?“ žasl Míša. A maminka se dala do smíchu.

                Obě boty si radostí svázaly tkaničky.

            A když nastala oslava narozenin, Míšovy boty měly vystoupení a splétaly z tkaniček tak roztodivné obrazce, že se tomu museli všichni smát. Naučily to i všechny ostatní boty.

            „To byla ta nejkrásnější oslava narozenin, jakou jsem kdy zažil,“ řekl Míšův nejlepší kamarád Péťa. „Měls pravdu, úžasný překvápko.“

 

           

        

 

---