Security ve Stavovském

Security ve Stavovském.

 

 

Opilému je těžko rozumět, zvláště když mluví cizím jazykem.

 

Motto: Před lidskou hloupostí jsou i bohové bezmocní

 

 

        

         Kdesi jsem četl, že dobré divadlo začíná dobrým vrátným. Když jsem se dozvěděl, že se jedná o moudro pana Wericha, neváhal jsem a příhodná slova vyvěsil na nástěnku chodby vedle rekvizitárny. Považoval jsem se totiž nekriticky za dobrého vrátného Stavovského divadla. Druhý den moudro z nástěnky zmizelo. Někdo neměl rád pana Wericha, nebo nesouhlasil s ohodnocením vrátných, kteří Stavovské divadlo střežili jako ochranka a podle svých kvalit nemohli být zárukou dobrého divadla. Možná byla pravda v obou případech.

         Útvar Security tvořili důchodci, kteří si minimální mzdou vylepšovali své finanční možnosti k důchodům za jednoduchou práci bez zvláštních nároků na znalosti a kvalifikaci. Vystačili si s jazykovou znalostí své mateřštiny. Na cizince stačilo gestikulovat rukama a ukázat prstem na tabulku na dveřích s nápisem „For staff only“. Když byl cizinec zvláště neodbytný, stačilo se zatvářit urputně a zvolat „No! No! No!“. Většina turistů pochopila, že má jedinou možnost, odejít.

         Někdy bylo ovšem nutné použít účinnější prostředky, když se cizinci domáhali vstupu opakovaně a čeština, ani přísný pohled s cukáním hlavou, na ně nezabíraly.

         Otevřeným vchodem z Ovocného trhu se ze skříňových nákladních aut přenášely kulisy a rekvizity chodbou přímo na jeviště, a pokud byla opona vytažená a hlediště osvětlené, působil průhled do divadla jako med na mouchy.

         Odhánět fotografující turisty z jeviště bylo velmi náročné. Služební vstup z Ovocného trhu se při průniku turistů do divadla nedal uhlídat, i kdyby byli vrátní cvičeni v házení lasem. Někdy je při stavbě scény nebylo možné ani rozpoznat od kulisáků a rekvizitářek. Zkuste přesvědčit Japonce nebo Skota českým:

         „Odejděte prosím, zde je vstup zakázán!“

         Případy, kdy tomu porozuměl cizinec, který v Česku vystudoval vysokou školu, se vůbec nevyskytovaly.  Někdy to nepochopili ani turisté z jižních Čech, pro které vyfotografovat hlediště nejkrásnějšího divadla ve střední Evropě z jeviště, to byla životní událost, o které vypravovali svým vnukům a fotky umisťovali na Facebooku.

         V celém divadle platil zákaz kouření, což nelibě nesli zarputilí kuřáci a kuřačky jak z řad umělců, tak i z technického a provozního personálu. Před služebním vchodem na Ovocném trhu byl proto vytvořen útulný koutek s lavičkou a moderními popelníky.

         Kuřácký koutek byl velmi frekventovaný již od rána a pozdě večer byly popelníky tak přeplněné, že se vajgly povalovaly i po zemi kolem zdi. Některé nedopalky byly docela veliké. Zanechávali je tam a ve spěchu odhazovali většinou hudebníci a umělci, kteří byli urychleně svoláváni inspicientem k okamžitému nástupu na scénu.

         Uklízet se zde ani nemuselo. Kuřácký koutek navštěvovali pravidelně bezdomovci, kteří na Ovocném trhu vysbírali nedopalky tak důkladně, že na metaře zbyly jen ostatní odpadky a vajgly dokouřené až na filtr. Stávalo se, že bezdomovských sběračů bylo více než nastřádaných nedopalků a troufalejší si zaklepali v noci na okno vedle vchodu a žebrali rovnou o celé cigarety. Někdy byli úspěšní, zejména když sloužil vrátný, který také kouřil, a bylo po výplatě. Když sloužil nekuřák, nedostali nic a museli odejít neradi s prázdnou.

         Co bylo řečeno o turistech, domáhajících se ve dne vstupu zadním vchodem do divadla a problémem s jejich odháněním, probíhalo v noci s bezdomovci a sběrači nedopalků. Jediná odlišnost byla v tom, že bezdomovci byli většinou Češi a cizinci se mezi nimi vyskytovali jen někdy. Po několika zaklepání na dveře nebo na okno, a marném nahlížení do spoře osvětlené chodby, odcházeli. Někdy bylo nutné jejich dotěrnost odmítnout trochu razantněji.

         Nejnáročnější byly služby v noci, když obdivovali Prahu zahraniční studenti z EU a k nim se připojující feťáci. Kolem kuřácké lavičky bylo živo a rozjaření kuřáci si rádi zazvonili, na okno zaťukali a snažili se svojí opileckou mateřštinou domluvit s vrátným. Když to již přesahovalo míru trpělivosti, bylo nutno jít k oknu a ukázat kasr nebo pistoli a pohrozit. Většinou ukázka zabrala a byl klid.

         Jednou jsem byl již připraven i vystřelit. Do divadla se snažila dostat neodbytně skupina několika chlapů, kteří cosi volali cizím jazykem s opileckým přízvukem, zvonili a bouchali do dveří. Při tom gestikulovali rukama, jakoby se ukládali ke spánku a napodobovali čapí kroky. Když už hrozilo, že památkově chráněné, historické dveře prolomí, použil jsem způsob ukázky pistole na rozsvícené chodbě, abych byl dobře vidět. Najednou byl klid. Výtržníci zmizeli jako pára.

         Blížila se pátá hodina a opatrně jsem vyšel ven před divadlo. Začalo svítání a přes liduprázdný Ovocný trh přecházela děvčata z baru U kapitána. Po výtržnících nebyla žádná stopa, historické dveře nebyly poškozeny. Za hodinu jsem byl vystřídán denní službou. Kolega se zeptal, jestli přišli ti Italové. Pokrčil jsem rameny a řekl, že o nějakých Italech nic nevím.

         Bylo mi řečeno, že se na dnešek v noci měli ubytovat v Kolowratském paláci tři Italové. Nějaký režisér a dva technici. Došlo mi, že ti výtržníci mluvící cizím jazykem s opileckým přízvukem byli patrně hosté, které jsem měl doprovodit do vedlejší budovy Kolowratského paláce, kde měli zajištěný nocleh. Bohužel se stala chyba. Nebyl jsem na jejich příchod a o jejich ubytování informován. Prostě jsem je zaměnil za jednu ze skupin, které sbíraly vajgly a žebraly o cigaretu.

 Italští umělci, když se nedostali do divadla a navíc jim někdo pohrozil pistolí, raději utekli a našli si ubytování v některém blízkém hotelu. Bylo na mně, abych se za nepříjemný zážitek omluvil a svoje počínání vysvětlil. Událost byla také omluvena pracovnicí činohry a mně začali ostatní říkat noční kovboj.

Byl bych se docela rád italským přátelům omluvil osobně. Připravil jsem si pro ten případ oslovení v jejich jazyce: „La prego di accettare le mie scuse  per notte errore“, ale nedošlo k tomu, protože ten den již odjížděli zpět do Itálie. Jistě mají hezké vzpomínky na svoji cestu do Prahy a doufám, že Stavovské divadlo si budou ještě dlouho připomínat.

 

---