Píseň o tanci

Píseň o tanci

Kámen ve svitu měsíčním.
Kámen v tichu lesním.
Pod korunami stromů,
S korunou hvězdnou.

Zpívá toužebně,
Zpívá prosebně,
O vášni a divokosti,
Skrytých v tanci z radosti.

Jeho žal hvězdy nutí padat,
Kořínky k obloze se zvedat.
Jeho zpěv nutí slunce vstát
A znovu přiměje ho spát.

Ten krásny tlukot srdce krajiny,
Které milénium stojí v lese,
Tlukot, jenž se k šedé hoře nese,
Kde dotýká se chladné hladiny.

Šedé tělo hory plné jest,
Sladkých slz napadaných z hvězd.
Voda pod oblohou spící,
V mdlém spánku zmírající.

Mlčí toužebně,
Mlčí prosebně,
O životě a probuzení,
Jenž bez srdce není.

Na jejím břehu odpočinek hledá,
Pták nechá spočinout svá křídla šedá.
V její černé tváři dvakrát hvězda padá,
Pyšné slunce v odraze svou krásu shledá.

Však probudí ji tlukot z dálky,
Když rozechvěje její kapky.
O tanci píseň tichá, z touhy vzniklá,
Líbezná, však smutná jako voda ztichlá.

Probudí v ní chuť zas žít,
Touhu za svým srdcem jít.
Naposled políbí ji slunce zář,
Co denně prosvěcuje její tvář.

Pak vzedme svoji hruď a vstane,
Tam, odkud vítr s písní vane.
Napne se, prolomí své stěny,
A rozběhne se do krajiny.

Hned vyráží té hudbě vstříc,
Svému srdci o tanec říct.
Kámen v úžas němý jen,
Vždy toužíc prožít jeho sen.

Když potkala se jejich těla,
Píseň větru pro ně zněla.
A ona vedla něžně jeho kroky,
Tím tancem sněném nelítostné roky.

Od těch dob má voda srdce,
To tluče hluboko teď v ní.
A nová píseň vodou zní,
Že života dostalo se přece.