Jak Pendragon Černý chtěl pít měsíční smetanu

Včera zemřel můj nejlepší přítel a společník, kocour Pendragon Černý.

 

Nyní, s rukama pokrytýma zemí a vodou, kterým jsem jej svěřil a prostoupený vůní vzduchu a ohně, kteří mi pomohli se s ním rozloučit, vyprávím jeho příběh, protože to, co bylo Pendragonem Černým je nyní pryč, ale jeho příběh bude žít, dokud jej budu vyprávět já nebo ti, kteří přijdou po mně.

 

A tak se staň.

Jak Pendragon Černý chtěl pít měsíční smetanu

 

Tento příběh se stal v prvním věku, kdy lidé byli jen jedním z mnoha zvířat a ne právě tím nejchytřejším. Všechna zvířata žila v zemi Mládí a mluvila jedním jazykem. Mezi všemi vynikal rod koček, rychlých a obratných lovců, ale také velkých lenochů a volnomyšlenkářů. Nejrychlejší a nejmrštnější z koček, byl Pendragon Černý. Jeho srst nesla barvu nejtemnějších stínů a oči měl žlutočerné, jako jantarové kamínky se srdcem z obsidiánu. Kočky znaly jeho pach a uctivě skláněly hlavy nebo rovnou ukazovaly břicha, když se procházel kolem. Když Pendragon Černý seknul drápem, stříkala krev a často hasly životy, ale tak to v těch dobách chodilo a nikdo si kvůli tomu nedělal těžkou hlavu, protože život je kruh a kruh se otáčí.

 

Ten den se kocour Pendragon Černý vyhříval na sluníčku na větvi velkého dubu a slastně mhouřil oči. Před několika chvílemi posvačil a nyní cítil, že už se skoro schyluje k zamyšlení nad tím, s kým si zahraje na svačinu příští. Protáhl přední tlapky a promyšleně zívnul. Lidem to tak možná nepřipadne, ale zívnutí je velmi komplikovaná a nadmíru důležitá věc, jíž není radno uspěchat. V tom, právě když se slunce natočilo ideálně tak, aby mu nahřálo záda, zaslechl tichý hovor. Trochu pootevřel oči a nasměroval uši. Na břehu nedaleké tůně si povídaly dvě kočky, které se přišly napít.

„Vážně,“ naléhala mourovatá kočka: „mám ten sen každou noc, je to k zbláznění!“

Pruhovaná kočka zvedla hlavu od vody: „Jak piješ měsíční smetanu?“

„Ano! Tedy, jak se chytám pít měsíční smetanu, ale než vystrčím jazyk, probudím se.“

Pruhovaná kočka naklonila hlavu na stranu: „To je příšerné! Každá kočka ví, že měsíční smetana je ta nejlepší a nejjemnější. A proto všechny kočky zpívají měsíci, když je největší, aby je nechal ochutnat.“

Obě kočky sklonily hlavy k vodě aby zapily zklamání. Pendragon Černý je pozoroval, ale myšlenkami byl úplně jinde. Měsíční smetana. Samozřejmě věděl, že tahle smetana je nejlepší, ale nikdy se jí nezabýval. Na světě bylo tolik věcí k hraní, nespočet koček k prohánění a tak ho nikdy ani nenapadlo zamyslet se nad měsíční smetanou. Jenže to se nyní změnilo. Obě kočky sice už dávno odešly, ale Pendragon Černý měl najednou hlavu plnou jen měsíční smetany. Hutné, táhlé a tučné, s chutí a vůní, která nejde popsat slovy. Tu noc kocour snil o měsíční smetaně, blížil se pomaloučku, už už vyplazoval jazyk, aby ji ochutnal, ale v té chvíli mu slunce pošimralo víčka a čumáček a on se probudil. Rozmrzele zamžoural, protáhl se a pomyslel si „kočky jedny hloupé“. Ve dne si užil lovu, chvilku si hrál s ptačím hnízdem, které ho legračně šimralo na tlapkách, a několikrát si zdřímnul. Když však přišla noc a kocour se uvelebil na měkkém mechu, přišel ten samý sen, plný předzvěstí lahodné chuti, ovšem ukončený těsně před tím, než mohl měsíční smetanu ochutnat. A co hůř, sen se opakoval každou noc.

 

Pendragon Černý bezcílně bloumal po lese a sem tam seknul tlapou po listu nebo stonku trávy, jen aby se neřeklo. Měl hlavu, jazyk a čumák plné měsíční smetany. Nejhorší na tom bylo, že neměl tušení jak se k ní dostat. Vyzkoušel všechny kočičí cesty, prošel stezky a nahlédl také za svět, jestli tam nebude nějaká urytá, ale ze žádné necítil měsíční smetanu. Sen mu nedal přes noc odpočinout a ve dne zase běhal sem a tam a důkladně hledal. Jenže jak dny ubíhaly, nic se neměnilo. Konečně si jednou Pendragon Černý ustlal mezi meduňkovými květy a odevzdán nevyhnutelnosti stále se opakujícího snu upadl do dřímoty. Jenže, tohle nebyl sen o měsíční smetaně. Pendragon Černý kráčel velkou síní, ve které na stěnách visely rámy. V rámech byly předměty, ale nebyly to obrazy. Pendragon Černý zavětřil a za předměty cítil věčnost, sílu, vůli a cestu. Tohle byly brány. Kocour pomalu procházel galerií a v tom si povšiml dvou postav. Vzduch kolem nich se vlnil a napínal, jako by se rozhodoval jakou formu přijmout. Pendragon přivřel oči a nasál vzduch čumákem. Když zase oči otevřel, seděly před ním dvě kočky a s mírným zájmem jej pozorovaly. Konečně ta černá, která vypadala, jako by ji někdo vystřihl z noční tmy, zvedla hlavu a zamňoukala: „Toto je velmi neobvyklé, aby se spáč dostal až do mé galerie, co zde hledáš, kocoure?“

Pendragon Černý si konečně uvědomil, co mu jeho čumák říká. Položil se na zem a nastavil oběma kočkám břicho.

„Podívej, bratříčku,“ zapředla druhá kočka, elegantní Siamka, „ten kocour má dobré vychování, ví, co se patří,“ pak zavětřila a přimhouřila oči, „on sem ale nepřišel, byl sem přiveden“.

Kocour s noční srstí popošel blíže: „Ano, ale byl sem přiveden ke mně nebo k tobě?“

Přimhouřil oči a nasál vzduch. Pendragon Černý také začuchal, ale necítil nic jiného, než obrovskou hloubku nočního kocoura a vzrušující výzvy, které na něj útočily z pachu Siamky.

„Myslím, že on patří tobě, sestro.“ Mňouknul konečně noční kocour a pokynul hlavou Pendragonovi, aby se posadil. Siamka si olízla dvakrát tlapku, což vypadlo neskutečně smyslně, a pak naklonila hlavu ke straně: „Možná patří mě, má v sobě velkou touhu, ovšem je také spojen s tebou, bratříčku, proč by jinak byl ve tvé galerii v paláci snů a nečekal na mě v Srdci touhy?“

Sen z rodu Věčných, protože on byl noční kocour a jeho sestra byla Touha, zvedl mírně hlavu a několikrát vzrušeně švihnul ocasem.

„Ano, patří tobě, ale ke svému cíli se může dostat jen po snovém vláknu, neboť to byl jeden z mých snů, ze kterého se jeho touha zrodila.“ Přimhouřil oči a pomalu Pendragona Černého, který nyní seděl a neodvažoval se hnout jediným chlupem, obešel dokola. Nakonec se zase vrátil k Siamce a protáhl si hřbet.

Siamka zívla, což Pendragona Černého málem přimělo zakňourat jako kotě, a zapředla: „Nuže, Pendragone Černý, já ti mohu dát to, po čem toužíš a můj bratr ti může ukázat cestu, otázkou je, co nám za naši pomoc nabídneš.“

Než však Pendragon mohl mňouknout, Sen švihnul ocasem: „On je snílek, cestu tedy platit nemusí. Dostane ji darem, dokud bude snít.“ Pak Sen otevřel zeširoka oči, Pendragon Černý se do nich zadíval a najednou věděl i to, co nebylo dopovězeno. Dar si žádá dar, a proto se s nočním kocourem opět setká, až nadejde čas dar oplatit. Maličkou chvilku to vypadlo, že srst nočního kocoura vlaje ve větru jako plášť a v tom plášti tančí rudé plameny, ale pak měl Sen opět jen černočernou srst a upíral na Pendragona přimhouřený pohled. Touha s tělem Siamky houpavě prošla kolem Pendragona, kterému dalo hodně práce udržet tlapy pěkně v klidu na podlaze. Nakonec mu opět zapředla, tentokrát přímo do ucha: „Dostaneš svou měsíční smetanu, Pendragone Černý, ale když jednou ochutnáš měsíční smetanu, žádná jiná už tě nikdy nezláká.“ Siamka se kolem něj prosmýkla a do druhého ucha zašeptala: „Ta nejlepší smetana zaplacená požitkem ze všech ostatních.“

Pendragon Černý přimhouřil oči, ale touha po měsíční smetaně byla příliš silná, aby nesouhlasil. Přikývl oběma kočkám z rodiny věčných a najednou si uvědomil, že nestojí v galerii. Kolem byla pláň lemovaná černě sametovou oblohou, a na ní, přímo nad jeho hlavou svítil kulatý a plný měsíc, jako mísa vrchovatě nalitá smetanou. Pendragon Černý se díval na měsíc a skoro to vypadalo, jako by se všechna smetana měla v tom okamžiku vylít a naplnit oblohu mléčnou bělobou. Pak mu ale o čumák zavadil neznámý pach. Podíval se stranou a spatřil stříbřitou nitku, která jako by byla upletena z proužků dýmu. Vlnila se a proplétala a jen když kocour trochu uhnul pohledem, jako by se rozechvěla. Pendragon Černý opatrně vykročil, co tlapa tlapu mine a sledoval kouřovou pěšinu. Vedla plání, ale bylo z ní vidět vždy jen pár kočičích skoků délky. Kolem zachytával ozvěny snů nespočtu spáčů a byl moc rád za snové vlákno, které jej vedlo a nedovolilo mu zabřednout do některého ze snů, jimiž procházel. Pláň se postupně a skoro nezachytitelně měnila na kamenitou pustinu, pak z ní vyrostly mírné kopečky, skalky, a aniž by si kocour uvědomil, jak se tam dostal, dovedlo jej snové vlákno na vrcholek skály, tvořené kamennými poklicemi, jakoby ledabyle poskládanými bez ladu a skladu jedna na druhou. Tam ucítil, jak se dýmová nitka ztrácí v ústí kočičí cesty. Takové cesty jsou moc šikovné, protože kočkám umožňují rychle se dostat z jednoho místa na jiné bez zbytečností, jako jsou vzdálenost nebo čas. Pendragon pečlivě začátek cesty očichal, ale protože stejně neměl jinou možnost a cesta se zdála být v pořádku, vstoupil na ni.

 

Když vyskočil z cesty, zjistil Pendragon Černý, že se nachází přímo na sametově černé obloze. Obloha nebyla nijak nepříjemná na dotek a kocour nemohl odolat tomu, aby do ní chvilku nezatínal drápky, což u něj vyvolalo příjemné vrnění. Když se dostatečně vydováděl a spokojeně si mňouknul, rozhlédl se kam jít dál. Kouřová stezka se znovu neobjevila a měsíc stále visel velmi vysoko, kam Pendragon nedosáhl, ani když se zkusil vytáhnout na zadní a mávnout tlapkou. Co teď, zamyslel se kočičák. Bude nejspíš nutné, abych zapojil svou vlastní hlavu. Vyzkoušel plátno oblohy a zdálo se být dostatečně pevné, aby ho uneslo. Zatnul do něj drápy a začal šplhat. Nebylo to nic snadného, často musel zkoušet několik míst, jestli poskytnou dobrou oporu drápům, ale Pendragon Černý byl kocour nad kocoury, takže vytrvale šplhal, chvilku nahoru, pak do strany, jak se mu zdálo, že se blíží k měsíci.

Trvalo to notnou dobu, ale nakonec se unavený a s bolavými tlapami naposledy vytáhnul a konečně se mohl svalit a odpočívat. Přímo před ním byl, jako obrovská miska zářící stříbrnou a bílou barvou, měsíc. Pendragon se posadil a zeširoka otevřenýma očima sledoval tu nádheru. Přišel až k okraji a nasál čumákem. Vůně měsíční smetany mu vyplnila všechny smysly tak, že se s ním zatočil svět. V té chvíli nešťastnou náhodou stoupnul tlapkou přímo do smetany. Samozřejmě, že byla velmi studená, navíc kočky mají velký respekt z mokra a proto Pendragon Černý rychle tlapkou cuknul, aby ji z měsíční smetany vytáhnul. Jenže ouha, hustá měsíční smetana, která mu na tlapce ulpěla, se rozstříkla po celé noční obloze. Vytvořila na plátně oblohy spoustu bílých teček a v místech, kde Pendragon šplhal a oblohu poškrábal, se vytvořila dokonce rozpitá světlá čára. Pendragon se příšerně vylekal, odskočil od měsíce, ztratil rovnováhu a z oblohy dočista spadl. Je velké štěstí, že kočky vždycky dopadnou na všechny čtyři tlapky, jinak to pro odvážného kocoura mohlo skočit velmi špatně.

Když si Pendragon Černý zkontroloval tlapy a kožich, aby měl jistotu, že jsou v pořádku, podíval se na oblohu. Měsíc stále zářil nad jeho hlavou, ale mimo měsíce byla celá obloha plná kapiček měsíční smetany. Velkých, malých i těch drobných, které byly sotva vidět. Navíc uprostřed oblohy se táhl pás světlejších rozpitých teček, jako mléčná řeka. Pendragon Černý se na oblohu chvíli díval a litoval, že se mu nakonec tu výtečnou a nepřekonatelnou měsíční smetanu nepodařilo ochutnat, ale nakonec si řekl, že když měsíční smetanu neochutnal, znamená to, že si stále může užívat všechny ostatní, což také není úplně špatné. Později následujícího dne si pak všiml, že pár kapek měsíční smetany přistálo i na jeho kožichu a od té doby nosil na náprsence několik bílých chlupů. Ty chlupy a vyprávění jak k nim přišel, Pendragonovi Černému přinesly velký obdiv a přízeň nejedné kočky, ale to je už zase na jiné vyprávění. Tak či onak, od té noci svítí na noční obloze nespočet hvězd. Kočky je rády pozorují a při tom vzpomínají na odvážného kocoura, kterému chybělo jen málo, a napil by se měsíční smetany.

 

Konec

---