BEETHOVENŮV KLAVÍR

I.

Nacházel jsem se v hlavním městě Gruzie v Tbilisi. Toto město s příchutí Orientu naplněné dřevěnými domečky s vyřezávanými balkóny, se spoustou starobylých kostelů, klikatých uliček a pitoreskních obchůdků se mi obzvláště zapsalo do paměti, a to díky neobvyklému setkání.  Ve staré části města na pravém břehu řeky Kura v malinkaté kavárně jsem poznal krajana. Již mnoho let cestuji po všech možných čertech, a člověk je rád, že se setká po delší době s člověkem, krajanem, hovořícím stejným jazykem, který zná Prahu jako své boty a se kterým si člověk může popovídat o všem možném a bez obav, že by mu mohl šlápnout na kuří oko. Zkrátka v cizině s cizím člověkem, máme tendenci hovořit i o věcech, o kterých nemluvíme ani s našimi nejbližšími doma.

Přímo naproti mně seděl na dřevěné židli rozložitý pán se strakatým baretem, velmi dobře oblečen, s dýmkou v levé dlani, který se díval na rušnou část ulice. Nevěnoval jsem mu pozornost, dokud jsem nezjistil, že hovoří česky. "Je to tristní, tragédie, špatné… špatné!" Naříkal tento starší pán a z láhve si naléval do malinkaté skleničky zlatavý mok gruzínského koňaku.

Čeština mne zasáhla jako blesk z čistého nebe. Neváhal jsem ani na okamžik a hned jsem se krajanovi představil s žádosti o přisednutí ke stolu. „Ale ano, pročpak by ne,“ odpovídal krajan s dobře střiženým hustým vousem pod nosem a s oholenou bradou. Pohotově mi nabídnul sklenici výborného gruziňáku a tak se započalo naše zajímavé setkání.

- Víte pane, všimnul jsem si, že nejste dneska zrovna nejlépe naladěn. Prohodil jsem.
- Nejsem, a zítra to bude stejné. Víte, i úspěch se může stát prokletím. Postesknul si pán a potáhnul ze své dýmky. Chvíli jsme oba pozorovali obláčky stoupajícího dýmu a poté jsem odpověděl.
- Nerozumím Vám.
- Máte rád hrady a zámky? Otázal se pán a malinko se ke mně naklonil.
- Ale ano. Jakpak by ne.
- A byl jste se někdy podívat na zámek v Hradci nad Moravicí?
- Neměl jsem tu příležitost, je to důležité?
- Ptal jste se mne na můj smutek, proč se tak trápím.  Aby, jste TO uchopil a následně mohl pochopit, musíme to vzít přes tento zámek. Pokud spěcháte tak to bohužel nepůjde, ale potkat krajana v těchto končinách je tak neobvyklé…. Budu velmi rád, když přece jen zůstanete, a já vám budu moci všechno povyprávět. Smutek se musí, jak se říká rozmluvit…
- Ano, máte úplnou pravdu, a trochu jsem si přisunul židli blíže ke stolu. Krajani v daleké cizině, to jsou vlastně příbuzní.
- Tak tedy mé jméno je Ivan Navrátil; představil se.
- Honza Majer, doplnil jsem to své, a poté co jsme si ťukli skleničkami na uvítanou, započal Ivan vyprávět o příčině svého smutku.

„Zámek v Hradci nad Moravicí se proslavil jako významná hudební lokalita. Opravdu krásné místo.“ Ivan zabafal a já mohl opět pozorovat stoupající obláčky modravého dýmu. Po krátké kuřácké odmlce pokračoval. „Nachází se zde také šedesáti hektarový krajinářský park. V období 1778 až do konce druhé světové války sídlil po šest generací na zámku knížecí rod Lichnovských z Voštic a Werdenbergu. Zámecký pán Karel Lichnovský byl milovníkem hudby, kterou také štědře podporoval. Jeho nejoblíbenějším skladatelem byl Ludwig van Beethoven, pro kterého kníže zařídil pokoj ve druhém patře v severním průčelí zámku. Ano, Beethoven na zámku pobýval a tvořil. Často pracoval pod širým nebem v zámeckém parku mezi stromy, kde čerpal inspiraci pro své skladby. Zde se také zrodila jeho slavná klavírní sonáta Appassionata.“ Ivan se zadíval na oblohu, jakoby nechtěl být rozptylován konkrétním předmětem.

„Beethoven ve svém pokoji hrál a tvořil, avšak zároveň také přicházel o svůj sluch. Nakonec musel používat speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, která vibruje ve stejné frekvenci jako struny a zesiluje tak jejich zvuk a kterou musel před tím následně skousnout, aby mohl lépe vnímat zvukové vibrace. Trpěl totiž závažnou formou ušního šelestu, jde o psychicky náročné onemocnění, vyznačující se depresemi a nespavostí; v uších mu zněly bez přestání nepříjemné zvuky, což uznáte je pro hudebního umělce opravdu tragédie. Ovšem jeho mimořádný hudební génius mu umožňoval tvořit i přes tyto tak děsivé útrapy. Jeho styl se vyhranil v naprostou individualitu. Dospěl k novým strukturám a formám, rušil zavedené hudební pořádky, pracoval s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky.

Nejcennější památkou, která se na zámku v Hradci nad Moravicí dochovala, byl právě Beethovenův kladívkový klavír uložený v mahagonové skříni, vyzdobený jemnou empirovou ornamentikou ve zlaté, zelené, červené a černé barvě. Kníže Lichnovský objednal Beethovenovi tento klavír z dílny firmy Érard v Paříži. Jedná se o nejmodernější typ kladívkového klavíru, který se objevil počátkem osmnáctého století a u něhož se místo cembalových kladívek užívalo dřevěných potažených jelenicí. Klavír má čtyři nožní pedály a jeden pedál kolenní. Klaviatura obsahuje padesát osm klapek. Úžasný nástroj!

Při každoročních letních hudebních slavnostech, které se konají v zámeckém parku, byl tento skvost ukraden. Byl jsem požádán, abych tento ztracený Beethovenův klavír vypátral. Jsem totiž majitelem detektivní společnosti, specializující se na hledání hudebních nástrojů. Můžu říci, že firma velmi dobře prosperuje. Za ty roky od jejího založení jsem vypátral spoustu hudebních nástrojů; housle, hoboje, bassy, piana, píšťaly, harfy, kytary a mnoho dalších. Mnohé z nich byly zcela neporušené, jiné poškozené, a další bohužel už zcela zničené; ale nakonec se vrátily všechny ke svým původním majitelům. Jezdím po celém světě. To byste nevěřil, kolik krásných hudebních nástrojů se schovává v různých sejfech, vitrínách, úkrytech, nebo jen tak leží u stěny jako nějaká exotická dekorace.“ Přerušil jsem ho, abych se zeptal, jakým způsobem dosahuje těchto skvělých výsledků. Jen mlčky přikývnul a pokračoval.     

„Ano, ano, chápu, tak tedy, každá zvuková vlna je charakterizována vlnovou délkou, která určuje vzdálenost dvou nejbližších bodů vlny se stejnou fází a amplitudou. Můžeme říci, že je to otázka perspektivy. Vidíte támhle ty dvě věže kostela?“ ukázal dýmkou nahoru nad ulici. Souhlasně jsem pokývnul hlavou. „Vypadá to, jakoby měla každá věž jinou výšku, což uznáte, není pravda.  Říkám, vše je jen otázkou, jakým způsobem se člověk na věci dívá, pod jakou optikou vše pozoruje. V mé laboratoři v Praze jsem vyvinul techniku, kterou nazývám FAZV - Forenzní audit zvukových vln.  Za pomocí této sofistikované metody analyzující vlnové délky a amplitudy dovedu s téměř stoprocentní jistotou zjistit, zda se ukradený hudební nástroj nacházel v daném prostředí, řekněme místnosti, sálu, komoře a podobně, což jak jistě uznáte, může být při vyšetřování ztráty klíčové vodítko. Podmínkou ovšem je, aby se na daný hudební nástroj hrálo, alespoň po dobu několika minut. Čím déle tím lépe; ale jak jsem řekl i několik minut postačuje pro vytvoření dostatečné stopy, dostatečného otisku zvukové vlny. Zvuková vlna je jako daktyloskopický otisk; když se podíváte na své konečky prstů, vidíte své jedinečné papilární linie, které ve formě vln brázdí přes celou plochu. Tato jedinečnost je v kriminalistice úspěšně využívána, tedy alespoň do té doby, pokud otisk někdo nesmaže. Našli se i takoví chytráci, kteří zkoušeli zamaskovat stopy po ukradeném hudebním nástroji tím, že v místnosti hráli na různé jiné hudební nástroje, například na tympány nebo píšťaly; ale všechny tyto pokusy byly marné.“ 

“ Zajímavé,“ podotknul jsem a nalil do obou prázdných sklenic zlatavou tekutinu, láhev jsem poté uzavřel zátkou, zatímco Ivan pokračoval.

„Celý vtip je v tom, jak dostat dávno již neexistující zvukové vlny zpět do života. Celkový postup je velmi složitý a upřímně řečeno pochybuji, že byste ho dokázal zcela pochopit bez patřičné znalosti kvantové fyziky, a navíc to není až tak podstatné. Můžu to v krátkosti shrnout v následující:
Každá hmota, některá lépe, jiná hůře, absorbuje do sebe zvukové vlny, se kterými kdy přišla do kontaktu. Vypadá to jako geologické navrstvení, ale je to mnohem komplikovanější. Vlny do sebe narážejí, mohou interferovat a různě se prolínají v čase.

Provádím tedy akustický stěr z materiálů, jako například zdivo, cihla, koberec, dřevo, zkrátka z čehokoliv co mohlo být přítomno při hraní s ukradeným hudebním nástrojem. Nejlépe se mi osvědčily perské koberce; ty dovedou nádherně ukládat stopy zvukových vln. Takto získané informace následně analyzuji v laboratoři za pomocí kvantového stroje. Ten porovnává trilióny různých kombinací jednotlivých zvukových vln s originálem. Nutno dodat, že v dnešní době má už téměř každý vzácný nebo drahý hudební nástroj svou kartu, svůj specifický kód, ve kterém je zapsána jeho jedinečná zvuková stopa. I Beethovenův mechanický kladívkový klavír má svou specifickou kartu, ze které jsem při vyšetřování vycházel. “ 

 „Stalo se někdy, že by stroj udělal chybu?“ zeptal jsem se. „Nikdy. Je to zvláštní, ale je to tak. Možná proto, že stroje nejsou lidé. Funguje to až s děsivou přesností.“ Obláček dýmu zvolna stoupal nad vrásčitým a smutným obličejem majitele detektivní společnosti.

“Už jsem se neudržel a skočil mu do řeči, „a nenašel jste ho, že? Poprvé v životě jste minul cíl, kvantový stroj udělal chybu …“, Ivan si povzdechnul a pravil: „to je právě ta svízel, že jsem ho vypátral a nyní je zpět na svém místě na zámku“. Vůbec jsem to nechápal. „V čem je teda problém? Nezaplatili vám …?“ „Ale vůbec ne, byl jsem štědře odměněn. Celý problém je v tom, že jsem ten zatracený Beethovenův klavír neměl najít“, odpovídal a pokynul obsluze, aby přinesla další láhev gruzínského koňaku.

II.

PŘED SEDMI LETY

Sergej Tichonov, dvacetiletý absolvent moskevské státní hudební konzervatoře bloumal po vltavském nábřeží a zvolna mířil ke svému známému a úspěšnému krajanovi, se kterým se seznámil v průběhu klavírní soutěže v Moskvě.  Sergej Tichonov byl hubený, skoro až neduživý, podivínského tvaru, plavovlasý, výšky nadprůměrné, kráčel krokem umělce, nespěchajíce, skoro by se dalo říci, že bez cíle; ovšem to by byla lež. Mohl kráčet po tomtéž místě, dennodenně, ale vždy by mu připadalo místo opět jiné. Připadal si vždy na místě prvně, našlapoval tedy obezřetně, a člověk, který by ho spatřil, by řekl, že našlapuje podivně, jakoby šetřil svou podešev. Původně si Sergej Tichonov myslel, že je to špatnou pamětí, že mu známá místa připadala tak jiná, aby nakonec došel k závěru, že jeho paměť je vcelku v pořádku, ale je to čas, který je tou příčinou, tím kouzelníkem, který mění každičkým okamžikem i zdánlivě nehybnou a došeda zabarvenou fasádu činžovního domu. Těch vjemů bylo tolik, že v porovnání s určitým a specifickým cílem, který lidé obyčejně vnímají a za kterým jdou, se on ztrácel v moři možností a tvarů. Oleg Petrovsky, ke kterému se právě loudal, se považoval, a právem, za patrona ruských umělců v Praze. Byl to úspěšný skladatel filmové a muzikálové hudby, majitel krásného a prostorného bytu s výhledem na Vltavu a Hradčany.

Vlahý letní podvečer tou dobou rozehrával své osvědčené kouzlo. Vše rozpálené denním žárem se s úlevou nadechovalo. Zvuky nabývaly s rostoucí vlhkostí plnějšího tvaru. I neforemný hlouček turistů s fotoaparáty na krku nadbýval přátelského útvaru. Racci posedávali na zábradlí, tu a tam některý vzlétnul, aby opět přistál na podobném místě.

Sergej Tichonov pomalu zazvonil na tlačítko Oleg Petrovsky a za malou chvíli se v útrobách robustních dřevěných dveří rozezněl bzzzučivý tóóón.  Potřeboval všechny ruce k tomu, aby se dostal do chodby. Výtahem zásadně nejezdil, a tak pomalu a jen tak pozvolna schod za schodem, stoupal do třetího patra, kde už na něho čekaly otevřené a pancířem vyztužené dubové dveře; vyrobené na zakázku.  Uvítal ho červený, ornamenty zdobený perský koberec, který se vinul přes celou délku několikametrové předsíně.   

V bytě se již nacházelo něco kolem dvaceti umělců živících se různorodým druhem umění. Od bohatých a známých, přes mainstream, po lidi živící se pouličním kejklířstvím. Bylo to jeviště podivných setkání, bez pravidel, kde se mohlo stát cokoliv. Hlasitý smích byl střídán tichem, sentiment se mísil s odvahou, byl cítit silný egocentrismus sklížený s rozkoší. Vzduch v bytě nabýval psychedelické tíhy; prosycen alkoholem, nikotinem, marihuanou, barbituráty, kokainem, …, zkrátka všemi možným i nemožnými prostředky sloužící k výstřelu do neznáma.

Sergej Tichonov byl přímo omráčen dýmem, hlukem a zápachem, který vytvářely mluvící a rozesmáté hlavy. „Zdravstvuj Sergej, i ty prichadil, nu davaj davaj, oddavaj„ zvučným hlasem promluvila Nataša a přitom mu hbitě podávala panáka vrchovitě zaplněného vodkou, průzračnou a chladivou, tak jako horský pramen. „Charašo“ poděkoval a šel si sednout do klidnější části bytu.

Když už měla zábava svou lepší polovinu za sebou, citlivý sluch Olega Petrovského zachytil tóny, které zaznívaly z jeho vzdálené pracovny. Melodie mu připadala známá, ale nemohl ji přesně identifikovat. Neváhal a ihned se šel podívat, co se děje. Po vstupu do své pracovny spatřil vysokou postavu Sergeje Tichonova, která se skláněla nad jeho ebenovým klavírem. Otevřené křídlo umožňovalo pohled do jeho útrob, kde jednotlivá kladívka, byla hbitě vymršťována klávesovou mechanikou a svými údery dopadala s chirurgickou přesností na struny. Štíhle prsty Sergeje Tichonova se nořily do klaviatury a rozehrávaly překrásnou muzikálovou melodii. Oleg Petrovsky nevěřil svým vlastním uším. To, co právě slyší, je jeho muzikálová skladba, kterou před nedávnem vytvořil a kterou se chystal představit svým nejbližším spolupracovníkům. Vše hrané do nejmenšího detailu, pominou-li se malé rozdíly, kdy se mělo hrát forte, namísto fortissimo.

Ihned ho napadlo, že mu Sergej Tichonov, kterého příležitostně do svého bytu zval, noty ukradnul a skladbu se naučil zpaměti. Variantu vzápětí zavrhnul, neboť naposledy byl Sergej Tichonov u něj v bytě před třemi měsíci, a to skladba ještě neexistovala.

- Charašo, promluvil opatrně, Oleg Petrovsky, zakrývajíce své velké vzrušení nad touto neočekávanou situací.
- Ach Olegu! Zdravstvuj, krásná melodie, že? Přiléval Sergej Tichonov nevědomě olej do rozpálené ohnivé skladatelovy duše. 
- Ano, opravdu krásná melodie, kde jsi k ní přišel? Zeptal se téměř již doruda zbarvený Oleg Petrovsky.
- Tady tak, jak tu sedím, právě teď mne napadla…
- To není možné! Vpadl mu do řeči skladatel.
- Na mou gruzínskou duši, tak to je. Sám se té velké inspiraci podivuji. Proč mi nevěříš Olegu?
- Nevěřím, protože jsem skladbu složil já sám, nikomu jsem ji ještě nestačil uvést, a ty tady teď, v mé pracovně sedíš a hraješ ji a říkáš, že jsi ji právě vytvořil. Není to podivné, Sergeji?
- Jestli je to pravda, tak je to více než záhada. Ale přece jenom, mám jisté pochyby, můžeš ji tedy zahrát, když tvrdíš, že jsi ji složil?

Tak nečekaný obrat v obvinění, kdo je opravdu tvůrcem skladby Olega Petrovského, zcela zaskočil. Cloumal jím oprávněný hněv, ale přece jenom za svůj klavír usednul a skladbu zahrál. V pracovně se rozhostilo ticho, do kterého pronikaly hlasité výkřiky bavící se společnosti.

- Možná se mi to jen všechno zdá nebo je tvoje vodka příliš silná. Nechápu nic z toho, co se tady děje Olegu, půjdu domů. Jsem unaven a začíná mne bolet hlava.
- Dobrá, jdi Sergeji, ale omluvu mi stále dlužíš. Pokud tedy chceš, abychom zůstali přáteli. Notový zápis skladby leží, jak jistě víš, tady na pracovním stole v modrých deskách. Nevím, jakým způsobem jsi se skladbu tak dovedně a rychle naučil, to je opravdu hodné obdivu.  Ale pořád nechápu, proč trváš tak tvrdohlavě na tom, že jsi skladbu vytvořil ty sám. Sergeji, je ti dvacet let, a mládí neřeší spoustu věcí, ale časem se i mládí musí sklonit před stářím, a musí začít věci opravdu řešit;  nemůžeš žít jakoby v oparu, bez pravidel, bez pevných zásad. Víš, já jsem si musel své jméno vydobýt. Byla to hromada práce, přes kterou jsem se postupně dostával tam, kde jsem nyní. Bezesné noci na ubytovnách, šibeniční termíny, limity, posměch, to vše se mne snažilo zadupat do země. Nikdo se mne nezastával, nikdo mne nepodporoval. Až nyní, kdy jsem si udělal jméno, kdy mé slovo má vliv, si mohu dovolit vzepřít se proti všemu, co na mne tlačí a doléhá. Vydělávám spoustu peněz a to na lidi působí. Byl jsem to já, kdo prvně objevil tvé klavírní schopnosti, kdo ti umožnil pracovat a rozvíjet svůj talent tady v krásné Praze. Jsem tvým patronem, na to nezapomínej a nevysmívej se mi. Prozatím tě podporuji, ale kdykoliv mohu tu židli pod tebou odkopnout, abys pocítil fyzikální zákony. Na druhou stranu jsem profesionál, který vidí v tvém umění hrát neobyčejné možnosti. Nejsem ale imunní proti všemu, co mi provádíš.       
- Ano, možná jsem podivný, ale nemohu za to. Jsem, jaký jsem. Obdivuješ mou klavírní hru, tvrdíš o ní, že je výjimečná, a na druhou stranu mne nutíš, abych se choval jako všichni ostatní. Buďto tedy bude má hra průměrná, a tomu bude odpovídat i mé jednání, anebo bude hra výjimečná a s ní se musím chovat odlišně. Nenuť mne spojovat výjimečnost s obyčejností. Všichni opravdu velcí umělci byli přece tak trochu podivínští. Jejich konání a jednání nikdy nezapadalo do obvyklých společenských konvencí; odlišnost je zkrátka průvodním jevem talentu. Pokud jsem tě urazil, potud se ti omlouvám Olegu, ale notový záznam tvé skladby jsem v životě neviděl.
- To stačí! Bouchnul Oleg Petrovsky do klavíru, až to v něm zadunělo. Jeho mohutná postava se nadzvedla a odcházela z místnosti.

Po několika letních týdnech, přinášejících vlnobití různorodých události a uměleckých zážitků, byla aféra s muzikálovou skladbou v bytě hudebního skladatele Olega Petrovskeho už téměř zapomenuta.

Byla jasná noc plná hvězd. Rozpálené chodníky a fasády okolních domů již dávno vychladly. Ten, kdo právě procházel Petrohradskou ulicí v pražských Vršovicích, se mohl zaposlouchat, pokud by chtěl, do líbezných zvuků Beethovenovy sonáty. Tóny zaznívaly z přízemního dvojpokojového bytu, jehož okna byla v těsné blízkosti rušné autobusové zastávky. Sergej Tichonov se právě připravoval na každoročně pořádaný mezinárodní hudební festival v Hradci nad Moravicí. Jako jeden z interpretů festivalu, dostal za úkol zahrát Beethovenovy skladby. Tuto, jako mnoho jiných zakázek, dostával pravidelně od hudební společnosti Ad Libitum, jejímž majitelem byl již známý skladatel Oleg Petrovsky. Prostředí, ve kterém byl  byt zasazen, nebylo zrovna přátelské k hudebnímu umělci. Neustálý hluk z rušné Petrohradské ulice pronikal i přes zavřená okna a jen málo ztlumen obtěžoval svým nepříjemným a rýpavým zvukem; akustický nátlak byl nepříjemný a velmi urputný. Aby mohl usnout, musel si vkládat voskové špunty do uší. Sergej Tichonov se rozhodnul trénovat hlavně v noci a kolem dvanácté hodiny odpoledne, tedy v době kdy nepříjemná silniční doprava zažívala své dno. Zato se mu množili stížností od sousedů; poštovní schránku, kterou mněl plnou varovných vzkazů, zásadně nevybíral.  Za posledních devět měsíců, které v Praze strávil, se stěhoval již celkem třikrát. Důvod byl vždy stejný. Netolerantní sousedé, nevyhovující prostředí, anebo obojí dohromady. Za normálních okolností by se Sergej Tichonov už dávno přestěhoval do jiného bytu, ale jeho pobyt v Praze končil, a on se chystal, že odjede po festivalu domů, do své rodné Tbilisi. Příhoda s muzikálovou skladbou nebyla přece jenom zcela zapomenuta. Oleg Petrovsky se rozhodl, že již dále nebude podporovat Sergeje Tichonova; nechal ho jen odpracovat nasmlouvané zakázky, aby ho poté propustil ze svých služeb; mezinárodní hudební festival v Hradci nad Moravicí měl být tou poslední. 

Nadprůměrně horký srpnový měsíc se pomalu chýlil ke svému konci, a předával štafetu měsíci září; účastníci třídenního mezinárodního hudebního festivalu v Hradci nad Moravicí, postupně usedali na všechny možné ubytovací kapacity v této lokalitě včetně přilehlých oblastí; samotné města s počtem obyvatel nepřesahující šest tisíc, nebylo připraveno na tak velkou přílivovou vlnu. Kamióny s hudebními nástroji, ozvučovací technikou, lešením a dekoracemi přivážely jeden po druhém vše nezbytné pro festival; celé týmy a skupiny lidí organizovaly vše potřebné pro bezchybný chod tohoto hudebního svátku.

Sergej Tichonov se ubytoval v tichosti na okraji města, v těsném sousedství se šumným hvozdem. Ve své mysli byl už jednou nohou v Gruzii. Českou republiku, si za ty měsíce, co v ni žil, velmi oblíbil; pro její křehké zázraky, kde se i malinkatá zátoka mohla stát deltou, říčka mocným tokem a jezero širým mořem.  Česká duše se tak trochu podobala té gruzínské, kde se malé zdá nesmírně něčím vzácným, a titánské nicotným a zcela bez užitku. Z rozjímání ho přerušil drnčící telefon. „Ano, rozhodně na zkoušku přijdu,“ potvrzoval Sergej Tichonov svou povinnou účast na generální zkoušce, která mu vždy připadala tak zbytečná a falešná. Pro tentokráte to bylo však všechno jinak, aniž by cokoliv byť i jen malinkatým náznakem tušil.  Asistent pořadatele festivalu ho uvedl do prvního patra zámku, kde stál na perském koberci Beethovenův klavír, zasazen do mahagonové skříně, vyzdobený  jemnou ornamentikou. Nádherný mechanismus! Pomyslel si v duchu Sergej Tichonov. „Ještě ho máme zde na zámku“, vysvětloval asistent, „ale již brzy bude přestěhován do zámecké zahrady, abyste na něm mohl opět rozeznít Beethovenovy skladby, tady v sále není dostatek místa pro všechny ty lidi. Je to taková každoroční tradice pro zahájení festivalu. Poté bude opět usazen zpět na svém místě. Přivedl jsem Vás sem, abyste si ho vyzkoušel, dříve, než proběhne slavnostní zahájení festivalu, a případně bychom klavír jaksepatří podle vašeho požadavku naladili.  Jak se cítíte? Můžete si ho hned vyzkoušet, nemáme moc času.“ Říká se, že velikost síly roste ve směru největšího spádu potenciálu a hodnota potenciálu je nepřímo úměrná vzdálenosti od objektu. O těchto zákonitostech neměl Sergej Tichonov sebemenšího tušení. Ale to co cítil, překvapilo i jeho samotného. Zatímco usedal za klavír, pociťoval po celém svém těle silné vibrace, které se mu rozlévaly do obou paží. Nádherná dřevěná stavba, vypadající jako plující mahagonová loď, se zachvěla pod náporem hry Sergeje Tichonova; který započal, aniž tušil, co to vlastně hraje za skladbu. Kladívka dopadávaly na struny, s chirurgickou přesností, a ty následně rozechvívaly vzduchové částice, které zaplňovaly celý prostor v sále, líbeznými tóny, které nebyly hrány celé věky. „Bravo!“ zvolal asistent „to bude asi nějaká Beethovenova variace!“ „Skvělá mechanika, myslím si, že na klavíru nepotřebuji nic upravovat“, promluvil ještě rozechvělým hlasem Sergej Tichonov. Tělo mněl jako v ohni. „A teď mne omluvte, musím už jít.“ „Ale ovšem, ovšem, jen nezapomeňte; to se umělcům občas stává, tak tedy v deset ráno, je zahájení, ale prosím přijďte o něco dříve, bude to tak lepší.“ Sergej Tichonov, už dávno přestal asistenta vnímat pod náporem nových prožitků. Musel na vzduch, ven, do zahrady, všechno si znovu projít notu od noty! Jak se to mohlo stát? Věděl, že to co zahrál, mělo jasný Beethovenův rukopis, o tom nebylo pochyb. Ale nikdy se takovou skladbu neučil, nikdy! Že by on, Sergej Tichonov, měl zázračné schopnosti a tak jako v pracovně Olega Petrovského dokáže hrát, dokáže přesně interpretovat zahranou skladbu, aniž by ji znal? Začala ho bolet hlava, možná že je to jen sen, možná že mi bude volat asistent, abych ….

Léto se kalendářně dostávalo ke svému konci, ale venku to vypadalo, jako by bylo teprve v jeho polovině. Ptactvo si v korunách stromů zpívalo své melodie, slunce vymetalo stíny; vzduch byl čirý a osvěžující. TRATRATRADÁÁÁ, zazněla zahajovací znělka mezinárodního hradeckého festivalu. Ptáci divoce vzlétli. Publikum sedících na dřevěných lavicích očekávalo netrpělivě na první tóny z Beethovenova klavíru. Na Sergeji Tichonovovi bylo vidět, že něco není v pořádku. Jakoby s něčím vnitřně bojoval. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že jako první ze dvou sonát předvede „Měsíční svit“ a poté „Appassionatu“, tak jak si přál pořádající výbor festivalu. Problém byl v tom, že se musel Sergej Tichonov soustředit ze všech sil, aby nezahrál něco jiného. V hlavě už měl vše naplánované a nechtěl se prozradit. Ten den byl ještě více pohublý než obvykle. Už celé dva dny nespal a na jídlo nebylo ani času ani chuti.  Po nekonečných minutách soustředění se struny pod náporem kladívek rozezněly; svou dech beroucí hrou vykouzlil Sergej Tichonov na ranní obloze úplněk. Bravo! Ozýval se tu a tam výkřik nadšení. Ve druhé části v průběhu „Appassionaty“ hrál Sergej Tichonov tak divoce, až praskly dvě struny; celý v ohni a zadýchaný zakončil představení. Bravo! Výborně! Jako v horečce scházel Sergej Tichonov za bouřlivého potlesku dolů z pódia. Podařilo se mu rychle prodrat davem hudebních nadšenců, kteří se pomalu rozcházeli za dalším programem. Ale byli i tací, kteří stáli opařeni v obdivu, nad tak dokonalým provedením obou sonát. Spěchal, nebylo totiž mnoho času. Plán musel vyjít! Teď hned, nebo už nikdy!

O DEN DŘÍVE

Sergej Tichnov se po krátkém přemýšlení v zámeckém parku rozhodnul. Beethovenův klavír ukradne a odveze si ho do Tbilisi. Musel ho mít! To co zažíval při hře, bylo něco velikého, fenomenálního; daleko převyšovalo vše, co doposud za svůj krátký život poznal. Jednal jako v horečce. Musel využít příležitosti, kdy bude klavír ještě venku. Jakmile by se dostal zpět na zámek, do prvního patra, šance, že by ho mohl ještě získat pro sebe, by spadly na nulu.

Neváhal a ihned kráčel do místní telefonní budky, ze které kontaktoval svého přítele Borise, který ještě ten večer přijel i se svým pomocníkem v nákladním voze. Všichni se sešli v nenápadné restauraci na okraji města:

- Jsi stejně blázen, povídá Boris, jako všichni umělci. Ale jsi také můj přítel a já bych pro tebe udělal cokoliv, tedy téměř cokoliv. Divně se ti lesknou oči Sergeji, nemáš horečku?
- Nech to být Borisi, až vše dokončíme, potom si poležím v posteli i několik dnů. Teď ale nemohu, tohle musí vyjít! Nebo ….
- Ach, co by nevyšlo, říká se přece, že pod svícnem bývá tma nejčernější.
- Kéž bys měl pravdu, Borisi, víš, těžko ti to dokážu vysvětlit, sám jsi mi přece do telefonu říkal, že nic z toho nechápeš. Nech mne tedy a soustřeďme se na zítřek.  Jak už jsem vám oběma řekl, a přitom se podíval na mohutnou postavu sedící vedle Borise, stěhování klavíru může být velmi nebezpečné jak pro nástroj samotný, tak také pro nás pro všechny, kdo s ním bude manipulovat. Značná váha klavíru není totiž v trupu rozložena rovnoměrně. Zadní část je mnohem těžší než přední a sopránový konec je často těžší než basový. Stačí malé naklonění dozadu při zvedání a nástroj se může rozbít o zem. Navíc struny natažené v klavíru dávají dohromady tah několika tun; v celém nástroji je velké napětí. Pádem klavíru může být způsobená nenahraditelná škoda.

Pro větší bezpečnost přespali oba muži v nákladním voze a ráno jeli pomalu k zámku právě ve chvíli, kdy Sergej Tichonov usedal za Beethovenův klavír.

___

Sergej Tichonov se téměř srazil s Borisem. „Ty vypadáš!“ „Je všechno v pořádku?“ otázal se Boris, když spatřil Sergeje Tichonova, ještě o stupeň bledějšího než obvykle. “Máte vše připraveno? Rychle, Rychle!“ Stříbrný stěhovací vůz pomalu přijížděl k pódiu. Beethovenův klavír, který byl na kolečkách, naložil Boris s jeho pomocníkem za pomocí výsuvné plošinu z pódia rovnou do přistaveného náklaďáku. Vše proběhlo hladce během několika málo minut; nikdo si ničeho nepovšimnul. Ti, kteří byli svědky přesunu klavíru, se domnívali, že je odvážen zpět na zámek. První, kdo se opravdu podivil, byl technik, který měl přesun klavíru na zámek zajistit, ale to už byl Beethovenův klavír dávno na cestě do Prahy.

III.

Ivan Navrátil pomalu vyfouknul obláček modravého dýmu, který se na chvíli zastavil. „Ještě téhož dne přijela policie, a započala vyšetřování. Bylo vyslechnuto spousta možných svědků, ale bez výsledku. Hledal se motiv, který vždy ukazuje směr k viníkovi. Pojišťovací podvod se prokázal hned jako lichý, neboť Beethovenův klavír pojištěn nebyl. O to intenzivněji usilovali představitelé festivalu, aby se viník vypátral, a to co nejdříve. Na druhý den jsem byl zavolán i já. Neměli jsme žádnou stopu, motiv, nic, zkrátka prázdno. Samozřejmě, že byl vyšetřován i Sergej Tichonov, ale byl to přece jen umělec, který zahrát co zahrát musel a tím to skončilo. Sám bledý a nevýrazný; vůbec nevypadal na někoho, kdo by mohl klavír ukrást, uprostřed festivalu, s tak geniální drzostí. Ne, opravdu tohoto dvacetiletého Gruzínce nikdo nepodezíral.  Domníval jsem se, že byl klavír ukraden na zakázku; nejspíše sběratelem. Uběhl den, dva, tři, uplynul měsíc, a pořád jsme neměli žádnou stopu. Prostě nic. Státní policie pročesávala jednu lokalitu za druhou a dodávala mi jeden tip za druhým. Odebíral jsem akustické stěry v Praze, Vídni, Miláně, Barceloně a na mnoha dalších místech, ale všechno bylo negativní. Plácnutí do vody. No zkrátka, já starý pes, se jen tak nevzdávám, napadlo mne, možná už s trochou zoufalství, se podívat na zoubek poslednímu člověku, který na Beethovenův klavír prokazatelně hrál. Ale jak jsem se dozvěděl, musel odjet domů do Gruzie. Vymohl jsem si tedy soudní příkaz a jel se podívat do bytu na Petrohradské ulici, ve kterém naposledy bydlel, než odjel domů. A prásk zásah! Akustické stěry byly pozitivní, a já měl konečně pachatele! Gruzínská policie se postarala o zatčení pachatele a zajištění klavíru. Byla z toho docela senzace. O Beethovenově klavíru, který byl ukraden uprostřed festivalu, doslova před zraky desítek lidí se toho dost v novinách už napsalo, nemusím dodávat, že články byly ve velmi jízlivém a negativním duchu; státní policie byla tehdy pod velkým tlakem. Dopadením Sergeje Tichonova si policejní komisař mohl oddychnout a pro média, jak se říká, to byl sólo kapr.

Beethovenův klavír musel zakusit opravdu divokou hru. Několik strun bylo prasklých, plstěné části potrhány, polovina osiček byla rozviklána a některé z nich musely být nahrazeny včetně pružin. Celý mechanismus byl vyčištěn, promazán a povrch mahagonové skříně byl náležitě ošetřen.

Ale to hlavní, to teprve přišlo; šlo o motiv, který nikdo nečekal, a to bylo opravdu něco!  Sergej Tichonov tvrdil, že je schopen zahrát na doličném nástroji sonáty, které složil Ludwig van Beethoven, ale o kterých neexistuje jakýkoliv záznam. Měl dokonce svědky, kteří tvrdili, že opravdu dovedl zahrát neznámé sonáty, v Beethovenově stylu. Ale na to, aby to mohl dokázat, už Beethovenův klavír neměl a na jiném nástroji to zahrát nedovedl. Nikdo mu nevěřil. Chytla se toho theosofická společnost v Praze, která požadovala, aby bylo umožněno Sergeji Tichonovu na Beethovenův klavír opět zahrát, a tak dokázat svou pravdu. Vše bylo marné. Nikdo takové teorii nevěřil a Sergej Tichonov nemohl svou pověst blázna a pomatence vyvrátit. Teorii jsem nevěřil, ale přece jsem ji nemohl ani vyvrátit. Hryzaly ve mne tehdy pochybnosti, ale časem, pod tíhou pracovních povinností jsem se jim už nevěnoval.

Asi před půl rokem přišel za mnou do kanceláře člověk, který tvrdil, že dovede sám bez pomocí přístrojů zvukové vlny detekovat. Opravdu své schopnosti u mne v laboratoři prokázal. Nejprve se zaměřil na daný objekt, poté se dostat do hypnotického stavu, ve kterém kreslil na papír jednotlivé zvukové vlny, které se v daném objektu nacházely. Bohužel jeho schopnosti byly omezeny na jednoduché a málo komplikované případy, ale přece jenom to byl takový „vzdálený příbuzný“ Sergeje Tichonova. Každopádně prokázal, že něco takového možné je. Neváhal jsem a při první možné příležitosti jsem se vydal do Gruzie najít Sergeje Tichonova, abych zjistil, zda je opravdu nositelem přímo zázračných a těžko uvěřitelných schopností; a také částečně rehabilitovat jeho provinění a zmírnit tak křivdu, která byla na něj uvalena.

„A našel jste ho?“ „Ano, našel.“ Byl to ale zlomený člověk. Měl podivný tik v levém rameni. Skráně měl šedivé a přitom mu nebylo ani třicet let. Odseděl si tři roky v psychiatrické léčebně. To určitě člověku na duševním zdraví nepřidá. Nyní se živí hrou v místních klubech na klavír. Taky říkal, že schopnosti, které měl, se mu „léčbou“ v ústavu zcela vytratily; vlákno bylo přerušeno; trpí také od té doby intenzivní migrénou. Ten člověk byl úplně vyřízený. Bože, kdyby jen nebyl tak svéhlavý a své schopnosti prokázal tehdy na festivalu. Ach to mládí; tak krásné a tak divoké! Jaká krásná hudba mohla být Sergejem Tichonovem vzkříšena a vyzdvihnuta na světlo. Po návštěvě u Sergeje Tichonova jsem zamířil rovnou sem, do staré části města a zbytek příběhu už znáte.

Pomalu jsme společně dopili druhou láhev gruzínského koňaku a společně se rozloučili vstříc každý sám svému dalšímu osudu.

EPILOG

Po mnoha letech a různých životních peripetiích jsem se nakonec vrátil do České republiky, do Prahy. Nemohl jsem zapomenout na příběh, který mi vyprávěl můj krajan Ivan Navrátil v Tbilisi. Zajel jsem se tedy podívat do Hradce nad Moravicí na zámek. Byl červenec a zelené stromy se ohýbaly v rytmu divokého tance, tvořící součást nádherné zámecké zahrady. Lidé kolem procházeli, děti na sebe vesele pokřikovaly, světlo se honilo se stínem.

Beethovenův klavír v prvním patře zámku jsem okamžitě poznal. Nádherný, majestátný, ale připadal mi osamocený a smutný; spanilá hra Sergeje Tichonova přinesla čerstvý vítr do plachet této dřevěné mahagonové lodě, která se po více jak dvě stě let letargie opět vydala na svou plavbu přes hřbety vln tónů. Nyní je zpět, jako kus nábytku, jako dekorace, na kterou se smí pouze dívat.