Útěk

Bylo mi čerstvých pět let. Celou zimu jsem promarodil, doktoři nevěděli co se mnou. Nakonec padlo rozhodnutí, že strávím léto v dětské ozdravovně specializováné na dýchací cesty. Ozdravovna byla v Jizerských Horách a jmenovala se Ve dvorku. Všude kolem byl les a na loukách se pásly ovce.

Na pokoji jsme byli tři kluci. Hned jsme si padli do oka. V noci jsme si vymýšleli strašidelné pohádky a pak se nám nechtělo vstávat.

Tety, tak jsme říkali našim vychovatelkám nás každé ráno hnaly do ledové sprchy. Naštěstí nás bylo moc, takže jsme se dokázali z ranní očisty někdy vyvléknout a schovat. Nejvíce nás děsila vysoká teta. Měla dlouhé tmavé kudrnaté vlasy a velké hnědé oči. Bál jsem se, že pod dlouhou sukní má opravdové čertovské kopýtko. Když šla po chodbě, boty jí hrůzostrašně klapaly.

 

„ Je to jasný, určitě je to pravá čertice z pekla.“ Rozumoval Toník.

„ Ale čerti chodí na zem jen v zimě, protože v létě by jim bylo moc teplo a čertice nejsou.“ Namítnul Aleš.

„ Proč by nemohla být i čertice?

V pekle mají i malé čertíky a naše teta je jejich maminka.“ Řekl Toník.

„ Ale co dělá tady v ozdravovně?“ Divil se Tomáš.

„ Vyslali jí sem, aby unesla zlobivé děti.“ Řekl Toník.

„ Nemá ocas.“ Povídal Tomáš.

„ Může ho mít pod sukní.“ Povídal Aleš a poškrábal se na zrzavé hlavě.

Já se choulil pod dekou a přál si být doma ve své posteli.

„ Bbleeee, Bbleeee, Bléééé, čertice přijdˇ si pro mě. Bleee, ble, ble.“ Strašil Aleš.

„ Nechte toho. Nebo vážně příjde. Zavolal jsem.

Z chodby se ozvala rána.

„ Jé, čert.“ Křičeli kluci.

Toník si přetáhl deku přes hlavu.

Přeci jen se otevřeli dveře a v našem pokoji stála teta čertice.

„ Kopýtko.“ Vyjekl Aleš.

„ Co tu vyvádíte. Bude tu ticho. Jestli nebudete spát, rozlučte se s výletem. Budete v kuchyni pomáhat kuchařkám připravovat oběd. Tak si to rozmyslete!“

Ztichli jsme jako pěny. Na výlet do Harachova jsme se moc těšili, svezeme se velkou lanovkou. To si nemůžeme nechat ujít.

 

Celé dopoledne jsme snažili být hodní, teta čertice nás sledovala jak ostříž.

Po obědě jsme se převlékli do pyžam a museli jsme povinně spát. Vůbec se mi nechtělo. Vstal jsem z postýlky a šel na záchod, abych si ukrátil čas. Když jsem se vracel potkal jsem na chodbě Aleše, Toníka a Tomáše.

„ Nepůjdem spát, půjdem se podívat do divadla. Třeba tam budou nějaký hračky.“ Povídal nadšeně Aleš.

Potichu jsme otevřeli dveře do sálu, který byl hned vedle našeho pokoje. Vypadalo to tu jako v opravdovém divadle. Fascinovala mě barevná opona. Byl na ní namalovaný rytíř. Tasil svůj velký meč na sedmihlavého zeleného draka. Každá hlava měla bradavice, vyplazený dlouhý jazyk a z úst šlehaly obrovské plameny. Opodál stála dlouhovlasá princezna. V dáli byl vidět bílý zámek a všude kolem hustý les.

 

„ Ten drak, jak je velikej a ošklivej, co když nás sežere?“ Strachoval se Toník.

„ Ty mimino, je namalovanej.“ Povídal Aleš.

„ Ale, třeba může obživnout.“ Povídal Toník.

„ Hele, máš babu.“ Křiknul Aleš na Toníka a pádil za oponu.

„ Teda, tady se to pěkně klouže.“ Povídam.

„ No, to je švanda.“ Povídal Tomáš.

Blbli jsme a honili se. Když jsem chtěl chytit Aleše, nešikovně jsem uklouzl, málem jsem upadl na pusu, ale v poslední chvíli jsem se zachytil opony a ona se celá zřítila na zem.

„ Aáááá, pomoc.“ Zaječel jsem.

Opona težce dopadla na podium. Valil se z ní obrovský dým prachu.

„ Fůj, něco mám v očích.“ Začal jsem se dusit. Naštěstí jsem to rozkašlal.

„ Klucí, rychle pryč.“ Zavelel Tomáš a pádil na chodbu.

Než jsem se vzpamatoval kluci vyběhli kdo ví kam.

Oči mě štípaly, běžel jsem v bačkůrkách ven z budovy. V hlavě jsem měl tisíce myšlenek. Teta s kopýtkem, mě vezme do pekla. Nebo na mě zavolá policii a půjdu do vězení. Strašně jsem se jí bál.Běžel jsem a najednou jsem se ocitl v hlubokém lese. Srdce mi bušilo jako o závod. Třásl jsem se strachy. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Tady pod tím zakrslým smrček se schovám a nikdo mě nenajde. Začínala mi být zima. Sluníčko dnes vůbec nevylezlo. Možná bude i pršet. Z hrůzou jsem si uvědomil, že mám na sobě jen spací úbor s medvídky.Třeba mě objeví liška a zanese mě do své nory. Budu si hrát s jejími malými lištičkami. Kručelo mi v břiše. K obědu byla rajská a tu nemám rád. Snědl jsem jen jeden knedlík. Mohly by tu růst borůvky.Vstal jsem a hledal borůvčí. Opodál jsem spatřil u lesní cesty keřík malin. Otrhal jsem je skoro všechny. Chutnaly sladce. Přestal jsem se bát. Udělám si tu pelíšek a budu si tu hrát. Zvedl se vítr a začalo se stmívat. Schoulil jsem se pod smrček. Dal jsem si kolena až k bradě a mnul si studené ruce. Co když mě sežere medvěd. Ve školce nám říkali, že medvědi žijí daleko v jiné zemi,ale stejně. Mohl by se sem zatoulat. Slupl by mě jako já jsem slupl malinu.Přepadla mě únava. Musel jsem prospat celou noc jelikož, mě začaly šimrat sluneční paprsky.Cítil jsem jak mě někdo olizuje. Otevřel jsem oči a vyděšeně zíral na velkou tlamu hnědého vlčáka. „ Aááá, on mě chce kousnout.“ Zakřičel jsem. V tom přiběhli tři muži v uniformách. To bude asi policie. Jdou si pro mě. Zavřou mě do vězení, za zničenou oponu. Chtěl jsem vstát, ale bránil mi pes. Pořád mě očuchával.

„ Ty malej kluku, cos tu vyváděl.?Ty musíš být Jindra Ze dvorku. Konečně jsme tě našli.“ Říkal hnědooký vysoký policista.

„ No tak, už bude dobře.“ Chlácholil mě menší policista.Vzal mě do náruče a zabalil mě do škrábavé deky. „ Drž se mě, odnesu tě do auta, jsi celý prokřehlí. Odvezeme tě do ozdravovny.“

„ Ne, ne, ne, já nechci!“ Začal jsem se vrtět a bouchal policistu do pěstičkami do hrudi.

„ Ale, ale, ničeho se neboj.“

„ Je tam zlá Čertice.“ Brečel jsem a z nosu mi tekla velká nudle přímo na policistovu uniformu.

„ Nebreč, mi s čerty zatočíme.“ Usmál se na mě třetí nejmladší policista.

Když jsme vešli do haly. Děti volaly: ,, Hurááá, hurááá, Jindříšek se je tady.“

„ Jindříšku.“ Volala teta Čertice. Dřepla si ke mně a přitáhla mi deku k tělu.

„ Cos nám to provedl, měli jsme o tebe obrovský strach.“ Tiskla se na mě a po tváři jí stékaly velké slané slzy.

Podíval jsem se jí na nohy. Pod sukní žádné kopýtko neměla. Možná je to hodná teta.

„ Neplačte slečno, už je vše v pořádku.“ Povídá mladý policista.

„ Ani, nevím jak vám mám poděkovat, račte do jídelny. Dám vám něco na cestu.“ Usmívala se teta, a najednou mi vůbec nepřišla strašidelná.

„ Jindříšku, srdíčko moje.“ Volala teta Bohunka přes chodbu.

„ Ty můj malej rozumbrado, pojd´ vezmu tě do pokoje, dám ti teplé oblečení a pořádně se nasnídáš. Řekla a pohladila mě po hlavě.

„ Já už budu hodný, tety, slibuju.“ Povídám rozhodně.

Teta Bohunka mě vzala za ruku a odváděla mě pryč. Já se ještě stačil ohlídnout a zamával policistům.

 

Po dobré snídani a teplé koupeli jsem se zavrtal do postýlky. Přitisknul jsem si k sobě mého nejoblíbenějšího plyšového medvídka a spokojeně jsem usnul.

---