Ztraceni

"Letí nám to až za čtyři hodiny," koukl na hodinky otrávený Denis.

"Tak akorát, abychom to stihli," odpověděl Otto.

Mario mlčel. Nechtěl se vměšovat do sporu a přilévat olej do ohnivého vztahu mezi jeho přáteli.

"Jsi sráč!" pronesl Denis.

 

"Co že jsem?"

"Sráč, obyčejná třasořitka a povaleč. Kdybych tě odvezl na Mácháč a kolem rozházel palmy, nepoznáš rozdíl!"

"No a co?"

To dusno, které započalo někdy uprostřed týdenního pobytu, by se dalo krájet.

"Máme čtyři hodiny," opakoval Denis.

"Tak zajdeme na jedno," přidal se konečně Mario.

"Chlapi neserte mě. Nasávat a válet se. To by vám šlo. Tobě," ukázal na Maria, "stačí vědět, kde je hospoda. A tobě," pohlédl na Ottu, musím ukázat, kam si máš lehnout, aby ses zorientoval. Mimochodem, nemáš ani letenku."

Otto sklopil hlavu. Věděl, že bez Denise je ztracený. Byl si vědom, že kromě fráze "Beer, please." neumí ani slovo anglicky či španělsky.

"Ty si ani na ty pitomý letenky nemůžeš vzpomenout. Připadám si jako váš průvodce," zbrunátněl Denis.

"Promiň, že žiju," řekl sklesle Otto.

"S tímhle běž do háje. Check-in jsem udělal za nás za všechny a lístek ti pošlu do mailu. Ještě furt máme tři hodiny a padesát minut. Kufr nemáme, takže bohatě stačí, když na letiště dorazíme za tři hodiny.

"Tak jedem," rezignoval Otto.

"Takže," rozzářil se Denis, "na Pico del Nieves to je zhruba hodinka. Dolů taky. Cestou na letiště se ještě stihneš vykoupat na La Garitě a před odletem stihneme ještě pivko v terminálu. Program pro všechny!"

Seběhli pár schodů z prvního patra, došli na prašné parkoviště. Denis nastartoval zapůjčený vůz a vyjeli. Projeli Telde a zamířili do hor. Díky strmým serpentinám se jim podařilo brzy nabrat výšku. Zanedlouho sledovali na jednom z miradorů přistávající letadla shora.

"Za chvilku nás to čeká taky," pronesl melancholicky Denis.

Vyfotografovali Las Palmas z ptačí perspektivy a pokračovali dál. Jeli déle něž hodinu, když Denis zastavil u krajnice.

"Do prdele," zaklel a zabořil pohled do mapy, "měli jsme odbočit. Jedeme blbě. Na Cruz de Tejeda."

"Tak to otoč a jedeme vrátit auto na letiště," přemlouval ho Otto.

"Ani za nic! Ještě kousek a vezmeme to po stopadesátce nahoru. Bude to jen malá zajížďka."

Tak jeli. Pět minut, deset minut, čtvrt hodiny.

"Někde tu musí být odbočka," mumlal Denis.

"Fakt neblbni. Pojeďme dolů!”

"Dej mi ještě pár minut. Za chvilku odbočíme a než dopiješ plechovku, budeme nahoře," usmíval se Denis a hodil kamarádům dvě piva Tropical, které ještě nestačily zteplat.

Dojeli do Tejedy.

"Ne! Kurva! Kde je ta zasraná odbočka!" klel Denis.

"Vyser se na to a jedeme rovnou na letiště, slyšíš," znervózněl Otto.

"Dobře, ale když najdu to odbočku, na vrchol je to jen pět minut, necháš mě odbočit. Když ji nenajdeme, jede se rovnou dolů, platí?"

"Platí."

Mario jen nervózně zíral přes své silné brýle. Věděl, že vstupovat mezi rozkmotřené přátele nemá smysl a hlavně věděl, že když si Denis něco zamane, bude prostě po jeho.

Bílý sedan se na úzké cestě otočil a parta se vydala zpět. Ujeli jen kousek.

"Tady! Tady je ta odbočka," radoval se Denis.

"Do odletu zbývají sotva dvě hodiny. Vážně tam chceš zajet?"

"Jasně! Za deset minut jsme zpátky na hlavní a odškrtneme si další zážitek."

"Já bych se bez něj klidně obešel," kontroval Otto."

Denis zastavil.

"No jistě. Ty by ses obešel bez jakýchkoliv zážitků, co? Ale víš, bez čeho by ses neobešel? Beze mě, ty hnido!"

"Hnido?"

"Jo, hnido! Nebýt tebe a toho tvýho neustálýho dožadování se odvozu na pláž, mohli jsme sem zajet kdykoliv v týdnu. Ale to by se pán nesměl  celou středu válet s kocovinou na gauči. A víš co?"

"Co?"

"Jsi nechutnej! Přijde ti normální chodit celej den bez trika a polonahej se válet na mým gauči?"

"Ty jsi fakt píčus," prohodil Otto.

Denis třískl dveřmi, nechal nastartovaný citroen u krajnice a beze slova odešel.

"Co teď?" zamyslel se Mario.

"Klid. Za pár minut je zpátky."

 

O půl hodiny později oběma došlo, že se mýlili.

"Hele, co se na něj vykašlat? Jestli hned teď nevyrazíme směr letiště, uletí to."

"Víš, že nemám řidičák. A beztak už je pozdě," rezignoval Mario a zapálil si cigaretu. Dnes už asi dvacátou.

"Měli bychom ho jít hledat," řekl Mario, otevřel plechovku piva s citronovou příchutí a zhasl motor. Zařadil kvalt a vozidlo zamknul.

Otto neměl chuť Denise hledat a už vůbec ne jej najít, ale podřídil se. Chlapci šli mlčky lesem, který připomínal středoevropskou krajinu. Oproti pustině, která mimo zavlažovaná místa dominovala celému ostrovu, to byla nepřehlédnutelná změna. Aniž někoho potkali, došli pod vrchol. Pokračovali dál a po půl hodině svižné chůze a několika cigaretách přišli na parkoviště, kde spatřili známou siluetu.

"Jsi neskutečnej kretén," pronesl Otto místo pozdravu.

Denis se ani neotočil. Zíral na zapadající slunce, koukal na nedaleké Roque Nublo a zapálil si cigaretu.

"Drž hubu," opáčil Denis. Stále stál k chlapcům zády.

Oba došli až k němu. I přes to, že jejich letadlo mělo každou minutou vzlétnout a jejich myšlenky směřovaly výhradně ke zpáteční cestě, nechali se na pár okamžiků strhnout tou nádhernou scenerií.

A vydali se na cestu zpátky. Nikdo nic neříkal. Došli k autu. Denis se posadil na své místo za volantem a pomalu se rozjel směrem dolů, na východ ostrova. Na chvilku zastavil na jednom z miradorů a šel si zapálit. Znovu pozoroval startující letadla, která byla hluboko pod nimi. Zaměřil se na jeden letoun a rozeznal v něm barvy společnosti, která je měla z ostrova dopravit. Denis měl pocit, že se letadlo ztrácí výšku. Ale bylo dost daleko, než aby to mohl tvrdit s jistotou. Odběhl si do auta pro dalekohled. Tentokrát už si mohl být jistý. Bylo to jejich letadlo. Zřejmě mělo zpoždění. Kdyby netrucoval, mohli to stihnout.

Sledoval airbus dalekohledem. Z ostrova už letěl nesčetněkrát. Chování letadla se mu nelíbilo. Ostrý náklon směrem k hlavnímu městu, čumák vzhůru a i přesto, že mělo stoupat, jako by ztrácelo výšku. Denis zavolal na kamarády, ti neochotně přišli.

Pak společně sledovali, jak jejich letadlo padá do oceánu.

"Ty jsi stejně hroznej čurák," usmíval se Otto.

"Kdybychom tam seděli, beztak bychom to přežili," odpověděl Denis.

Všichni tři sledovali trosky letadla na hladině oceánu a dokud se úplně nesetmělo, pozorovali i záchranné práce.

Druhý den si zabookovali letenku na další týden. S jinou společností.

 

---