Vážná

Seděla jsem v koruněh stromů a foukal vítr, tak ostrý a bodavý. Moji duši prostoupily ostny. Seděla jsem a foukala bubliny z bublifuku. Létaly kamsi k nebi, skrz oblaka, za kterými bylo vidět paprsky slunce a taky těch všech, co tu už nejsou. Jak mi chybíte.
Znovu vítr a seno po louce. Jen si tak létá, je tu a vlastně už bez života. Létá. Skromné paprsky slunce podpírají moji padající bradu a paty klouzající z větve. Listí padá do sena. Strom se chvěje pod nápory víry a emocí, pod nápory přírody a existencionalismu. Jsme tu jen jednou, křičí hnědé listy skotačící mezi senem.  To slunce. Pořád září, a přitom tak podzimně a málo. Nejspíš se loučí. Chtělo by říct, taky tu nebudu navěky, ale tomu stejně nikdo nevěří.

Vím o tobě, nemysli si, že jsem zapomněla. Vnímám tě vždy, když pohlédnu k nebi, a to se rozevře, jak studánka tisíce světů. Dáváš o sobě vědět dost ponurým způsobem, příteli. Ale mně to vlastně nevadí, hlavně, že jsi tu. Že jsi tu, kdykoliv vidím suché seno, cítím vítr ve své duši a slunce nedokáže svítit naplno. Větve se propadají, ale ty je zadržíš, do té doby, než bude i můj čas.