ŘEKA

     Bylo pozdní odpoledne, možná již večer, opět jeden mučivě tichý a studený západ slunce, na konci teplé zimy. Ona seděla na břehu živoucí stříbřité řeky, která jí vyprávěla smutné příběhy, momenty jejího strhujícího proudu. Nebo jí jen zpívala píseň na rozloučenou - Nezapomenutelné sbohem? Nevím. A Ona seděla a přemýšlela v tom neskutečném tichu, když náhle tento hloubavý klid přerušil ostrý výkřik - "Ne!" Znělo to tak zoufale a ostře, že by snad i ledy na řece popraskaly, kdyby tam toho teplého večera byly.

     Kdybyste tenkrát večer slyšeli ten nešťestný výkřik, snad byste ji i pochopili, snad i já bych ji konečně pochopila. Tehdy nikdo nevěděl, kdo je Ona, možná proto, že ani ona sama to nevěděla, ale když promlouvala k řece, zdálo se, že i přes svůj zmatený svět, všemu co říká, dokonale rozumí. Přála si být slepá, aby už nikdy nemusela vidět utrpení, strach, vidět slzy hořkosti, číst poslední zoufalé zápisy v denících. Přála si být hluchá, aby už nemusela slyšet co říká, co naivního neustále mluví. Aby už nikdy nemusela slyšet svůj hlas, zpěv, řeč, smích... Aby nemusela slyšet pláč lidí, které milovala, aby už nikdy nemusela slyšet svůj pláč. Přála si být němá, aby už nemusela mluvit, by už nemusela zpívat, smát se. Už by se nemusela bát, jak říci to kruté, přitom tolik svobodné - sbohem. Jak je někdy těžké říci jedno slovo. I to nešťastné Ne!

     Tehdy poprvé tato modravá řeka změnila svou barvu v nach. A jakoby z úcty, zapadající ohnivé slunce naplnilo zbylou krajinu purpurovou krásou. Nastalo báječné ticho. I řeka dozpívala svou píseň Nezapomenutelné sbohem

     Ne, nebyla hloupá, pouze zoufalá a měla strach. Jak jen se mohla proměnit až v takové torzo? Možná čekala a čekala a čekala a...

     Škoda, že její strach nebyl dostatečně velký!