Budapešť

A viděl jsem padnout anděly 
seděli na schodech budapešťského metra 
a slepá žebračka s nataženou dlaní 
jakoby zkoušela, zda neprší 
vsadím se, že se modlila za mou duši pro nás tou divnou hunskou řečí 
přerušila na vteřinu svou litanii za tento svět
který spěchal okolo ní a odmítal ji vidět
když do dlaně jí padly mince, které tížily mé svědomí v peněžence 
a zvonilo to trochu jako v Loretě a cinkalo to, jako když na asfalt padají prázdné nábojnice
toho roku devatenáctsetpadesátšest 
a pak jsem uviděl světlo na konci toho podchodu na stanici Corvin Negyed
bylo modré nebem tam nahoře i šedé jako pěna na točeném Arany Ászoku 
snad na památku mého prachu, který ještě jakási síla drží pohromadě
a které říkáme život a zacházíme s ní přesto jako se štětkou
která nám nikdy nic zlého neprovedla a stejně ji myšlenkami soudíme jako Krista
protože nás to naučili  
a přesto je tomu tak
že při pohledu na krev automobilů se sraženinami tramvají a německých autobusů s hajzlem uvnitř
plynoucích ulicemi velkoměsta 
toužíme neletět až za oblaka najít věčnou tmu i světlo
nepřerušovanou mrknutím oka jako když se posune další okénko filmu 
ale spokojujeme se čím dál více s pouhým vědomím své touhy 
aniž bychom ji naplnili byť jen jedinou myšlenkou 
a tak nezbývá než vystoupit uprostřed mostu a nechat rozhodnout vítr kam jít 
zda proti jeho směru či nechat jej opřít do zad jako do plachet a plout 
a pak najít ten správný trolejbus 
který bečí jako stádo ovcí v pustě když elektrický proud pálí v jeho duši
jako když si dáš příliš pálivé omáčky do Pho-Ga 
ale to už tady 
protože čínská bistra v Budapešti nestojí za nic 
a jejich jídla jsou snad z umělé hmoty lisované v Lao-kaj
spolu s hračkami, korejskými komunisty a umělými údy, bez nichž se náš svět již neobejde
protože je stejně ztracen uvnitř televizí a operačních systémů 
kde každý máme svůj soukromý Matrix 
a dokonce i modlitby tak tvoří jen jedničky a nuly slov, že pane Duko? 
neboť odpuštění nelze vypočítat 
a přesto jenom tak, je nám odpuštěno 
vím, Pane
i já se vracím každým dnem do tvého domu a s každým obdarovaným ožralou jsem ti blíž   
protože jen ty víš, jací ptáci mu létají v duši a možná je pohled na jeho tělo jen pokušením nenávisti
kterým nás zkoušíš jako matikář před tabulí z života a lásky 
a jedinou bolestí je to, co si sami působíme a dopouštíme, aby nás to bolelo 
a říkáme tomu být