Skleněnka

Život je tolik pomíjivý 
když si vítr pohrává
s copánky malé dívky
v rudých šatech a 
vlněnou mašlí ve vlasech
Která se vzdouvá a třepotá
jako motýlí křídla 
Jen vznést se do nebes
k těm tvářím v oblacích 
zahalená v nevinném ovčím rounu 
ve víru prachu drolících se cihel
Ještěrčí jazyky olizují své zornice
a přidávají do kroku 
civějíc pod nohy skrze stíny neonů 
jim mezi kluzkými prsty propadává
růženec plný tisíců 
truchlících snů
 

Spatřit záblesk celého světa
každé lidské bytosti ve své přirozenosti
každé odkvetlé růže
jež se rozprostírají na pradávných balvanech
jako vyhřívající se zmije 
každý lísteček mohutného dubu 
vydávající se na podzim se zenovým klidem
vstříc svému poslání
pod namrzlé slzy hvězd a znavená stébla 
V malé 
lesklé skleněnce 
Co se jako hlava obra
kutálí pod koly aut 
stojících na červenou
a uprostřed křižovatky
se rozzáří přes celý svět 
Jako zlatá
dělová koule
vypálená z našich úst
vznášejíc se nad lánem 
modrých očí