Moji lidé

Když jsem dorazil na Václavák, kde probíhala demonstrace za záchranu národa českého, okamžitě se mi do krve vmísila ta zemí otřásající síla jednoty národa. Posilující, nadšená i naštvaná energie, kterou každý přítomný vlastenec hltavě přijímal i štědře rozdával, dodá všem rozumně smýšlejícím občanům moc změnit běh dějin.

Ve Vodičkově ulici se srocovali odpůrci našich hnutí. Stoprocentně samí buzeranti, vítači kozomrdů a kavárenská lůza. Naštěstí nás bylo víc, zatraceně víc, takže se ty pseudohumanisti ani nepokusili obejít policajty, aby se k nám dostali. Každej multikulti kavárenskej povaleč je především zadělanej posera, a právě proto se brání přírodou danému vlasteneckému cítění.

Přistoupil jsem ke skupince urostlých mužů a krásných žen, kteří od pohledu reprezentují to nejlepší z našeho národa, ověšených zmenšeninami naší krásné vlajky a obrovským transparentem hlásajícím rudým a modrým písmem: MY JSME TADY DOMA A SVŮJ DOMOV BUDEME BRÁNIT S MEČEM V RUCE! PRYČ S CYZÁKY! Škoda té hrubky, ale chápu, že byli až příliš rozčilení na to, aby se zabývali pravopisem. Ze stejného důvodu lze pochopit nápisy jako: ZASTAVTE GENOCYDU EVROPY! nebo MI NEUSTOUPÍME ANI O PÍŤ!

Je to hrůza, co se děje! Musíme se postavit hlavně muslimáckým přílivům. Nedovolíme jim islamizovat naši zemi ani zbytek Evropy. Jestli si zločinná EU, která ty migrantské vlny podporuje, myslí, že nás nahradí levnou pracovní silou, aby se páni nahoře měli ještě lépe, tak to se tedy ta unie fašistů šeredně plete! To samé platí pro NATO v čele s imperialistickými USA! Kdoví, jestli celá migrace vší té špíny není jen americký plán na oslabení našeho kontinentu. Ještěže máme Rusko! Rusové nedovolí, aby s námi ti západní ďáblové takhle zametli.

„Co tu chceš?“ zeptal se mě jeden z těch udělaných českých mužů.

„To samé co vy,“ odpověděl jsem a usmál se, jak nejsrdečněji dokážu. Tělo se mi třáslo vzrušením z toho, že je to konečně tady. Sešli jsme se, abychom změnili směr naší vlasti, která se řítí do záhuby.

„Co říkal?“ chtěla vědět dáma stojící vedle toho ramenatého muže.

„Že prej je tu kvůli stejný věci, jako my.“ Žena se na mě udiveně podívala, a když jsem se usmál, rozevřel bundu a ukázal na svoje tričko s českým lvem, jen si odfrkla a zadívala se jinam.

„Neprovokuj a zmiz!“ vyštěkl na mě jiný z mužů. Jen jsem zíral, ale jelikož na mě začali zle zahlížet i další z nich, už jsem se na nic neptal a přesunul se o pár metrů dále.

Stoupl jsem si za postarší pár, oděný do mikin s podobiznou Jana Žižky na zádech. Na pódiu postaveném pod sochou svatého Václava vystoupil muž, kterého jsem dobře znal z médií. Inženýr Lopatička, moudrý a osvícený člověk. Přistoupil k mikrofonu, rozhlédl se po náměstí a promluvil.

„Děkuji, že jste přišli,“ zahřímal, načež se spustil ohlušující potlesk. Pár blbců z lumpenkavárny se ho pokusilo přehlušit píšťalkami, ale bylo jim to prd platný. Kdyby šli raději makat. Pan Inženýr pokračoval: “Vláda si myslí, že nás může do nekonečna přehlížet, ale dnes jim ukážeme, jak se mýlí.“ Následovala další salva potlesku, ke kterému jsem se samozřejmě přidal.

„Ano! My se s nima srát nebudeme!“ ozvalo se z jedné strany.

„Pochod na parlament! Pochod na parlament!“ křičel někdo z druhé.

„Dnes spustíme lavinu,“ zvolal pan inženýr. „Spustíme lavinu, která smete z cesty všechny, kdo by se odvážili jít proti českému národu. Ať žije národ!“

„Ať žije národ,“ zadunělo náměstím a jistá část začala skandovat: „Nic než národ!“ Křičel jsem to z plných plic taky a měl jsem dojem, že díky spoluobčanům kolem mě, získává můj hlas každým slovem na síle. Svým křikem jsem upoutal postarší pár přede mnou. Otočili se na mě, prohlíželi si moje tričko a já se na ně usmál snad ještě srdečněji, než předtím na ty trochu nevrlé spoluvlastence. Řekl jsem jim, že jestli se jim moje tričko líbí, mohu jim jich od bratránka zajistit, kolik chtějí. Pán se na mě zamračil.

„To sis sem přišel dělat reklamu, jo?“ zeptal se mě drsně.

„To se nestydíš?“ přidala se paní.

„Co to? Ale ne, nedělám reklamu. Já přeci nemám obchod.“

„Tomu tak budu věřit,“ zakašlal muž a plivnul mi pod nohy.

„Co tím chcete říct?“ ptal jsem se dokonale zmatený.

„Vždyť jste už všude,“ vypískla najednou ta paní. Nevěděl jsem, co tím myslí, a tak jsem nereagoval. 

„Lidi, vidíte ho?“ křikl náhle pán a několik pohledů se stočilo ke mně. „On si tu dělá reklamu na tričko, co prodává.“

„Provokatér,“ ozvalo se odněkud. Bránil jsem se, že taková trička prodává bratranec, ale pán na to jen řekl: „To je jedno, stejně v tom jedete spolu. Máte to v sobě.“

„Tenhle pro něj může třeba prodávat trávu,“ vyhrkla paní a zakryla si rukou ústa, jako kdybych jí tam chtěl nacpat jointa.

„Na tom něco bude,“ řekl pán zamyšleně a zkoumal mě pohledem od hlavy k patě. „Prodáváš trávu, mladej?“ vypálil náhle.

„T-trávu?“ vykoktal jsem. „Ne, já to svinstvo nesnáším.“

„Přesně to by dealer řekl ne asi?“ ozvalo se za mnou a majitel hlasu mi zezadu chytil ruce a stáhl mi je za záda, jako by mě zatýkal. Byl jsem tak zaskočený, že jsem celý ztuhl.

„Prošacuju ho,“ oznámil ostatním pán, načež mi ponořil ruce do kapes.

„Pozor, aby tam neměl použitou stříkačku nebo něco,“ upozornila ho paní. „A držte ho pořádně, třeba ovládá nějaký kung-fu.“

„Ten ovládá leda tak prodej předraženýho zboží,“ zavrčel muž a v ruce už držel moji peněženku, mobil a klíče od bytu.

„A ještě k tomu prošlýho,“ přidal se ten, co mi tiskl ruce k zadku. Dost bolestivě mi svíral zápěstí.

„Ha!“ vykřikl muž a vytáhl mi z náprsní kapsy bundy papírový sáček plný sušených čajových lístků, co jsem si koupil v obchůdku na Pankráci. Kupuji si ho tam pravidelně. Pán sáček rozevřel a nepěkně se na mě zašklebil.

„Cos našel?“ chtěla vědět paní a zvědavě se ke svému muži nakláněla. Pán zvedl sáček do výše.

„Trávu,“ zvolal vítězoslavně.

„Ty ksindle,“ ozvala se moje živá pouta.

„To není marihuana,“ řekl jsem rychle. „To je čaj!“ Oba manželé, můj věznitel a pár lidí kolem vybuchli smíchem. Inženýr Lopatička mezitím dál duněl, za což jsem byl vděčný, neboť upoutával pozornost, která mohla jinak patřit mě a celému tomu nedorozumění.

„To vykládej policajtům,“ řekl mi pán.

„Tak si k tomu čuchněte,“ vyzval jsem ho.

„To víš, že jo,“ vyštěkl muž. „Já nebudu dejchat ty tvoje sajrajty.“ Natáhl krk a zadíval se někam za mě. Obličej se mu rozjasnil. „Támhle zrovna jdou dva stáťáci. Seš v prdeli, mladej.“

„Strážmistře! Strážmistře!“ začala vřískat paní. „Chytili jsme dealera mariha… mariho…“

„Tenhle hajzlík prodává trávu,“ křikl její muž. Za chvilku mě muž, co mi tisknul zápěstí takovou silou, až mi znecitlivěly prsty, pustil a přede mnou se objevili dva policisté. Začínala se mi z toho všeho motat hlava.

„Copak se to tady děje?“ zeptal se starší z nich.

„Chtěl nám prodat marihuanu,“ vysvětlil pán a strčil mu do obličeje sáček s čajem. Policista si sáček vzal, otevřel ho a začal zkoumat obsah.

„Je to čaj,“ řekl jsem chabě a skoro jsem očekával, že policista prohlásí, že je to skutečně marihuana.

„To je vůl, co?“ zachechtal se pán.

„I teď, když spadla klec, tak lže,“ řekla žena. Policista si přivoněl, dal čichnout i mladšímu kolegovi.

„Marihuana to není,“ prohlásil potom. Nikdy v životě se mi tak neulevilo, v duchu jsem jásal, že už to skončí.

„Jste si jistej?“ zeptal se pán zaraženě.

„Naprosto,“ řekl policista.

„Třeba to jen nějak zbavili zápachu,“ oponoval mu pán.

„To spíše ne.“ Policista si s kolegou vyměnil pohled a v očích se mu pobaveně zablesklo. „Ale říkal jste, že vám nabízel marihuanu?“ zeptal se a mě bylo, jako by mi do žaludku kdosi nalil olovo.

„No,“ zamyslel se pán, „ne tak docela.“

„Jak to myslíte?“

„No, nenabídnul mi jí přímo,“ řekl muž pomalu.

„A proč jste to tedy tvrdili? A pročpak ho ten pán, který jak vidím někam odešel, držel za ruce?“

„No,“ začal muž rozvážně, „my jsme...“ zasekl se.

„Mysleli jsme, že prodává tu drogu, že je to dealer,“ přispěchala mu na pomoc manželka.

„Takže jste tady pána křivě obvinili?“

„Ne to ne!“ vykřikli oba manželé současně.

„Tak proč jste to říkali?“

„Promiňte, spletli jsme se,“ zamumlal pán.

„Mě se omlouvat nemusíte, pane,“ řekl policista a pohlédl na mě. „Budete to chtít řešit? Byl jste napaden, byla omezena vaše osobní svoboda a jestli vám pán nevrátí vás majetek,“ sjel očima na moje věci, které pán stále držel v ruce, „tak jste byl i okraden.“ Muž mi vše okamžitě vrazil do rukou. Řekl jsem, že to nijak řešit nechci, že jednalo jen o nedorozumění. Policisté manžele upozornili, aby příště byli se svými obviněními opatrnější a na podezřelou osobu raději upozornili nejbližší hlídku. Potom odešli.

Oba manželé se ke mně otočili zády.

„Promiňte,“ řekl jsem po chvilce, ale ignorovali mě. „Haló?“ Pán se otočil, paní sykla: „Nebav se s ním!“

„Omlouvat se ti nebudu,“ řekl. „Beztak jsi přišel jen provokovat.“

„Proč si tohle myslíte?“ zeptal jsem se.

„Nejsem blbej! Přijdeš si na naší demonstraci, řveš tu, ať žije národ a chceš tvrdit, že neprovokuješ? Radši zmiz, než ti někdo rozbije hubu.“

„Tak moment,“ zamračil jsem se, protože už jsem toho měl dost. „Přišel jsem demonstrovat za záchranu svého národa a hodlám v tom pokračovat.“

„To není tvůj národ,“ odtušil chladně.

„Nejseš Čech,“ řekla jeho žena přes rameno.

„No dovolte, jistěže jsem Čech.“

„Seš vietnamec,“ řekl pán. „Nemáš tu co dělat.“

„Moji prarodiče jsou z Vietnamu, ale rodiče tu žijí od mala a já se tu narodil. Je to moje vlast.“

„Není!“ zařval, až jsem sebou cukl.

„To tedy je a mám právo za ni bojovat, stejně jako vy!“ zakřičel jsem a odešel od nich, co nejdál.

Na demonstraci jsem byl až do konce a pevně věřím, že se nám povedlo něco změnit k lepšímu. Ještě nevím co, ale něco určitě. Přinejmenším se náš odpor donese cizákům v zahraničí a nebudou se sem tak hrnout.

 

 

---