Dialog Prsinés

V půl šesté ráno

Ráno, když manekýnky a všichni prezidentovi slušní lidé ještě spí, ulicí jezdí auto. Je půl šesté a je zrovna v té naší. Maják se otáčí po stěnách domů, motor temně vrčí. A to se strhne koncert pro čtyři ruce a vyklápěcí stroj. V kovových ústech aztéckého boha krutosti mizí jedna obětina za druhou. A dělá to kravál, jak zubiska krvouse drtí a žvýkají potravu. Pak dva kněží odpadků naskočí na stupátka vozu a mizí ve tmě.

Dialog Prsinés

Sókratés: Zdali, Lukiane, prsy tvé ženy nejsou pevnější než tvá přesvědčení? Lukianos: Sókrate, co můžeš vědět o mých přesvědčení a prsou mé ženy? Sókratés: Už vratký tón tvé otázky podává odpověď, milý Lukiane.

Ančovičková

Pod Májem redaktorka ČT pořádá žemli od Italů, hladově, o překot. Ve vlasech má čelenku s květy a přes sebe huňatý kabát. Potom co dojí, rtěnkou přetře si ančovičková ústa a dvaadvacítkou vyrazí někam k Újezdu. Tam už ji čeká exkluzivní host budoucí milostné show. Výstup na Petřín, nevážná konverzace, letmé doteky rukou, zrcadlová legrace, čaj a nakonec drobný ančovičkový polibek.

Pravda a láska

Obnaženi až k holým úmyslům procházejí lidé ulicemi. Vše je patrné na první pohled. Jeho výraz i její na stehně roztržené džíny. Pravda se prý ráda skrývá. Ne tak v 21. století, kdy naopak číhá na každém kroku. A tak jdu ulicí a zírám na její potetované stehno svítící skrze díru v džínách a ona mi je drze ukazuje. Nic neskrýváme, neděláme to složitější, než jak to je. Vždyť to není špatně , když se babím létem nese pravda a láska. 

Za usnutí

Znaveni a plni lásky usínají čtenáři románů. Za víčky se jim přehrávají příběhy z knih, silné a čisté jako líh. A zvolna se mění v sny, podzimní listí padající až na samé dno nevědomí.