O pár stanic jinde

O pár stanic jinde

Prvním autobusem přijíždí od milence, ještě za tmy, za deště. Rozcuchaná a pořád trochu horká, a už postrádá to ženě tolik nutné slovo – my. Otevřít dům, zachrastit v zámku bytu, setřít líčidla a zkusit ještě na chvilku usnout. A tam nahoře, o pár stanic jinde, se na posteli vytržené lásce jen tak bezcílně obrací neznámý muž.

Epikurejcům do zahrad

Léto se nadobro poroučelo, nastupuje čas usebrání. K dlouhým ponorům do bytí a ne-bytí chystají se heidegeriáni, básníkům těžknou šuplata a epikurejcům už ráno mrzne do zahrad. A Adélku zebou nožky, peřina je jí zas o rok kratší.

Mléko se tu nekoná

Zatímco někde v Karibiku teď nahé krásky dávají neznámým mužům pít kokosové mléko přímo ze svých dřevitých podprsenek, tady na Barrandově je lezavo a padá soumrak. Auta proudí odnikud nikam a vypouštějí při tom jed spalovaných benzínů. Stojím s nákupem z Lidlu, vedle mě neznámá zrzka. Přijede autobus, zasyčí, nastoupíme, veze nás jako Cháron přes řeku do Podolí. Ale mléko se nekoná.

O tom malém velkém nic

A pak padl jak podťatý strom a bylo nic. Nic, o kterém neúnavně a tak zvláštním jazykem psával Martin H. Nejprve jsme, aniž chceme, vrženi do světa, pak jsme z něj vrženi v nic. Jak myslet toto nic ještě tady na světě, o tom se píšou knihy, vedou eschatologická kázání, hovory přátelské i ty z pouště, přednášky, přednášky, semináře i kurzy pro středně pokročilé. A než se v tom člověk stihne vůbec zorientovat, padne jak podťatý strom. Na jeho papír pak básníci napíší nerozumné verše, dlužníci svá směnečná prohlášení, anonymové udání, Martin L. svých devadesát pět tezí a děti si z něj jen tak složí vlaštovky. 

Co všechno svede televize

Manželé, když z jejich vztahu vyprchá erotika, vytvoří si závislost na televizi, aby snesli vzájemnou blízkost, říká hrdina filmu Hořký měsíc. Kolik manželství asi tak ten vynález zachránil, říkám si. A možná není náhoda, že v době úpadku televizní zábavy prudce narůstá rozvodovost.