Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBublinky keců
Autor
Movsar
Mizející hovor
Něco si vysvětlují. Jejich slova nemají otřást světem ani jimi samými, nemají se zapsat do historie, je to jen zanedbatelný rozhovor dvou lidí z kanceláře. Vedou řeč, aby mizela vzápětí a nic po ní nezůstalo. Je v tom něco z východní praxe, vůle k zanikání. Možná potom, co si vše vysvětlí, otevřou láhev rýžového vína a napíší každý své haiku na rozloučenou. Jen tak prstem do vzduchu.
Loupež dlouhých večerů
Soumraky už pomalu připomínají přepadení, loupež dlouhých večerů. A chce se nám křičet o pomoc, ale nic by to nebylo platné, a tak jen bezmocně stojíme červení od oblohy, od listí. A jsme z toho trochu otřeseni a trochu jiní. A obracíme se pak do sebe, jako by právě tam někde uvnitř bylo něco, co nás smíří.
Přítelkyně z ulice smutku
Myslela, že „jí jebne“. Prsatá kamélie jde Opletalovou ve společnosti přítelkyně s kočárkem, cosi jí líčí a k tomu pije z dvoulitrové láhve rybí limonádu. A jak si tak řekne svou, její přítelkyně spustí chechtavou, značně rozpustilou kanonádu. Jít tak s nimi déle, kdo by pak neřekl, že mu z nich „jeblo“.
Bublinky keců
Líčí přítelkyni, co říkal Dušan. A co na to pak říkala ona. Přítelkyně nečeká a říká, co na to zase ona sama. Výpověď střídá výpověď. Dvě mladé ženy v bufetu. Dojedly, z papírových kelímků popíjejí sycené nápoje a prázdnotu v sobě a mezi sebou sytí bublinkami keců.
Žrouti v lásce
Bylo to v únoru tohoto roku, eskalátor mě vezl Andělem a v opačném směru jeli, patrně do kina na nějakou hloupost či rozvernost, dva ještě nedospělí milenci. On držel kelímek, z kterého střídavě vytahovali hranolky. Smáli se a do těch otvorů dobré nálady cpali přesolené jídlo. Přišlo mi tak živočišné.. Začal jsem psát z uraženého vkusu drobný hanopis (hanba mi). Možná z vtíravé samoty vprostřed lidmi přesoleného města. Zůstala mi viset neskončená v telefonu. A oni mezitím byli už dávno doma, pod krepovou peřinou jeho dětského pokojíčku neuměle se k sobě tiskli. A snad už potom spolu ani nebyli, tak jako jejich rodiče, když se o několik měsíců později ta zpráva z eskalátoru vynořila jako stín podivné zimy v mém telefonu. A teď letí ti dva nenasytní žrouti smažených brambor k úplně neznámým lidem, aniž by tušili.
Nasávat člověčinku
Jde po pachu, stopař par excellence. Vede ho to do diskotéky. Holky mají ruce nad hlavami, vede ho to k nim. Pot víří prostorem, on krčí tvář jak mim. Nasává člověčinku.
3 názory
sepotvkorunachstromu
03. 10. 2017jako vždy
Rybí limča, to musí být ekl... krepová peřina pokojíčku...kam na to chodíš:-)