Letohrádek Barbara

Stále se nemohu rozhodnout zda mi v tomto konkrétním případě  přetížení textu přívlastky vadí a nebo nevadí... stejně jako až obsesivní opakování motivů, obměny slovních spojení... má to svá jasná pro, ale i proti... líbí se mi to systematické prohmatávání prostoru i času z různých úhlů, nelíbí se mi jistá, jakoby kovová mechaničnost, jako bys byl razicí štít v budoucím tunelu metra. A to je asi nejlepší na tom textu, že mě tak trochu štve, nenechá chladným.

Paráda! Obdiv. 

Silný text plný "jack-rozparovačských" zákoutí... nic víc není třeba psát!

mně se moc líbí, jak ponechává věcem jejich osobní prostor.. a současně je (se) usměrňuje. "věci se dějí, je třeba zachovat tvar". -- působí na mě zdánlivě nenápadně a přitom nahuštěně, asi je to tím, jak se tu shromažďuje spousta tvých "oblíbených motivů" a zároveň v úsporné podobě, a posouvají se trochu dál.. "labutě kmitají obrazovkou".. nejasnost, průhlednost, skoro abstraktní prostor, co nejméně "zavádějících informací", přesně provázané.. vnímám v tom skepsi vůči světu i jazyku (oběť či objetí, co na tom..) a zároveň nutnost udržet ten svět pevný. přičemž ale i to jasné, pevné, má svůj děs a nejasnost může být východisko, možnost - zachovat příběhu důstojnost. (na druhou stranu, ona to není nejasnost, je vyjádřená opět pevně, když "celé všechno" má jen dvě možnosti) --- ještě uvažuju, do jaké míry je například verš "tmu někdo vyválel v labutím peří" prostě jen "poetickým obrazem" který nese jen sám sebe a staví jaksi archaičtější rovinu básně.. a do jaké míry funguje jako věc která má být cíleně narušena jiným přístupem -- třeba filmové studio vyšehrad je postaveno za pomoci jiných prostedků než první část -- nejde mi to vystihnout, celkově je v tom zajímavý protipohyb, jako bys šel jedním směrem a potom se otáčel proti němu, ale stále se záměrem zachovat tvar (a vnitřek, příběh, hru, prostor, cestu ..atd) -- a věci v jejich skutečnostech bez násilného vyvlékání na zřetel ..to už vlastně říkám na začátku .)

oko padlo a odpadlo ..

všechny ty "nahořklé břidlice" a "děsivá souměrnost ptáků" jsou jen manýra, něco jako nesmytelné stigma, nebo přece jen samoúčelné metafory, padni tam, kam padni.... strašně by mě to zajímalo... synapse, co háže do kosmu příběhy/koláže (mělo by to být přece naoopak, ale budiž, poetická licence)...

Egile, Egílku, četl jsi někdy Stopařova průvodce po galaxii? Pokud ano, tvá poezie je vskutku lepší než ta vogonská... pokud ne, odkažuji speciálně na úsek, vysvětlující astrální "pohon nekonečné nepravděpodobnosti".

líbí *

ano, ano... ptáci jsou děsivě souměrní.. čtu a čtu a přemýšlím, co tě k tomuhle vedlo.. viděl jsem nahotu na bílé hladině...průhledná byla má..byla o šaty z půjčovny šviháckých kostýmů větší... to se mi moc líbí