Proč překladový slovník

Naše řeč je plná usazenin. Říkáme jim různými jmény: klišé, floskule, fráze, stereotypy nebo třeba bláboly. Poezie, filosofie nebo skutečný dialog pak takové usazeniny rozptylují (poezie, dialog) nebo stopují a kritizují (filosofie).

Jsou myšlenkové koncepty, které řeč považují za jediný a jedinečný způsob, jak se světa nejen chápat, ale také jej utvářet, konstruovat. Takový jazykový idealismus je sice jen extremní pozicí novodobého filosofického směru „obratu k jazyku“, nicméně plní užitečnou úlohu hraničního kamene: za řečí už není nic, svět mimo ni by byl pro člověka naprosto jiným světem a v podstatě o něm již nejsme s to nic myslet. Na druhé straně území hranici vytyčuje kámen brutálního realismu, který má řeč za pouhou nadstavbu a svět za jednou provždy daný celkem svých předmětů, o nichž lze vždy podat jednu pravdivou výpověď. Aby to nebylo snadné, území má ještě další strany, na kterých se pohybují strážci pravdy, ale taky pochybovači, kteří z různých hledisek berou k soudu klíčovou funkci jazyka, totiž reprezentovat realitu. A v území obklopeném těmito hranicemi mezitím protékají řeky vět, tyčí se stavby deklarací, chvějí se slova básníků, tichne mlčení milenců, lomozí teorie učenců a tak dále.

Mezi všemi těmi větami, které kolují světem a které nikdy nikdo nespočítá, je strašná spousta a naprostá většina takových, které neříkají nic nebo jen velmi málo. Jazyk je sice vždy jen přibližný, protože zkušenost každého člověka je natolik různorodá a odlišná od zkušenosti jiného člověka, že nelze jedním výrazem myslet totéž, nýbrž vždy jen něco „přibližně stejného“. Je pak úkolem poezie, filosofie a dialogu pronikat zkamenělinami řeči a hledat původní smysl slov.

Komunikační technologie a stále nepolevující knižní boom nám dnes dává jedinečnou možnost stát se pozorovatelem všech možných diskursů, podnikat dobrodružné cesty světem řečí, vypravit se třeba do Říma právnických blogů, Řecka blogů filosofických a kunsthistorických nebo Patagónie blogů mladých maminek. Komu je milé myšlení, nemusí cestovat letadlem, může jen tak listovat internetem a číst.

Při takových cestách objevil jsem území, která se jako chladné severoamerické řeky hemží roztouženými rybami táhnoucími proti proudu; území, v němž se hladoví po lásce mrskají lidé; území, v němž ale řeč těch lidí nemá většího smyslu než rybí lapání po dechu. Je to území internetových seznamek.

Kolik zatuhlin leží v naší řeči je snad nejlépe vidět právě tam. Jako by (před)milostný diskurs přímo sváděl k něčemu takovému, jako je opakovat donekonečna počáteční omyl. Láska je ve svém populárním podání přímo ukázkový kýč; alespoň to z ní udělali renesanční pěvci, romantičtí malíři, lampičkoví spisovatelé a hollywoodští režiséři. Kýčovitý tón ovšem v době cynismu změnil směr a od lásky odlétl k pragmatičtějším břehům: daleko spíš než milostná zvolání v inzerátech nalezneme jakési obecné prostopravdy a návody, jak danou osobu číst, jak s ní – samozřejmě co nejlépe – zacházet a čemu se vyvarovat. A protože stále ještě v lidech přebývá minulost (jedno z nejčastějších inzertních klišé je: hledám partnera s vyřešenou minulostí) symbolistního vztahu k řeči, sdělení autorů jsou často podávána literární formou; ta má přinést osvěžující účinek (ostatně každý inzerent chce být „svěží“), ve skutečnosti ale právě tato cesta autora ještě pevněji přiková ke skále frází. Ve zvolené metafoře pak každý takový překlad fráze může znamenat osvobozující čin, kdy autorovi rozetneme okovy, rozpoltíme kámen frází a povedeme jej cestou poznání. Ach, jak hluboko koření v každém z nás symbolismus…  

Překladový slovník seznamkových klišé není ničím novým, každý si vzpomene na Justovy dva díly Slovníku floskulí. O tom, že lidé neradi čtou nepříjemné pravdy, svědčí asi nejlépe tržní měřítko: oba díly slovníku se záhy objevily na pultech Levných knih za cenu asi pěti korun českých. Tomu se snažím předejít publikací seznamkového slovníku na internetu v režimu creative common, všechny zvu k spoluúčasti na překladech a Vladimíra tímto zdravím.