MRAMOR

Ó, ledová vládkyně šera, chladný mramore - necítíš!

Tvou hruď  zdobí stříbrná čepel úzkého meče.

Přes těžká víčka svá nevidíš,

že horký purpur z tvého těla pomalu, těžce teče.

Ty neochutnáš vína Kristova, jež voní po lidskosti,

jež není sladké, jež teče z povinnosti.

A nyní jsi už spokojená a necháváš mne v temné pasti.

Neodpovíš na otázky, jejichž odpověď jsi chtěla vlastnit.

Co je to zoufalství? Co je to deprese?

Co je to šílenství? Nálada secese?

A myslím ... mramor je krásný kámen.

Kéž měla bych z něj taky pomník

(a pod ním já - sladce bílá)

Kéž socha má ho zdobí.

Kéž kněz už řekne "ámen",

jako Tobě, když ztratila Tě Síla.

A teď Tvé město tvoří hroby

a Ty jsi jeho královna

Tví poddaní jsou bez tváře a bolest neznají

a náhrobky jsou knihovna.

Vždy jsi ráda četla maličká.

V noci děsíváš mě potají

a tváříváš se jako vzteklá,

Tvá slova zlá mi šeptají,

abych taky neutekla!!!