Nový život

Jsem jedináček. Aspoň teoreticky. V rodině, ve které teď žiju, rozhodně jiné dítě nemají, přesný počet potomků mé biologické matky mi není znám. Nezajímám se o ni, nezajímám se o svého otce-zploditele a nezajímám se ani o jejich děti, které bych ani potenciálně nenazývala svými sourozenci. Jsem tedy jedináček a svými rodiči nazývám lidi, kteří mě vychovávají již od mých 5 let, kteří se o mě už 18 let starají a snaží se mi zajistit bezpečí a pohodlí domova - a nutno říct, že se jim to stále daří.

Sem jsme se přestěhovali, když mi bylo 19 let. Nepamatuji si už přesně, z jakého důvodu, myslím ale, že to bylo kvůli tátově práci. Zpočátku to bylo těžké, když jsem se ale oklepala, bylo mi skvěle. Vypadalo to, že mám před sebou nejšťastnější roky svého života - zní to možná až příliš optimisticky, jenže já byla tehdy mladá a na budoucnost jsem hleděla s naivní nadějí.

První roky v tomto městě si pamatuju, jakoby se vše odehrálo teprve včera. Před očima mám detailní obrazy všech lidí, které jsem potkala, všech situací, které jsem s nimi zažila. Pamatuju si i na to, jak se během jednoho jediného dne vše změnilo, jak můj život zničehonic nabral úplně jiný směr. Myslela jsem si tehdy, že to nezvládnu, chtěla jsem se zabít, ale teď... teď jsem už zase šťastná.

 

≈ ≈ ≈ Nový domov ≈ ≈ ≈ 

-Mohlo to být i horší- napadlo mě při pohledu na můj nový pokoj. Tapety byly přilepené už jen napůl, barva a motiv byli ještě trochu rozeznat, kéž by ale raději nebyli - růžovou jsem nikdy nemusela a dokázala jsem si představit i hezčí vzory na zdi 19leté holky než roztomilé slony a medvídky. Postel nevrzala, pokud jste se na ní pohybovali velice, ale opravdu velice opatrně, což v praxi znamenalo, když jste se na ní nehýbali vůbec. Problémem komody mohly být chybějící poličky, byla však tak prostorná, že oblečení jsem si mohla naskládat do neuvěřitelně vysokých komínků - tím, jak budu z hromady vysoké od podlahy ke stropu vytahovat jednotlivé kusy oblečení, jsem se odmítla zabývat. Slunečnímu světlu se nedařilo do pokoje se dostat, ten tedy vypadal docela temně, dokázala jsem si ale představit, jak neuvěřitelně se rozjasní, až se odvážím toho prachu na okně dotknout. Nakonec jsem si i dokázala představit, že tohle bude můj domov.

Máma mi vždycky říkala, že jsem neuvěřitelný optimista.

 

≈ ≈ ≈ Nová škola ≈≈ ≈  

Nebyla jsem si jistá, jestli se těším. Ty seznamovací procesy mi nikdy neseděly: „Ahoj, já jsem ta a ta, přistěhovala jsem se odtamtud a bla bla bla ...“, pak nervózní úsměv, protože otázky jsou vyčerpány, člověk neví, na co se ptát, na co odpovídat, o čem mluvit. Ovšem, výjimečně se dá narazit na člověka, s kterým se od první chvíle dokážete bavit o čemkoliv, máte pocit, jakoby jste se znali již od nepaměti. A pravda je, že i takové lidi už jsem poznala, zatím jsem se však setkávala jen s tak skvělými holkami, takže jsem doufala, že tady narazím na fajn a příjemného kluka - přece jen mi bylo 19 let a mé hormony se potřebovaly trochu vyřádit. Do té doby jsem pár vztahů měla, ačkoliv vztahy bych je nenazývala - spíše známostmi. Nešlo o nic velkého a já cítila, že přesně to něco velkého cosi uvnitř mě potřebuje - a taky jsem tušila, že to něco velkého by na mě mohlo čekat právě tady.

Škola vypadala příjemně, budova jakoby si zahrála v historickém filmu roli přepychového zámku, učebny měly kontrastně k tomu velice moderní nádech - cítila jsem se jako moderní princezna. Vstup do nové třídy jsem si krásně načasovala - není nic lepšího než vejít do právě probíhající výuky, neboť jen tak na sebe upoutáte veškerou pozornost, spolužáků i profesora. Ten se na mne nejdříve podíval naprosto nepřátelským výrazem a já měla sto chutí zpětně vycouvat, pak se ale jeho oči pod bělavým hustým obočím rozjasnily.

„Vy jste určitě ta nová studentka. Tak pojďte dál, těm lemplům trocha odpočinku jen prospěje.“

Vděčně jsem se na něj usmála a rozhlédla se po nové třídě - především proto, abych si našla volné místo, také však proto, abych v rychlosti zmapovala reakce svých nových spolužáků. Tolik usměvavých lidí pohromadě jsem neviděla od tetiny svatby - a ani tam jich nebylo tolik! I já se cítila radostně, když jsem si povšimla, že jediné volné místo v celé třídě je v lavici s velmi pohledným klukem. Zamířila jsem tedy na druhou stranu třídy a po cestě rozdávala stydlivé úsměvy na všechny strany. Sotva jsem usedla, profesor se opět přeměnil do podoby, kterou měl, když jsem vešla, a všechny nás sjel vražedným pohledem:

„Odpočinku jste měli dost, slečinkou jste se pokochali a teď zpátky do práce!“

Aby svým slovům dodal důraz, plácl pěstí do stolu, který z toho kupodivu vyšel bez nejmenší újmy. Nevím proč, ale spolužáci už se na mě neusmívali tak jako na začátku.

 

≈ ≈ ≈ Nový přítel ≈ ≈ ≈ 

První měsíce utekly rychle, spolužáci si zvykli na mě, já si zvykla na ně, první seznamovací rozhovory proběhly lépe, než jsem čekala, a já se v novém městě začala cítit skvěle. Důvodem toho bylo bezesporu také to, že mé hormony konečně dosáhly svého - měla jsem kluka. Už po prvním pohledu na mého nového spolusedícího mi bylo jasné, že mé srdce i tělo vůči němu nezůstanou chladné. Odjakživa jsem měla slabost pro modrooké, tmavovlasé kluky, kteří nejsou jen kost a kůže, kteří mají něco v hlavě a dokáží člověka rozesmát až k slzám - a přesně to sedělo vedle mě. Tenhle chlapeček měl navíc ještě jednu skvělou vlastnost, díky které jsem věděla, že bude můj - mé sympatie opětoval. Pár dní po našem prvním setkání mi bylo jasné, že s tímhle klukem to bude naprosto jiné. Že s tímhle člověkem se budu cítit v bezpečí, že si s ním budu mít vždycky co říct - věděla jsem, že povídáním s ním - a klidně jen povídáním! - bych dokázala trávit celé dny.

Po pár dnech jsem však přišla na to, že jen povídání mi rozhodně nestačí!

Povídali jsme si ale hodně. Nevím proč, ale velice jej zaujala informace, že jsem adoptovaná, dost často se mě vyptával na detaily mého života v dětském domově. On sám o svém životě příliš nemluvil, poznala jsem ale, že není nešťastný - láskyplní a tolerantní rodiče, mladší ségra, velký dům, vlastní pokoj a černý pes mu život příliš neztrpčovali. Měsíce prožité s ním byly jako z jednoho z těch trapných zamilovaných filmů, které tolik nenávidím - prožívat je ale nebylo ani zdaleka tak hrozné jako je sledovat. A stejně jako ve filmových příbězích, cítila jsem, že i v tom našem bude na konci happy end. Bezmračný vztah se mračil jen málokdy, a to především ve chvílích, kdy jsem mu vyprávěla o své minulosti. Nikdy nebyl schopný pochopit, že se nezajímám o své rodiče, tedy o ty lidi, kteří mě počali. Nikdy nebyl schopný porozumět tomu, že pro mě jsou rodiče lidé, kteří mě vychovávají a na lidech, kteří mě odložili, mi nezáleží. Já nikdy nevěděla, proč se jej právě tohle téma tolik dotýká, občas jsme se kvůli tomu i pohádali, vždycky jsme se ale rychle usmířili. Láska jako trám - teď jen, aby přišel i ten slíbený happy end.

 

≈ ≈ ≈ Nová zkušenost ≈ ≈ ≈ 

Věděla jsem, že to přijde. Bylo to logické, pochopitelné, bylo vlastně nemyslitelné, aby k tomu nedošlo - a přesto mě to překvapilo. Ráno, když mi rodiče oznamovali, že odjíždějí na víkend pryč, mi ještě nic nedocházelo. Když jsem svého miláčka zvala, aby se večer stavil, že budu sama doma a můžeme si tak vychutnat trochu více soukromí než jindy, mi taky ještě nebylo úplně jasné, k čemu se schyluje. Dokonce ani ve chvíli, kdy jsme se ruku v ruce, hlavu na rameni a hlavu zabořenou do vlasů, objímali na gauči a věnovali pozornost spíše než pořadu v televizi přítomnosti toho druhého, dokonce ani tehdy jsem necítila, že se k něčemu důležitému schyluje. Nejsem ale tak hloupá a ve chvíli, kdy jsme leželi na posteli, já jenom v kalhotkách a podprsence, on ještě v kalhotách a s jednou ponožkou, tehdy mi došlo, že dneska se něco důležitého asi stane. A taky stalo.

Druhý den - a vlastně ani teď - jsem nebyla schopná pochopit, jak je možné, že skutečnost předčí všechny představy. Nebolelo to, krvácelo jen trochu, ale ten sladký, úžasný, skvělý, dokonalý a naprosto nepopsatelný pocit byl přítomen tak silně, že i teď se mi při vzpomínce zatají dech jako tehdy nám oběma. Pamatuji si také, že mi hlavou krátce projela myšlenka, nezmění-li se tímhle aktem něco. Nakonec mi ale přišla tak hloupá a tak bolestně bodala, že jsem se raději vrátila zpět do miláčkovy (a teď i milencovy) náruče.

Jenže jsem měla pravdu - něco se změnilo.

 

≈ ≈ ≈ Nový život ≈ ≈ ≈ 

2 týdny jsem ho pak neviděla. Přesněji 13 dnů, 15 hodin a 26 minut. Tohle hloupoučké odpočítávání času jsem viděla v nějakém hloupoučkém filmu a přišlo mi to hrozně hloupoučké, takže jsem se tehdy taky cítila velmi hloupoučce, protože jsem tu hloupoučkost dělala taky - jenže jsem si nemohla pomoct! Nevěděla jsem a nebyla jsem si jistá, jestli chci vědět, co se děje. Kdyby se mi vůbec neozýval, nebylo by to tak zlé, jenže on mi každý den volal a mluvil se mnou, jakoby se nic nedělo, jakoby chodil každý den do školy, jakoby z ničeho nic nezmizel a nedával vědět, kde je. Vždycky, když jsem se ho zeptala, proč nechodí do školy, proč za ním nemůžu přijít a kde vlastně je, odpovídal, že musí něco zařídit, něco osobního a něco velmi důležitého, že mezi námi se ale nic nemění, mě že se to netýká a ať se nebojím, že až se vrátí, budeme zase spolu, a to už napořád.

Tak jsem mu teda věřila, protože on tomu pravděpodobně věřil taky.

Přesto, když mi nakonec zavolal, jestli bych k němu nemohla přijít, že už se vrátil, necítila jsem se šťastně. Bylo to pravděpodobně i tím, že za tu dobu se přihodila jedna důležitá událost - respektive jsem byla informována, že k jedné důležité události dojde, a to přesně za 9 měsíců. Bylo to ale také něco v jeho hlase, co mi ze srdce udělalo ledovou hroudu a cesta, kterou jsem většinou zvládla za 10 minut, mi tentokrát trvala skoro hodinu. Díky tomu jsem však měla hodně času přemýšlet a vzpomínat a uvědomila jsem si, že člověka jako je on, už nikdy nepotkám. Člověka, s kterým bych si tak rozuměla, který by mě tolik chápal, s kterým by mi bylo tak dobře a s kterým bych se cítila tak bezpečně! Věděla jsem, že mě nezradí, věděla jsem, že zůstane se mnou a dokonce jsem i cítila, že bude šťastný, že se mnou může začít nový život. Ve chvíli, kdy jsem dorazila k němu domů, i já jsem se cítila šťastná a nemohla jsem se dočkat, až mu tu šťastnou novinu prozradím. Pohled, který se mi naskytl, když jsem vešla k němu do pokoje, mě málem donutil vzít nohy na ramena a utéct. Poznala jsem, že plakal, a to mi do srdce vyrylo hlubokou brázdu - ještě před chvílí jsem cítila, že štěstí je na dosah, a teď jsem měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná. Sedla jsem si k němu na postel, on mě vzal za ruku a mnou projelo to známé teplo. Usmál se na mne a mnou projel ten známý, sladký pocit. V tu chvíli jsem už nedokázala mlčet.

„Jsem těhotná!“

Podíval se na mne a já měla chuť vyskočit do stropu - ten pohled říkal vše, říkal, že mne nikdy neopustí, že se o mne i o mé dítě postará, že budeme navždy spolu a že vše zvládneme. Cítila jsem se šťastná a chtěla jsem ho políbit, jemně mě ale odstrčil. I on měl pro mě důležitou zprávu - a když mi jí řekl, věděla jsem, že mě doopravdy nikdy neopustí, že se o mě postará. Věděla jsem ale také, že můj budoucí stav nebude možno nazývat štěstím. Podívala jsem se na něj, říká-li mi pravdu, jeho pohled mi to potvrdil. Potřebovala jsem to ale slyšet znova, a ačkoliv se mu to příčilo, mou prosbu splnil.

„Je to pravda - jsem tvůj biologický bratr!“

---