Přichází Babiš

Volby 2017 ukázaly, že s bezvěrectvím Čechů to není až tak horké, jak se říká. Zdrcující většina Čechů se skutečně k žádnému náboženství/církvi nehlásí, ovšem jejich víra v příchod spasitele je možná o to větší.

Přichází Babiš. Lidé v jeho rysech rozpoznávají výjimečnost, stejně jako lidovost. Je výjimečně úspěšný a je i obyčejně vulgární. Slibuje cosi jako věčný život, totiž štěstí. Mluví v podobenstvích, ponejvíce o tématech starých jako lidstvo: jeho řeči se stáčejí k zlodějům, celníkům, zradám, spiknutí, lži. Vždy má kolem sebe zástup věrných a ten se rozrůstá, kudy chodí. Nebojí se nakrmit potřebné a podat si ruku s nejubožejšími. A zástupy to vidí díky obrazovkám, jejichž kouzlu dávno propadli.

On dobře ví, jak funguje mechanismus spásy: nejprve je nutné ukázat ke zlu, jež je dílem samotného člověka a je dědičným hříchem (předchozích vlád) a že celá společnost ba celý svět je uvězněn v tomto neštěstí. Klade důraz na univerzalitu svého dějinného úkolu: mezi lidmi nerozlišuje, nevyčleňuje předem, nedělí lidi na čisté a nečisté, obřezané a neobřezané; spásu přináší každému, kdo uvěří a následuje ho v jeho cestě.

Těch několik průsečíků s archaickým motivem spásy, který našel v postavě Krista nejsugestivnějšího představitele, stačí k tomu, aby lidé uvěřili. Možná pokud by chodili ukájet své sklony k slepé víře do kostelů, nemuseli by je pak ventilovat ve volebních místnostech.