Svět ztratil kauzu

We are the world, we are the children, zpívali v roce 1985 ikony popmusic v rámci charitativního projektu. Nešlo jen o projev charity, nýbrž o znamení účasti na světě jak o společném díle. Éra jednoho světa jako kauzy ještě více než dvě desetiletí trvala.

Přišel rok 2001 a s ním dotek nedotknutelného: USA byly napadeny ve svém srdci. Uraženy a poníženy přikročily k rozdivočelé reakci vůči arabskému světu. Nebylo žádným překvapením, že zdrcujícím úderem na jednom místě (Irák) dojde k otřesům na mnoha dalších (Libye, Sýrie) a že násilí se prostřednictvím drobných teroristických útoků přenese i do západního světa.

Nikdo přesně neví, jestli jsou události roku 2001 hlavní příčinou společenských změn ve světě a do jaké míry může být spolučinitelem kupříkladu prudký nástup nových médií. Víme ale, že nastal obrat od společné kauzy ke kauzám soukromým, jakkoli se na společný prapor píše pojem bezpečnost a volá se pod ním k sjednocení a dalším válečným tažením. Bezpečnost ale není kauza ani projekt, je to jen prázdný strašák, kterým uvykli v dobách studené války řinčet USA a Sovětský svaz. V době ekologické krize je kauzou příroda, stejně jako je stále kauzou sociální nesouměřitelnost, jejímiž léčiteli ovšem těžko budou správci miliardových impérií. Přesto se z nějakého důvodu lidem zdá být bližší téma bezpečnosti, kupříkladu v ČR dosud ani nedotčené, než téma jedovatého ovzduší nebo tolerance škod páchaných finančními oligarchiemi.

Připomeňme si výraz idiotika: redukcí idiomatiky, tedy jazyka ztvrdlého v nesmyslné fráze, dostaneme se k jazyku určenému společenství mimo společnost, soukromníkům sdruženým v masu; k jazyku užívajícímu několik málo znaků jako dorozumívací signalizaci, kupříkladu slova jako imigrant, teror nebo korupce. Hrozí ovšem, že jako idioti (není užita v pejorativním smyslu, nýbrž ve smyslu původním: soukromníci, lidé mimo společnou řeč) časem ztratíme schopnost nalézt cestu ke společným kauzám. Ty ovšem nezmizí, naopak jich bude přibývat.