Jana. Obludný generátor frází

Spisovatelka Martina

Holedbala se tím, že píše knihy; nedávno měla mít dokonce veřejný křest. Víme ale, jak je to s ženským psaním, že je to činnost svého druhu a s psaním knih nemá (ovšemže v jistých případech může mít) mnoho společného. Tak tedy Martina.

Telefonovali jsme si. Byla vážná, neuměla se smát. Patrně to bylo zapříčiněno přílišným soustředěním se na další dílo, jež se jí právě rodilo v hlavě. Kdoví. Ráda používala slovo filosofie, kterým uváděla do svého světa. A tak jsem se jí zeptal, jakou filosofií je ovlivněna, jakou tradicí je inspirována. Zmlkla, ale dokázala záludné otázce uniknout: „To bych si ráda nechala pro sebe.“ Nechtěl jsem ji přivést do rozpaků, ptal jsem se z čisté zvědavosti. A tak, abych jí poskytl příležitost k očistě, zeptal jsem se na její básně. „Jsou o životě,“ odpověděla. Už jsem se raději neptal.

Sboristka Olinka

Olinka byla z pěveckého rodu. A jako operní zpěvačka i žila: v bytě zařízeném podle všech pravidel zámeckého nevkusu. Jen televize umístěná doprostřed obýváků, přímo pod křišťálový lustr, byla zvláštní věcí připomínající fetiš z filmu 2001: Vesmírná odysea. Olinka totiž ráda sledovala televizní seriály, dokonce i v průběhu návštěvy musela televize hrát. Možná se tak podvědomě hlásila k předchozí analogové generaci a možná rozptylovala dotěrné myšlenky.

Zajímala se o psychologii, v tomto se nelišila od ostatních žen. V knihách z nakladatelství Portál hledala odpověď na otázku po svém neuspokojivém vztahu s matkou. Když mi k půlnoci, po několika hodinách líčení příkoří, které se jí od matky v životě dostalo, nabídla ukázat také ložnici, už jsem na 14. komnatu této zámecké paní neměl energii.  

Jana. Obludný generátor frází

Zareagovala na mou zálibu ve filosofii takovou větou: „Já jsem si filozofií prošla na vysoké škole, abych zjistila, že se potřebuji živit něčím jiným a to – emocemi.“ Tady by mohla anekdota končit. To by ale nebyla Jana, aby nepřidala další a pak další a další. Zavinovala se do anekdot jako šnek do ulity. „Narazila jsem zde na několik mužů a snažila se vztahy posunout dále, nicméně jsem po pár týdnech usoudila, že je u dotyčného něco zásadního co mi pro život chybí a schází, tak jsem vztahy ukončila.“ Anebo: „Mám velmi spokojený pracovní život, mnoho skvělých přátel, mám skvělé zázemí, rodinu a pokud někomu věnuji svůj čas (a já osobně vždy jdu do vztahu dost naplno, jinak to nemá smysl), tak si to ten dotyčný musí zasloužit.“ Došlo i na komentář k volbám: „Znám Babiše i ze zkušenosti různých lidí mně blízkých a je to člověk, který prostě pomáhá a dává mnoho peněz na charitu a pomáhá tam, kde by zdaleka nemusel. Do hloubkové politiky nevidím.“

Připomněla mi hned dvě Deleuzovy metafory: psaní jako schizofrenní tok a psaní jako zavíjení se do znaků. Skutečně připomínala stroječek na psaní, ovšem psaní ukázkově špatné, totiž generování frází, které posbírala na své nudné cestě po lifestylových magazínech, ženských blozích a fejsbucích všeho druhu.