Radek a Lubeznica

Potkali se v Kaprovce, u stanice metra Staroměstská. V místech, kde se po celá devadesátá léta prodával heroin a kde si ho tenkrát taky kupovali. Krátký dotek hypermnézie mu teď všechny ty chvíle štěstí připomenul; ta zpomalená chvění srdcí, miotické pohledy v šeru levných pokojíčků, doteky chladných rukou a – usínání do hlubokých spánků. Ale bylo to vzápětí pryč.

Odešli do antikvariátu za rohem, do Valentinské, k vousatým bratrům Karamajzovým. Protože se blížila šestá, bratři byli značně nervózní a hlubokým vzdycháním několika posledním návštěvníkům naznačovali, že by už měli jít, protože se blíží šestá. Dovtípili se, ostatně nevybíravé projevy lenosti bratrů Karamajzových dobře znali, a tak jen rychle každý přistoupili k svým regálům. Ona k antické knižnici, on ke kamerou střežené uměnovědě. Každý hledal smysl v něčem jiném, ona v cestě z platónské jeskyně, on v cestě do jeskyně v Lascaux. Nic si nekoupili, ostatně vousáč za kasou by velmi těžce nesl, že musí ještě v tuto pozdní dobu obsloužit zákazníka.

Rozhodli se meditovat při chůzi, jako dva smutní peripatetici podzimu. A rozhodli se projít místa nazývaná kdysi „zlatý trojúhelník“. Prošli Kaprovou kolem svatého Mikuláše, kde ještě jako mladí trávili horka odpoledne na kostelních schodech, prošli náměstím Padlých hlav, Celetnou vybočili ke Kotvě, aby se vrátili Příkopy k Můstku, v němž se to mele životem jako prádlem v bubnu. Celou tu dobu přemítali nad absencí smyslu, vyvolávali k řeči prázdno, neboť věděli, že smířit se s blízkostí prázdna je úkolem dospělosti. Jeho nauka, totiž umění, byla takové věci přece jen o něco blíže než ta její, totiž platónský idealismus. Žádný svár to v nich ale neprobouzelo. Neboť láska.

A procházeli už temnými ulicemi, do jejichž středu padala jako hvězdy světla výloh, a stále jim přicházela na mysl nová témata, o nichž rozprávěli beze smyslu a aniž by jim vůbec chtěli nějaký smysl přisoudit. Jen když se ona pak, už daleko za řekou, chtěla dotknout esence lásky, zaštípalo to jako sůl v ráně. Věděl, že věčná žena v ní onou esencí nemyslí nic jiného než dítě. Přesněji nejméně tři děti, tři děti pro Lubeznicu. Nechtěl dál meditovat nad tou velmi krátkou řečí o hlubině lásky jako Heidegger nad jedním Anaximandrovým výrokem; byl znechucen, popuzen, vystaven aporii života. Chtěl se vytrhnout a utéct a snad utíkat zpátky k řece a vrhnout se do její hlubiny. Ale věděl, že jako Camusův Clamence by v poslední chvíli nad tou mrazivou hladinou zastavil a neřekl než „brr“. A tak zůstal. A ona to téma opustila, v domnění, že nějaká tajemná věc jako ženská intuice jí radí tak učinit, ale nebyla v tom než obyčejná zkušenost. Došli toho podzimního večera až k Hradu, kde svoji pouť, jejíž kajícnou povahu jako znamení jí vtiskla normotvorná společnost, ukončili. Slíbili si ještě potkat se, ale dobře věděli, že jedině náhoda by mohla být příčinou takového setkání.

A tam daleko na opačné straně, dole v jednom libeňském bytě usínali pod francouzskou peřinou tři vousatí muži, jimž normotvorná společnost vtiskla jen smysl pro zavírací dobu. Tyto tři děti pro Lubeznicu.