Dílo přemýšlivé nálady

Dílo přemýšlivé nálady

Libanonského premiéra, t.č. v saudském exilu, se ptali, proč nekomunikuje se svou zemí. Odvětil, že je v „přemýšlivé náladě“. V těch krajích, jež my nazýváme končinami, ještě přebývá duch antického dědictví. Zatímco tady se politika úplně vymkla rozumu a stala se pouhým spektáklem, tam je politika ještě stále výkonem mysli, dílem přemýšlivé nálady.

Příliš hlučná hvězda

Před mnoha a mnoha miliardami let vzplanula v nekonečném vesmíru hvězda; jedna z mnoha a mnoha miliard. Z hlíny, vod a kamenů povstal život. Z života jednoduchého se pak vyvinul život nanejvýš komplikovaný. Se zrodem života hvězdu opanoval hluk jako jeho neblahé znamení. V tišinách vesmíru, jimiž se jen čas od času ozvou výbuchy hvězd, to kolem Země víří všemi tóny: řev motorů z magistrál, učitelek z tříd a milenek z ložnic, cinkot půllitrů z hospod, opilecký křik z ulic podobný dětskému hulákání z hřišť, halekání trhovců, štěkání psů do tmy. Jen tak štěkáme do tmy. 

Prolomit digitální písky

Vattimo říká: „Bytí nelze nikdy uchopit, ale jen připomenout, vystopovat, nechat je vytanout na mysli. Takto pojaté bytí nás osvobozuje od evidencí a hodnot, které se vnucují, od plnosti, o níž snila tradiční metafyzika. Takto nás bytí zbavuje půdy pod nohama, staví do prázdna. Osvobozuje.“ S prvními reprodukčními technologiemi jsme rozmnožovali stopy svého bytí až jsme jimi zaplavili svět ve věku digitálním. Hustá síť obrazů, sdělení, znaků, všeho toho, čemu říkáme data, není možná než poslední křeč metafyzika: uchovat v nás zdání přímého kontaktu se skutečností a se sebou samými; selfie jako zvlášť upadlá evidence bytí. Až se tyto digitální písky pod našima nohama docela prolomí a ukáže se to vše jako velká iluze o světě, máme naději na novou éru. 

Věčný návrat 2.0

Nietzscheova myšlenka věčného návratu má i tuto variantu: prožít současná svět nesčetněkrát. Neocitli jsme se uprostřed právě takového rozvrhu? Obrazy a sdělení obíhají kolem zmnožené a zmnožované donekonečna, každá další možnost (jak strávit čas a být v tomto světě), jichž je nepočítaně, nás má poutat k přítomnosti, nedát nám vykročit z jedinečné chvíle, zažívat ji napořád, byť v nesčíslných obdobách. Přítomnost je ale jen iluze, protože jsou vždy jen stopy po přítomnosti a náš život je tak jen setrvalou retrospekcí. A tak se demaskuje i věčný návrat ve své digitální podobě: oč více stop po sobě zanecháváme, tím více se vzdalujeme té hranici, na niž se nepatrně dotýká život s přítomností.