Magore

Ludvík se nemohl dočkat přestávky. Když konečně zazvonilo, vyrazil mezi prvními ven. Po cestě vrazil do nějaké zrzky, ale ani se neobtěžoval omluvit. Utíkal po chodbě až k automatu, který stál na konci. Ludvík už byl skoro u něj a viděl, že jeho oblíbená tyčinka Mars je tam poslední. Zrychlil. Věděl, že stačí chvilka a někdo by mu ji mohl vyfouknout. Automat byl totiž jinak plný samých zdravých bio pochutin, o které ve škole nikdo nestál. O tyčinku Mars stáli všichni.

Doběhl k automatu a začal z peněženky lovit drobné. Zmáčkl kód pro Marsku a vhodil desetikorunu. Nic se však nestalo. Podíval se znovu a uviděl to. Zdražili. Patnáct korun? To byla podpásovka. Pláč nebyl na místě, tak Marsku aspoň hypnotizoval pohledem a doufal, že ji svými telekinetickými schopnostmi, které určitě má, jen je přece zatím nikdy nepoužil, shodí. Nic se však nestalo.

„Jsi v pohodě?“ ozvalo se vedle něj. Ludvík se otočil za hlasem. Byla to ta holka, co do ní strčil,
když vybíhal ze dveří.

„Jsem, nevypadám snad?“

„Nevypadáš.“

„Aha, ale jsem,“ otočil se zpátky k automatu. Čekal, že spolužačka zmizí, ale stála tam pořád. Periferně ji viděl, ale snažil se ji nevnímat a soustředil se na své telekinetické schopnosti. Bylo potřeba velkého soustředění, aby svou tyčinkou pohnul dopředu. Pak uslyšel cinknutí a najednou se Marska dala do pohybu. Ludvík ji vítězoslavně vytáhl a s rukou nad hlavou, jako kdyby držel vítězný pohár, se rozesmál na celou chodbu. „Dokázal jsem to! Dokázal jsem to!“

„Magore,“ řekla zrzka, zatímco si ukládala peněženku zpět do tašky a vydala se do třídy.