Fiktivní človíček

Vážený pane French.
Závidím vám vašeho Santu Clause.
Protože víte, jak vypadá, kolik mu je asi let, jaký má na sobě oblek…
My takovou bytost nemáme.
Vlastně máme Ježíška, ale na toho já nevěřil. 

Proč?
Protože my nevíme, jak vypadá, nevíme, kolik mu je let a nevíme, co má na sobě. Někdy je vyobrazený jako švarný jinoch, jindy jako zlatý klučina se svatozáří a pak najednou jako právě narozené miminko v jesličkách. Býval jsem z toho zmatený. Říkal jsem si například, že tolik dárků by nemohl nikdy unést nebo že pochází z chudé rodiny a nemá na rozdávání. Bylo mi ho líto a tenkrát mě napadlo, jestli to nemá být On, kdo má být obdarován. Tak jako ho obdarovali Kašpar, Melichar a Baltazar. Rovněž se mi nezdálo, že jsme si na Ježíška vzpomněli vždy jenom o Vánocích, když my sami jsme po něčem toužili.
Proto jsem si řekl, že já na něho budu myslet celý rok, a když pauzu, tak o Vánocích.

Od té doby uplynulo mnoho let.
Když se nám narodil Lukáš, bydleli jsme u rodičů manželky. Na chodbě v patře byl veliký výklenek ve zdi a v něm stará skříň.
Tehdy – to už byly Lukášovi asi tři roky – jsme šli kolem.
„Tady bydlí fiktivní človíček,“ pověděl jsem mu. „Ale asi ho nikdy neuvidíš, protože je hrozně plachý a bojácný a hned se schová...“
To bylo něco pro Lukáše, hlídal místo, pozoroval jej. A nic. 
„Teď jsem ho viděl,“ říkal jsem mu. „Jen se mihl a schoval se,“ a on byl jako u vytržení.
To se mnohokrát opakovalo.
Náš Lukášek v něho dlouho věřil.

Uplynulo opět mnoho let. Na fiktivního človíčka se postupně zapomnělo.
Ovšem to bych nebyl já, kdybych mu ho nepřipomněl. Byl už téměř dospělý. 
„Pamatuješ ještě na fiktivního človíčka?“ zeptal jsem se ho jednou.
A tím jsem mu nasadil brouka do hlavy.
„Nojo, nojo,“ odpověděl a začal urputně přemýšlet.
„A jo,“ vítězoslavně vykřikl za chvíli, když si uvědomil, že jsem ho celou tu dobu vodil za nos, a ťukl se prstem do hlavy.
V tu ránu v něho přestal věřit.
U mě to bylo přesně naopak. Tak dlouho jsem na Ježíška myslel, až jsem v něho začal věřit.