Tajemný sen

 Nedávno jsme byli s kamarádem a manželkou na výletě na, pro nás neznámém, okraji republiky. Vraceli jsme se unavení z horské túry a po řadě nekonečných zatáček z hor jsme projížděli přes malebné městečko s náměstím plným lidí, když mi najednou bleskla hlavou myšlenka, abych za náměstím zastavil. Sotva jsem minul okraj náměstí, byla po levé straně úzká ulička zastavěná po obou stranách vysokými domy. Prudce jsem zatočil, až se toho lekli i spolujezdci, kterým jsem se, o tomhle nečekaném vybočení z plánované trasy, ani slovem nezmínil. Ptali se mě hned „co děláš?!“ a já nedokázal odpovědět, vyšlo ze mě jen něco jako „eeee chtěl jsem zkusit novou cestu?“. Vyznělo to však absurdně, když jsem zabočil do na pohled zužující se uličky, která asi nikam nevedla.

 Ujeli jsme jen pár metrů a já intuitivně zastavil na pravém okraji úzké cesty vedle laťkového plotu malé předzahrádky starého domku. Když jsem se ohlédl vlevo, nedokázal jsem uvěřit svým očím. V tak malém městečku před námi stál neuvěřitelně velký kostel srovnatelný snad jen se španělským Sagrada Familia. Nejen, že měl neskutečnou architekturu, ale množství schodišť, které vedlo do jeho vyšších pater, spíše ukazovalo, že se jedná o dost podivný hrad, který kostel jen připomíná. Ptali jsme se staršího pána za plotem, co je to za bizardní stavbu a jen nám suše odpověděl „Nojštajnvajn“ a dál se s námi nebavil. Náhle se, z na první pohled slepé ulice před námi, vynořil dav turistů, kteří se rychle začali, na vrchol hradeb v nedohledné výšce, urputně škrabat. V nižší části bylo masivní točité schodiště z kamenů a v horních patrech dlouhá pozvolná schodiště vedoucí klikatě až k vrcholu věží hradu.

 Sledovali jsme jak se po schodištích vinou zástupy lidí a posledního jsme se stihli ještě zeptat „proč se tam tak všichni ženou?“, „je to dobrodružství!“ odpověděl nám ve spěchu jeden z turistů a zmizel za ostatními. V tu chvíli se opět objevil ten starší pán u plotu a pravil „je to ďábelská cesta, už se nikdy nevrátí“. Sotva to dopověděl a my se opět podívali vzhůru, zmizel, nebylo po něm ani stopy. Před námi byl za plůtkem jen polorozpadlý opuštěný domek. Začalo se stmívat a všechno začalo vypadat mnohem temnější. Vytáhl jsem tedy rychle foťák, že si tu stavbu ještě vyfotím, ale když jsem se podíval do hledáčku, zdálo se mi, že je hrad náhle mnohem dále než předtím. Přiblížil jsem tedy, abych ho měl na celou fotku a vyfotil ho i s cestou před ním a stiskl spoušť. Fotka vypadala neskutečně krásně, sluncem ozářená členitá stavba v mírném oparu, s pozadím temných horských štítů.

 Musel jsem udělat více fotek. Podíval jsem se do hledáčku znovu a teď jsem si všiml i potoka, kterého jsem si předtím asi nevšiml. Když jsem chtěl spustit spoušť, tak už bylo takové šero, že jsem to vzdal a podíval se na ostatní, kteří stáli za mnou a dívali se na druhou stranu. Když jsem se zas podíval před sebe, byl jsem v šoku. Stavba, kterou jsme měli celou dobu před sebou, zmizela! Sotva zapadlo slunce, všude se rozprostřela mlha až k zemi, tak jsme si řekli, že hrad už asi není proto v té výšce vidět. Přesto jsme měli divný pocit, protože jsme už ani neviděli první schody, které se k hradu vinuly. Šli jsme se ještě podívat na konec ulice odkud se turisti vynořili a zjistili jsme, že je opravdu slepá. Odkud tedy přišli? Vraceli jsme se k autu, zmáčkl jsem dálkáč pro odemčení a auto v šeru, na místě kde stálo, zablikalo. Když jsme ale přišli blíže, tak tam nebylo!

 Kde je? Zastavili jsme snad jinde? Chvíli jsme se zoufale rozhlíželi, až jsem ho zahlédl v opuštěné zahradě na trávě za plotem se všemi dveřmi otevřenými. Jak se tam dostalo? Není tam ani cesta a všude okolo zahrady je jen plot. Na ulici se začali procházet různí lidé. Bylo to zvláštní, celou dobu ulicí neprošla ani noha a nyní zde byl čilý ruch. Většina lidí byla v tmavém oblečení a mě zaujal jeden s výrazně velkou hlavou a kapucí na hlavě. Než jsem k němu stačil dojít a zeptat se jestli neví, jak se do té zahrady dostalo naše auto, náhle ostatní zavolali „tady je!“. Stálo opět přesně tam, kde jsme ho nechali, na kraji cesty a zamčené.

 Nikdo jsme si to nedokázal vysvětlit, ale už jsme raději rychle nastoupili a vycouvali z této ulice až na náměstí. Na něm nyní nebyla ani noha a oproti tomu, jak vypadalo ve dne malebně, se teď zdálo, že je naprosto opuštěné. Věž radnice byla nakloněná, jako kdyby se měla každou chvíli zřítit, mnoho oken na domech bylo rozbitých a kašna na náměstí zasypaná sutí. Po děsivém zážitku z ulice plné podivných lidí, jsme už o tom moc nepřemýšleli a tmou uháněli domů. Ani při dalších cestách po stejné trase jsme již toto městečko nikdy nenašli.

 Napadlo mě ještě podívat se na fotku co jsem vyfotil. Mezi ostatními fotkami z hor a společných fotek, které jsem v rychlosti procházel, jsem stále neviděl nic, co by vypadalo jako nějaká stavba. Musel jsem se tedy uklidnit a zamyslet se, fotka přeci musí být na konci! Prohlédl jsem poslední fotky z hor a došel až k jedné, kterou jsem nikdy neviděl. Fotka prázdné polní cesty. 

15.8.2016