Písmák Úplné bezvětří
Ráno se v tichosti vykradla z pokoje. Po zemi posbírala zbytky oblečení a před odchodem se ještě na chvíli zastavila mezi dveřmi. Trochu ji tížilo svědomí, že nechává Máju samotnou v kempu – přestože se tak včera večer spolu domluvily. Pozorovala svou dceru, ale zdálo se jí, že se dívá na cizího člověka.
Cesta na konečnou
Pravá pouť by neměla mít cíl. Na pouť by měl člověk vyrazit sám. Obě tyto zásady jsem porušil, ale současně jsem zachoval princip nejvyšší - vymyslel jsem si pouť svoji vlastní.
Bláhová představa, že se za devatenáct zlotých dá vcentru Varšavy slušně přespat, vzala za své ihned, jakmile jsme překročili práh sjednané ubytovny.
Den jasnovidce
Veronika chvíli netušila, co ji teď uprostřed noci probudilo. Vložnici byla tma, manžel seděl tiše na okraji postele a prázdným, nezúčastněným pohledem zíral zokna. Nemusela zvlášť napínat smysly, aby poznala, že má zase vypito. Poslední měsíce už nebyl tím člověkem, kterého znávala.
Světlonoš
Ten den nebyl ničím výjimečný. Stejný jako všechny pozdně prosincové dny vlidském životě. Člověk se uprostřed noci probudí vdětském pokoji. Kolem dokola růžovo-fialové stěny.
Vzkaz v lahvi
„Těžko říct, kým jsme vlastně byli. Ale nějaký čas jsme žili na tomto místě. A byli jsme šťastní. Vtéto zahradě, kde se teď – neznámo proč – kope tak hluboko do země, že třímáte vrukou tento arch.
Generace velkejch snů
My jsme dnes součástí vůbec první kultury vhistorii lidstva, která zcela rezignovala na výchovu, která za ideál moderního přístupu kdítěti považuje jakýsi unschooling. Jsme součástí kultury, na níž slovo zákaz působí jako červený hadr na býka při koridě, kultury, která slovo trest považuje za nástroj patřící někam hluboko do středověku. Podle Komenského se „člověk musí vzdělávati, má-li se státi člověkem. “ My jsme však daleko moudřejší než on.
Dno
Kdysi si to všechno představovala trochu jinak. Vyrostla na malé vesnici. Patřila ke generaci, kterou sametová revoluce zastihla na druhém stupni základní školy. Vystudovala obchodní akademii a přemýšlela dokonce o vysoké – jenomže pak přišlo brzké manželství, děti a šest let na mateřské.
Svatá země
Štěpán přijel do Břeclavi ve čtvrtek navečer, jak také doporučoval poutnický průvodce. Když přinesly noviny první zprávy o zamýšlené poutní výpravě do Svaté země, našlo se i na Kroměřížsku pár bláznů, kteří byť za celý svůj dosavadní život neopustili rodnou Hanou, zahořeli nezdolnou touhou spatřit na vlastní oči Jeruzalém či Betlém. Mezi ně patřil také Štěpán. Aby měl cestu zčeho zaplatit, prodal polnosti, jichž měl jako potomek rolnické rodiny dostatek.
Buky pod Javořinou
Vhloubi bezesné noci naslouchám tiše oddechujícímu bílému balíčku, zabořenému vdětské postýlce. Trčí zněj malinké ručičky sepnuté jako při modlení. Kde se vzal. Vybral si mě snad.
Misantrop
Svět je hrubý a vulgární – není s kým o čem mluvit. Vlastně je o čem, jen není s kým. Najednou jsem zůstal úplně sám. Zástupy myšlenek se v nepřetržitém toku derou do hlavy.
Ve stínu duhové svastiky
Dívenka ve druhé třídě ráda maluje hákové kříže. Směle je čmárá všude, kam se jí zlíbí. Při každé volné chvilce jimi zdobí prázdná místa v sešitech, na výkresech i učebnicích. Ve výtvarné výchově takto vyzdobila vánoční betlém, když nad něj nechtěla namalovat duhovou kometu.
Třináct etap na konec světa
Na lavičce před albergue, hostelem pro poutníky, ve španělském San Juan de Villapañada se setkáváme s Jordim, zarostlým dezignérem z Barcelony. Ochotně nám nabízí volné postele i zbylé erární jídlo a jde pokračovat v psaní svého deníku. Klidné albergue se zeleně natřenými okny je vybudováno ve staré faře přilepené k zadní stěně kláštera. Vpodvečer přichází Anna Maria, Rumunka z Bruselu hovořící plynně čtyřmi světovými jazyky.
Kolik aktuálně stojí litr lidského života?
Fotografie ukrajinských dětí krčících se vpodzemních krytech a stanicích kyjevského metra udělaly znašeho západního světa jen směšnou navoněnou telenovelu. Dočista trapně teď vtomto novém kontextu vyznívají dvouleté nářky o českých dětech, které upadají do depresí kvůli distanční výuce. Na Ukrajině se dnes bombardují mateřské školky. Také obávaný covid, ničící fatálně naše zdraví i naše sny, zmizel ze dne na den ztelevizních obrazovek.
Jak se pozná dobrá škola?
„Slovan je protekční škola pro děti, jejichž rodiče mají peníze,“ píše první zatrpklá maminka. Vážně. Vnašem státním bezplatném školství, vněmž každá spádová škola musí dítě nejenže přijmout, ale celých devět let se ho nezbaví, třebaže by nehnulo prstem a každé ráno místo pozdravu poslalo učitelku do háje. Zvláštní.
Mezi poli - mezi póly
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni. Tmavohnědé brázdy hluboké orby nestihla ještě přikrýt sněhová peřina, jen jemný stříbřitý závoj jinovatky dával přírodě ráz zimy.
Stezka orlích hnízd
Dnes se na území lágru rozprostírá zarostlý, nikým neudržovaný kopec, kam chodí krakovští psi srát. Kolem památníku obětem holokaustu krouží dron, ovládaný idiotem ve virtuálních brýlích. Tam, kde si lidé kdysi museli vystačit s kilogramem chleba na týden, stojí McDonald´s.
Co vede poutníka ktomu, že se sobrovským batohem na zádech vydá na stosedmdesátikilometrovou pěší pouť.
Za plotem rybníka
Za plotem rybníka bylo slyšet hlasy cyklistů, které nejprve jako jemné nezřetelné zvuky pronikaly odněkud zdálky, přibližovaly se, aby u rybníka dosáhly vrcholu a postupně zase slábly a mizely vprostoru. Stejně tak nebylo za křovinatým plotem vidět projíždějící auta ani hlasitě troubící vlakové soupravy. Ve vezírku pod molem zatím poslední minuty života odpočítával strachem šílený kapr, jenž dávno pochopil, že odtud není cesty ven.
Parta rybářů vytahovala zvody lína za línem, sem tam se na háčku zatřepetal stříbrný mazlavý cejn, zato obrovští kapři sebou jen výsměšně plácali o hladinu.
Je dovoleno nepokleknout na pohřbu své matky?
Cože. Není to tak. Co si to dovoluju. Zčeho vás to obviňuju.
Možná tenkrát jen drobně pršelo
„Táhla jsem už králem. “
„Řek bych, že ne. “
„Strašný. Už si nepamatuju, ani co bylo před chvílí.
Člověk se základním vzděláním by měl minimálně vědět, proč padá na hubu
Tato scéna zeSchindlerova seznamu se mi vybavila, když jsem listoval revizí Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, dokumentu, jenž vymezuje závazné rámce vzdělávání vjeho jednotlivých etapách. Vdobách, kdy jsme ještě věci označovali přímo a nezaobalovali vše do rádoby odborných termínů, řekli bychom jakési osnovy.
Historii sice píšou vítězové, ale kdo dnes určuje, co je a není důležité. Vnových osnovách se po proškrtání nenašlo místo pro Ohmův zákon o elektrickém odporu.
Proč učíme naše děti remizovat?
Jestli Češi vůbec kdy ještě pociťují národní hrdost, pak je to zejména při velkých sportovních akcích, kdy mohou zahaleni do trikolóry na pár chvil splynout shrdinně bojujícím reprezentačním celkem. To jsou ochotni mávat na náměstích prapory a objímat se jako jeden pospolitý lid. Nepodíváme-li se však konečně jednou provždy pravdě do očí, budou si sportovní fanoušci takových momentů užívat čím dál vzácněji.
Během loňského roku bylo pro nezaujatého pozorovatele tím nejzajímavějším zčeského hokejového prostředí veřejné lynčování mládežnického trenéra Martina Stloukala, kterého si jeho svěřenci nahráli při proslovu vkabině.
Pololetní covidové vysvědčení aneb Každému, co jeho jest
Ano, ti učitelé, co za státní peníze sedí už půl roku doma na zadku a zásobují domácnosti domácími úkoly. Na druhou stranu, buďme spravedliví, není to asi nic záviděníhodného mluvit hodiny a hodiny do monitoru počítače, sám si klást otázky, sám si odpovídat, zatímco se mrtvé duše na druhé straně drátu věnují chatu se spolužáky nebo hraní počítačových her. Učitelé jdou s kůží na trh - oni se totiž nedívají zdaleka jenom žáci. Rodiče, pro které byl učitel léta ztělesněním všeho zla a původcem vzdělávacích neúspěchů jejich dítěte, mají teď svého zcela obnaženého soupeře konečně na mušce.
Epiphany
EPIPHANY
Světu kdysi chtěl jsem ukazovat cestu,
opilý koukat na hvězdy,
teď jako misantrop vyhýbám se městu,
Respektující společnost, která nerespektuje odlišný názor
Umělecká literatura vždy dokázala zareagovat hledáním nových směrů a forem vyjádření. Tak se devatenácté století sentimentálního romantismu stalo příčinou zrodu literární moderny a avantgardy. Kýčovité slovo LÁSKA se tehdy vyprázdnilo takovým způsobem, že se spisovatelům už při jeho vyslovení začínalo navalovat a rozhodli se vyjadřovat raději vsymbolech, alegoriích a metaforách.
V60.
Rozprava na italské téma
Do klubu vedlo strmé pokobercované schodiště. Petrovi se tam nechtělo, raději by zůstal vhotelu, ale musel se podřídit kolektivu. Pokolikáté už. Teď, když ukrajoval schod po schodu, cítil, jakoby se mu nad hlavou otevírala brána horoucích pekel.
Bermudský trojúhelník českého školství
Co konkrétního si pod tímto vyhlášením má člověk představit, těžko říct. Wikipedie napovídá, že „klíčové kompetence jsou souhrn vědomostí, dovedností a schopností, které jsou důležité pro uplatnění člověka ve společnosti. “ A jsme zase tam, kde jsme byli na začátku. Ministerstvo školství dlouhodobě tápe a točí se vkruhu.
Rovnost je pouze v duchovní důstojnosti lidí
Když čeští fotbalisté před mezistátním utkáním ve Skotsku poklekli napodporu hnutí Black Lives Matter, aby tak uctili památku před více než rokem zabitého recidivisty, násilníka, zloděje, drogového dealera a narkomana odněkud zMinneapolisu, pochopil jsem, co se se mnou začíná dít. Přestávám současnému světu rozumět. Uvědomil jsem si, jak jsem býval zatvrzelý vůči politickým stranám a hnutím, jež jsem už ze svého přesvědčení a zjejich podstaty samé považoval za nevolitelné, a zkoumal, kdo jsou ti lidé, kteří jim dokážou dát svůj hlas. Ty vlevé části politického spektra jsem považoval za jaksi ustrnuté včase, zakonzervované vjejich vlastní uspořádané a jasně přehledné minulosti.
Distanční výuka aneb Není snadné být tvrdý na své děti
Ano, už to zase začalo. Zavřeli jsme školy a děti se učí doma. Jelikož je to téma, které se blízce dotýká statisíců lidí, rozběhly se opět horlivé debaty o způsobech a formách distanční výuky. Je pochopitelné, že se nám rodičům nechce po příchodu z práce věnovat zbytky energie školním úkolům našich dětí.
Odpojeni od zdroje
Stát vobavě před šířením smrtelného čínského viru uzavřel kompletně všechny školy. Odborníci na dětskou duši okamžitě oponovali, že adolescenti, jimž byl proti jejich vůli odepřen přístup do škol, se stejně srocují vnákupních centrech a tato opatření se tudíž minou účinkem. A tak vláda nařídila, že podniky vobchodních centrech budou muset vypínat wi-fi, aby to mladistvé odradilo od jejich cesty do těchto zrádných míst.
Vjednom městě v zapadlém okrese na samém okraji české kotliny ale po tomto nařízení mladí lidé, beznadějně ztraceni vprostředí otevřené přírody, zbaveni všech svých dosavadních životních jistot, začali hromadně páchat sebevraždy.
Tichá místa
Vyhýbali se setkání, přestali vycházet z domu, města se vyprázdnila, obchody zely prázdnotou. S maskou přes obličej člověk udával člověka, soused souseda, přítel přítele, manžel manželku. Policie v ulicích pendreky ubíjela nakažené. Rozklad a gangréna duše.
Dva roky prázdnin a trpké rodičovské vystřízlivění
Jako náctiletí jsme pod vlivem verneovek snili, jaké by to bylo mít dva roky prázdnin. Studentům jara léta páně dvoutisícího dvacátého se tento pradávný sen všech žáků (a také učitelů) téměř vyplnil. Mocný moloch povstal a mávnutím kouzelného proutku jim ze dne na den na téměř šest měsíců odepřel přístup do škol. To naše generace se dočkala maximálně trapných třítýdenních prázdnin uhelných, za něž jsme navíc zaplatili smrtí jarního týdne volna a zákazem jednodenních třídních výletů.
„Nezakazovat, respektovat, důvěřovat“ aneb Kdo spřádá sítě kolem našich dětí
Člověka nad třicet vdnešním světě však už jen stěží něco překvapí. Oplzlé řeči slizkých sexuálních predátorů, jak jsou vdokumenty nazýváni, naznačují, že jejich autoři sotva dokončili základní školu. To, že mezi námi skrytě a nepozorováni žijí tisíce sexuálně frustrovaných jedinců, kteří vreálném životě nedokáží tradičním způsobem navázat kontakt seženou, muselo být také každému jasné už dávno před vznikem dokumentu. Takže možná více než galerie zvrácených individuí a nejhlubšího dna mužského pokolení ve filmu šokuje úplně jiná věc: Skutečně takhle vypadá svět našich dětí.
Magická síla polární záře
Vsobotu ráno se celá vesnice sešla u zámeckého rybníka pod meruňkovým sadem. Tři dny po sobě mocně mrzlo, a tak se všechny děti zblízkého okolí první den prázdnin seběhly podívat na led. Kluci drželi vrukou kromě bruslí také hokejky a ti větší podomácku vyrobené shrnovače na odklízení kluziště. Dívky se jen nesměle choulily mezi smrky a ukrývaly se před studeným větrem.
Jak vychovat vítěze bez toho, že by existovali poražení?
„Z trenéra nesmí nikdy vyzařovat větší touha po vítězství než z hráče. Takové dítě nemá perspektivu být úspěšné,“ řekl mi vrozhovoru o současných výchovných trendech dlouholetý licencovaný trenér mládeže. Jelikož sám také občas objíždím mládežnické turnaje, uvědomil jsem si, že má absolutní pravdu. Analogicky se však to stejné dá říct i o vztahu učitel-žák včeských školách, kde je často jediným, komu záleží na výsledku, právě pedagog.
Dětská křížová výprava 21. století aneb Jsou dospělí a děti jiný živočišný druh?
Žák sedmé třídy vKraslicích na Sokolovsku při hodině matematiky tak dlouho nereagoval na opakované výzvy ke zklidnění, až to vyvrcholilo tím, že učiteli uštědřil ránu pěstí. Ten musel být následně hospitalizován v nemocnici.
Zapadlo by to jen jako běžná denní zpráva ze školského prostředí, kdyby si člověk nemusel zase přečíst některá vyjádření samozvaných rytířů naší moderní pedagogiky: „Je to důsledek všeobecné nedůvěry kžákovi. Učitelé by měli sdětmi více komunikovat, nabídnout jim podporu a vzájemně respektující přístup a nesnažit se do nich jen nacpat co největší množství informací.
Slepé uličky české vzdělávací politiky
Problémy ve výchově a vzdělávání budoucích generací se vposledních dnech a týdnech konečně dostaly do popředí zájmu české veřejnosti. Rozproudila se vášnivá diskuze mezi erudovanými metodiky vzdělání, kteří sami nikdy neučili, nenasytnými odboráři, co nikdy nebudou mít dost, a námi rodiči, kteří stejně víme ze všech nejlíp, jak by se to vtom školství mělo dělat.
Čeští pedagogové by si bezpochyby zasloužili vyšší platové ohodnocení, minimálně za tím účelem, aby se prestiž tohoto kdysi vočích společnosti váženého povolání přiblížila evropskému standardu. Všem zúčastněným však musí být dávno jasné, že zvýšením platů pedagogům se kvalita vzdělání vnaší zemi nezvedne ani o milimetr.
Příběh z gulagu aneb Jak vytěsnit zlo ze svého svědomí
Víceméně náhodou jsem narazil na besedu sbezmála devadesátiletou dámou, která sálu plnému mladých lidí poutavě přednášela o devatenácti letech strávených vsovětských nápravně pracovních táborech.
Paní od prvních minut předkládala své vzpomínky od nuceného žebrání před válkou, přes život za protektorátu, transport na Sibiř, matčinu smrt, bití, hlad, nemoci, znásilňování, až po upalování vězňů ve stodolách a masové hroby vtajze. Své příběhy prokládala záchvaty pláče a apely kposluchačům, ať si cení své vlasti, ať si váží života, jaký mají, protože si nikdo znich neumí představit, co všechno musela prožít ona. Působilo to celé velmi emotivně.
Kdo nevědomky a s nejlepším svědomím provádí genocidu dětské duše?
Jen málokterý rodič dítěte školou povinného mohl zůstat nezasažen kauzou, která se vuplynulých měsících rozprostřela veřejným prostorem. Matka sdílela na sociální síti fotku školní práce své dcery. Jednalo se o prověrku zčeského jazyka, zaměřenou na zdvojené souhlásky (-nn-). Zadání znělo poměrně jasně: Doplň každou větu jedním slovem.
A potulní ptáci vydloubávají slunečnicím oči
Kruté slunce dusilo vyprahlou zemi. Přestával jsem věřit, že ještě někdy zaprší. Vyhaslé obličeje skomírajících slunečnic tupě zíraly jedním směrem. Kamsi do prázdna.
Poutníci zběsilí urputnou věčností táhnou
„Mami. Tady už jsme v nebi. “ křičí asi desetiletá holčička, když se před námi rozestře pohled na horská plesa, obklopená ze všech stran zelenými štíty majestátních hor. Kde se ve vodě bere ta síla, že tady vysoko vhorách vyvěrá ze skály.
Projevem pokroku je schopnost udělat i krok zpět
Využil jsem pořadu Máte slovo České televize, kde se shodou okolností v ten samý den řešilo téma vzrůstající agresivity žáků ve školách. Renomovaný dětský psycholog spadesátiletou praxí tam radil, „že rodič nikdy nemá držet basu se školou, protože dítě od něj potřebuje cítit absolutní podporu. “ Dobrej nápad, řekl jsem si, možná bych to mohl hodit na učitele, že žáky přetěžuje, že to špatně učí a že ta čtyřka je vlastně vizitkou jeho vlastní práce. Jenže to jsem sčistým svědomím udělat nemohl, protože kluk se den předtím prokazatelně místo učení koukal na existenčně důležitý hokej mezi Rakouskem a Itálií.
Živíme-li v dětech hloupost odstraňováním překážek, budeme sklízet aroganci a pohrdání
Jednou takhle zrána jsem našel ve schránce dopis zvězení: „Vážený pane, omluvte mé jednání, kterého jsem se vůči Vám dopustila. Prosím věřte, že jsem se ponaučila ze svých chyb a že svých činů lituji. Chci řešit náhradu škody, a proto Vás žádám o možnost sestavení splátkového kalendáře. Svůj dluh vůči Vám začnu umořovat po nepatrných částkách už teď po dobu VTOS a pak okamžitě, jakmile budu na svobodě.
Bolest člověk unese, horší je to s touhou
Kruté slunce dusilo vyprahlou zemi. Přestával jsem věřit, že ještě někdy zaprší. Vyhaslé obličeje skomírajících slunečnic tupě zíraly jedním směrem. Kamsi do prázdna.
Svět dává smysl, jen když není co ztratit
Vpředvánočním čase si kamarád klempíř zahrál na anděla. Když opravoval lopatky větrného mlýna, utrhl se sním výtah na střešní tašky a zřítil se z osmimetrové výšky na zem. Kromě lehkého otřesu mozku a nadvakrát zlomeného předloktí se mu ale dohromady nic fatálního nestalo.
Na sváteční hospodské besídce, kde se jednou za rok sejde kompletně celá ves, aby zresetovala mozky a do nového roku vstoupila sčistým hledím, se mi po několika panácích zelené přiotevřely brány vnímání a podlehl jsem pokušení se ho u baru přeptat: „Hele, Michaeli, cos cítil vten okamžik, když sis uvědomil, že letíš.
Život nedává nic zadarmo, ani medaile, ani jedničky
Sdružení dobrovolných sportovních nadšenců pořádalo dobrovolné běžecké závody. Trasa vedla kolem naší zahrady, přes naše pole, takže se podle všeho jednalo o přespolní běh. Dvě dětské štafety soupeřily, která znich zaběhne rychleji maraton.
Vzácně vyrovnaná družstva se od sebe během celodopoledního zápolení nevzdálila na víc než na rozdíl jednoho čtyřsetmetrového okruhu.
Zlo páchané ve jménu dobra, anebo dobro páchané ve jménu zla?
Vidím před očima ten velký palcový titulek stejně zřetelně jako tenkrát, když jsem ho před nějakými čtyřmi lety poprvé zahlédl vnovinách. „Učitelce, která zachránila děti ze studny, už nehrozí trestní stíhání. “ Ta formulace se mi vryla do paměti. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak se ve společnosti začíná deformovat vnímání dobra a zla.
Ve střevech Molocha
Kdysi mi zkřížil cestu ústav. Popravdě nevím, proč ho nazývali výchovným, nikdo tam totiž nikoho nevychovával. I když, abych byl přesný, zaměstnanci tam byli despoticky ohýbáni kslepé poslušnosti, absolutní loajalitě kvedení a mlčenlivosti. A to vcelku úspěšně.
Práva bez povinností aneb Výchova dítek v Čechách
Zministerstva práce a sociálních věcí vzešla metodická příručka, podle níž se dítě, kterému bylo patnáct let a dokončilo povinnou školní docházku, smí samo rozhodnout, zda chce dál studovat či nikoli. Že své takto emancipované dítě budete ze zákona nuceni živit, i když se bude flákat po parcích a fetovat, to už brožura nezmiňuje. Odborníci za větší problém než užívání návykových látek považují nerespektování názoru dítěte, i když se jedná o rozhodnutí špatné. Podivná logika, avšak spřihlédnutím ktomu, jak je u nás nahlíženo na výchovu mládeže, ani ne zas tak moc překvapivá.
Imprese
Za horizontem se cesta mírně stáčela dolů krozcestí. Tady končila nepostihnutelná šíře polí, zde začínal les a někde vdálce se míhala civilizace. Louže ve vyjetých kolejích dávaly vzpomenout na nedávný déšť.
Využil jsem stínu a posadil se na hranici čerstvě vytěženého dřeva.
Osamělost běžce na dlouhou trať
Tak jako každé pondělí, vyrazil jsem po těžkém víkendu běhat do polí, abych zorganizmu vypotil všechnu špínu světa a pozdravil se spřírodou. Dostal jsem totiž úplně nejvíc nejlepší dárek na celým světě - MP3 přehrávač.
Nasadíte si sluchátka na uši a neslyšíte příkazy, nadávky, neslyšíte výčitky, shon ani nářek lidských srdcí. Prostě jen vy, hudba, prostor a čas.
Půl roku na cestě aneb Jak jsme zachraňovali lidský život
Tak jsem prý kdysi zachránil lidský život. Jednou mě pár minut před půlnocí probudil telefon, volal kamarád, jestli bych sním nešel na pivo. Rozváděl se. Protože jsem zrovna neměl nic jiného na práci a životy zachraňuju rád, šel jsem.
Velký příběh
Klesu to bylo ještě pěkných pár stovek metrů. Zmrzlý sníh se jim propadal pod nohama. Hodiny na zvonici právě odbíjely poledne. Na to, že byla teprve půlka února, se udělalo nádherně.
Profesorka
Pochodovala úzkou uličkou mezi krajní řadou lavic a okenními parapety tam a zpět. Nevědouc, čím vyplnit dlouhé vteřiny inscenovaného čekání, konečky prstů stírala kapky vody zorosených skel. Nikým nezalívané kytky jí na chvíli připadly povadlé jako ona sama - rychle ale tu hloupou myšlenku zapudila.
„Ví tady vůbec někdo - když už vás tedy přijali na vysokou školu - něco o lingvistice a etymologii.
Život je srozumitelnější, když není na koho svalit vinu
Toulal jsem se už několikátou hodinu podzimním lesem a pomalu se začínal dívat po místě, kde rozdělám oheň a opeču si své karcinogenní špekáčky, když vtom jsem narazil na kamennou zídku náležící kezřícenině jakéhosi gotického hradu. Jen tak zhecu jsem zatahal za zvon u hlavní brány, kmému překvapení však zokna vykoukla zarostlá, chlupatá hlava: „Jdete na prohlídku hradu. “ zahulákal na mě, jak jsem se později dověděl, místní kastelán.
Označení „hrad“ bylo sice maximálním eufemismem, nicméně prohlídku jsem absolvoval.
Satelity bloudící mezi dobrem a zlem
„Můžu se na tu pohádku dívat stebou, tati. “ překvapil mě syn veztemnělém obýváku.
„No jo, ale budeš se bát, je to trochu strašidelná pohádka,“ nedokázal jsem odmítnout možnost strávit večer vjeho blízkosti.
„To nevadí.
Odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme
Můj přítel Dragan přeplul vdevadesátých letech společně se svými rodiči řeku Sávu. Na voru svázaném zdřevěných klád uprchl před válkou vbývalé Jugoslávii. Dnes žije nedaleko Vídně, vychovává malého syna, pingluje vbaru, kde pokorně posluhuje rozmazleným, opilým Rakušákům. Ale nestěžuje si, říká: „To je prostě život.
Neuhasitelný žár
Čekal jsem, než vkrbu dohasne oheň. Vpřehrávači ještě doznívali Pink Floyd, kteří mě kdysi učili létat. Prskavky vypálené, šampaňské dopito. Všechno spalo.
O stromech a lidech
Sjarem vyšlo slunce. Mrtvý pták na balkoně signalizuje, že opeřenci už jsou zvýletu doma. Potkani ve sklepě znudy žerou noviny. Příroda se probouzí a lidé vylézají znor.
Život člověka
Uvnitř prázdného kostela klečel malý chlapec. Modlil se kBohu a prosil ho o vysvobození. A Bůh ho vyslyšel. Na druhý den si jeho otce, který chlapce doma přivazoval kposteli a fyzicky ho týral, odvedla policie.
Setkání pod vrcholem
Na kopci za lesem se tyčí dvouvěžatý barokní klášter. Zmatení rackové se nemohou rozhodnout, na který ze dvou vrcholů dosednout, a tak dlouhé hodiny krouží vzduchem, až se únavou zřítí kzemi a rozrazí si lebku o hřbitovní dlažbu.
Dnes jsem se tam po čase vypravil. Byl to smutný pohled.
Věci, které jsou nevratné
Seděla nahoře opřená zády o skalnatý masiv, zněhož čněl mohutný kovaný kříž značící vrchol hory. Shlížela dolů, odkud před pár hodinami přišla. Absolutní ticho narušoval jen tichý vánek, který místy sílil, snad aby nezvaným návštěvníkům ukázal, že tady, 1600 metrů nad mořem, vláda člověka končí. Zúdolí se ozýval cinkot kravských zvonců.