Budu

Hoří hvězdy na nebi
jak adventní svíce
a třeba je Bohu právě jako mně 
když škrtám sirkou ve zšeřelém pokoji
a stíny tančí pod mým dechem ten vteřinu trvající tanec
při němž zaručeně vadnou ženy i růže 
po nichž zůstává stejná vůně, kterou bych nazval ráno  
a pak
když beru jim život 
stane se tma
že toužím 
zas přiložit oko k úplňku jako ke klíčové dírce pokoje
za nímž se svléká žena a s posledním kouskem prádla 
pokaždé přichází rozbřesk
a tak nepřerušit kruh osvícení 
a nedosáhnout tajemství
ani otázek
snad jen tvé vlasy vonící jako obilí 
a tvá tvář propadlá v neviditelné světlo  
jsou pocity, kterých se dotýkám spálenými prsty 
mých zhasínání
a líbám tě ústy okoralými jako žíznivá hlína
protože hledám kam ukrýt svůj jazyk před slovy 
abych nemusel
v tuto hodinu před psy a městem
prosit o tělo propadlé v čas
ani se dělit s mrtvými okolo o polibky a noc   
neboť hořím 
a až ráno zazvoní budík Fénixům
v tvých dlaních povstanu zas  
a proti pádu deště budu padat 
proti větru pošlu svůj prach
proti tichu promluvím  
a budu ti loučením i návratem 
této věčnosti