Hovory s postavou

    Bylo  už pozdě večer a Leoš Janáček byl unaven. V posledních dnech  intenzivně pracoval na prvním dějství Její pastorkyně. Usedl  ještě jednou ke  klavíru, aby si přehrál árii Jenůfy. „Vzpomněla  jsem si na rozmaryju, že  mi usychá, šla jsem ji omočit k vodě.  A kdyby mi uschla, viďte  stařenko, říká se, že potom uschne  všecko štěstí v světě...“
            Stále  ještě  pohroužen do hudby náhle ucítil, že ho někdo sleduje. Pohlédl  tím  směrem a uviděl dívku, která vypadala jako jeho dcera  Olga. Seděla na  židli vedle klavíru a pozorovala ho při práci.  Měla na sobě modrou sukni  a bílou blůzku se širokými rukávy.
            Janáček ji chvíli pozoroval a potom řekl: „Ty jsi Jenůfa,  viď?“
            Dívka přikývla.
            „Líbí se  ti moje hudba?“
            „Lúbí, pane Janáčku, skládáte to moc hezky,“ řekla  Jenůfa zasněně. „Jenom jsem vás přišla o něco poprosiť.“
            „Copak? Stalo se něco?“ zpozorněl Janáček.
            „Nemožete toho Lacu z opery vynechať? Je to takový zloch!“
            Janáček se musel usmát. „Ale Jenůfko, to přece nejde,  tak už to napsala paní Gabriela Preissová. To jsi měla jít  za ní.“
            „Tak ať se aspoň Laca stará sám o sebe. Co je mu po  nás se Števou?“
            „To je těžké, Jenůfko, on na Števu žárlí.“
            „Tak mu najděte jinú děvčicu, třeba Barenu.“
            „Neboj se, Jenůfko, Laca tě má rád.“
            „Ale já mám ráda Števu, čekám s ním děcko, musíme se sebrat, aby to mamička a lidé nepoznali.“
            „Já vím, máš to těžké. Ale Laca to má taky těžké.  Musíš být trpělivá, já to s tebou myslím dobře.“
            „Tož dobře, pane Janáčku,“ souhlasila Jenůfa, „ale  včil už musím jít, aby mě stařenka nehubovaly.“
            A  Jenůfa najednou zmizela, jakoby tu nikdy nebyla. Janáček  přemýšlel o  tom, co mu řekla. Že by se přece jenom odchýlil  od textu dramatu a  Lacovi našel jinou nevěstu? Jak by se potom  odvíjel Jenůfčin osud?  Nakonec se ale rozhodl pokračovat podle  svého libreta.
            Uplynula  dlouhá doba a Janáček pracoval na druhém dějství.  Když dokončil úvodní  scénu, objevila se Jenůfa znovu. Tvář  měla pořezanou.
            „Tak co?“ oslovil ji Janáček. „Máš radost ze svého  narozeného chlapečka?“
            „Mám,“  přikývla Jenůfa. „Ale proč nepošlete Števka za mnou? Kdyby  tak  chlapčoka viděl, jak modré oči otvírá! Takové roztomilé  děcko.“
            „Ale Števa je už zaslíben s rychtářovic Karolkou,  Jenůfko.“
            „On mňa přestal lúbit, když mi Laca rozťal to líco,  viďte?“
            „Aspoň vidíš, jaká byla ta jeho láska. Laca měl pravdu,  když říkal, že lúbí jen tvoje jablůčkový líca.“
            „Ale co si včil počnu? Sama s chlapčokem? Do smrti se budu skrývat?“
            Janáček těžce vzdychl. „Víš co, Jenůfko? Běž domů  za malým Števuškou.“
            Jenůfa poslušně  zmizela.
Janáček  několik dalších měsíců pracoval  na druhém dějství. Árie kostelničky ho  velice vyčerpala,  nad zavražděným dítětem mu pukalo srdce. Vzpomněl si  na  vlastního synka Vladimíra, který mu ve dvou letech zemřel.
            A  najednou tu byla opět Jenůfa. Veliké slzy jí tekly  po tvářích. Chytla  Janáčka za ruku: „Chlapčok mi umřel!  Jak jste to mohli dopustit? Srdce  mi bolí, srdce mi tak bolí...“
            „Neplač, Jenůfko,“ snažil se ji Janáček utěšit.  „Jaký osud by ho na zemi čekal? V nebi mu bude dobře.“
            „Tož už je andělíčkem. Jeho dušička se vznáší  v nebíčku. Ale já su tak sirá bez něho.“
            „Jsi ještě mladá, poznáš jinou lásku, budeš mít  jiné dítě...“
            „Myslíte?“
            „Nemyslím, vím to.“
            „Vy jste tak  moudrý, pane Janáčku.“ Jenůfa vzdychla. „Tož sbohem.“  A opět se rozplynula.
            Uplynuly  další měsíce. Janáček se dostal k práci  na třetím dějství. Jenůfa si  bere Lacu. Děvčata zpívají  „Ej mamko, mamko,maměnko moja“. Myslel na  svou dceru Olgu,  která byla těžce nemocná. Když dospěl  k nejdramatičtější  scéně, Jenůfa se u něj opět objevila a opět plakala.
            Pane Janáčku, jak mi to mohli mamička urobit? Zabít mi  Števušku? Proč jste jí to nerozmluvili?“
            „Chtěla zachránit  tvou a především svou pověst.“
            „Mamička  je krutá, ale já jsem jí to už odpustila. Vím, že ju čekajú  ponížení a muka.“
            „Jsi hodná dívka, Jenůfko.“
            „Tož zostanu  sama, Lacu si včil nemožu vzít.“
            „Myslíš?“  povytáhl Janáček obočí. Uvidíš.“
            A Jenůfa odešla  za Lacou.
            Janáček  pracoval na závěru třetího dějství. Jeho  dcera Olga umírala a zdálo se,  že se prvního uvedení opery  nedožije. Janáček prožíval těžké chvíle  svého života.  A v tu chvíli se Jenůfa objevila naposled. Celá zářila.
            „Pane  Janáčku, moc vám děkuju, krásně jste to složili.  Já su tak šťastná!  Laca je ten nejlepší člověk, kterého  jsem potkala na světě. Odcházíme  spolu za lepším životem  a já ho mám moc ráda. Je to láska, s jakou je  Pán Bůh spokojen.“
            Janáček skládal poslední takty své opery. Přehrál  své dceři Olze celou operu na klavír. Několik dní nato Olga  zemřela.