Cyklostezka

V okolí Prahy je řada cyklostezek, které se těší velké oblibě. Mé oblibě se těší cyklostezka vedoucí podél Vltavy z Tróje do Klecan.
Dříve bylo nutno projet Stromovkou a po Trojské lávce se dostat na druhý břeh Vltavy. Teď co lávka spadla, je to ztíženo tím, že je třeba v určitou hodinu stihnout přívoz. Poté, co ve Stromovce kličkuju mezi matkami s kočárky, dětmi na odrážedlech, volně puštěnými psy a nevím přitom, kdy se srazím navíc s nějakým dalším cyklistou, cestou na lodičce si oddechnu: na cyklostezce už to bude havaj, tam si hezky pojedu.
Nikoli. Je neděle odpoledne, svítí sluníčko, a tak se řada Pražanů rozhodla, že si po cyklostezce udělá pěší procházku. Předpokládala bych, že když půjde víc lidí, že se seřadí spořádaně do zástupu, nebo alespoň do dvojstupu. Chyba lávky. Čtyři lidi jdou hezky vedle sebe a povídají si. Zpomaluji, protože není možné předjíždět, v protisměru totiž jedou dvě kola a za nimi inlinista. Konečně! Předjíždím. Spadl mi kámen ze srdce.
Jedu dál. A kdopak si to tu nešlape. Nějaký postarší pán s chundelatým psem. Pes je pochopitelně volně a rozhodně se nechová disciplinovaně. Pobíhá zleva doprava a radostně štěká na páníčka.  „Pozor!“ zařvu. Pán naštěstí zareaguje a psa zavolá ke kraji. Uf, projela jsem.
A zase vesele dál. Cyklostezka kopíruje břeh Vltavy. Na protějším břehu je trať a právě po ní jede vlak. Vyberu zatáčku. Ale co nevidím? Rodiče si vyšli na procházku asi s dvouletým klukem v kočárku. Kočárek postavili vtipně napříč přes cyklostezku, z jedné strany stojí tatínek, z druhé maminka: “Podívej, vláček!“ Není kudy projet. Ruply mi už nervy. “Pozóóór!“ řvu jako na lesy. Sláva, tatínek ustoupil z mé dráhy!
Když dojedu do Klecan, je ze mně uzlíček nervů. Přemýšlím, pro koho vlastně ta cyklostezka byla postavena. Možná tam měli udělat ještě pomalý pruh pro chodce, tak jako na silnicích ve městech bývají pruhy pro autobusy.