Žalm lednového deště

Spatřil jsem nebe
ve světle vitráží a reklam zrcadlících se v kalužích nedeště 
nebe je sen 
kde šumí moře podobně jako auta svištící za okny
kde ženy voní létem, vlasy, voňavkami od Vietnamců i milováním
jsou tam stromy svých stínů
studánky a prameny dnů 
mucholapka plná much jako ta u stropu z babiččiny kuchyně a jejich duše
jsem tam i já protože jsem umřel jako malý kluk
a tady je jen poslední vteřina, ve které jsem si všechno vymyslel 
nebe je země kde si hrají
mrtví vojáci a děti z plynových komor
a ty nejmenší ty kolébá vítr, který jim zpívá v komorním á 
jako když padá sníh 
a andělé nad námi pláčou své lednové deště i za ně 
ještě stále tam přistávají posádky bombardérů sestřelené věčností 
a nespočet nankingských oplakává ty, kterým se nedostalo jmen  
a Bůh si čte dopisy z front a koncentračních táborů 
a my sejeme na jaře obilí do zákopů na odsvěcených polích 
a nejraději bychom ozbrojili i ptáky 
a tak prosím, Pane jménem těch, kteří píší básně, zachraňují velryby, motýly a louky kvůli rose
kterou nám sesíláš k utišení žízně 
dej, abych věřil i za ty, kteří nevěří
abych miloval i za ty, kteří nemilují
abych žil i za ty, kteří byli o tvůj dar života připraveni zlem, a již vím, že se tomu říká nirvána 
protože jsme jedním tělem, které jsi nám propůjčil
jedněmi ústy, kterými pijeme 
jedněmi rty, kterými líbáme
jedním srdcem, které tepe jako blikající maják na pobřeží  
prší a zní to, jakoby hrál slepý klavírista na střechy a roztažené deštníky
neviditelný harmonikář roztahuje měchy kloubových autobusů
a já hledám komu dát minci mých nejistot 
v žebrání feťákově, v pravdě opilcově, v úsměvu dítěte 
ve všem tě poznávám  
Pane