Vichřice v metru

V Praze bydlím už přes třicet let, ale na jednu věc jsem si stále nezvykla: vystoupím z metra a vydám se k eskalátoru. A v tu chvíli to eskaluje. Tedy něco, co po vzoru Járy Cimrmana nazývám „vichr z hor“. Totiž prudký závan vzduchu, co závan, zadutí, vichřice, větrná bouře. Zatímco u Cimrmana šlo o vichr jen předstíraný, aby mohl urychleně se svým ansámblem posbírat kulisy a zmizet, toto nic předstíraného není. Naopak, je to velice reálné. Hrozí, že neodletí kulisy, ale já. Zatím se to sice nestalo, ale co kdyby?

Záleží na tom, jak je eskalátor dlouhý. Na áčku, kde jsou eskalátory extrémně dlouhé, tomu čelím, pardon čelím, vlastně nečelím tak, že si stoupnu zády k onomu vichru, protože jinak úspěšně lapám po dechu a mám pocit, že se zalknu. Pak ovšem občas musím kouknout, zda se blíží konec, abych vystoupila normálně, nikoli pozpátku jako ráček. Cestující o schod pode mnou, kteří vichru skutečně čelí, se přitom na mě pobaveně culí.

Na céčku, kde jsou eskalátory průměrně o dost kratší, to řeším tak, že se pokouším jen hlavu pootočit. Snad to přečkám, říkám si. Přitom různě zadržuji dech. Někdy i zde je nutné nečelit, ale zadit. Ale výstup z eskalátoru je potom na tak krátkém časovém úseku opravdu náročný.

Tak si říkám, jestli by se nad tím pracovníci metra neměli nějak zamyslet. Například totální likvidací vichru z hor. A pokud to nemají v plánu, aspoň jedincům, jako jsem já, poskytovat první pomoc v podobě škrabošek a dýchacích přístrojů. Mám na mysli takové to zařízení, co je v letadlech, když na palubě klesne tlak. Protože mě tlak na eskalátoru klesne pravidelně. A po vystoupení zase pravidelně vzteky stoupne.