Invaze

NOUZOVÉ VYSÍLÁNÍ: „...Vedli jsme válku, kterou jsme prohráli. Zničí naše těla, ale naše duše tu budou navždy a duch našeho národa nikdy nezanikne. Naším vítězstvím bude to, že se nikdy nepodvolíme nepříteli. Volte metodu, která je pro vás nejdostupnější. Kyanidové kapsule jsou nyní dostupné ve všech lékárnách. Vyžádejte si střelné zbraně na policejní stanici. Chopte se příležitosti a začněte u svých dětí. Střílejte z bezprostřední blízkosti, miřte zespodu do brady tak, aby střela zasáhla...“

Je to divný. Tato „válka“ s mimozemskými bytostmi trvala asi 4 minuty a člověk prohrál. Na obloze se prý na moment zjevila pochmurná tvář Božího zklamání, potom nebe pokryla fialová mračna a začal z nich padat fialový prášek. Během několika hodin po něm začaly všude růst mimozemsky vypadající houby a rostliny prskající kyselinu. Tato mimozemská substance, jak se brzo ukázalo, způsobuje u člověka znecitlivění a buněčnou přeměnu kůže, bolesti, záněty, problémy s dýcháním, a celkově zkracuje život, místo roků jsou to už jen dny. Kůže potom začne tvrdnout a vytvoří z člověka takovou organickou konzervu, kterou si pak mimozemšťani můžou posbírat. A stejně tak u zvířat.

Všemu živému na naší planetě bylo hned jasné, že to je konec.

Co jsme tak pochopili, mimozemšťani začali lidi sbírat, aby na nich testovali, co všechno náš organismus vydrží než umře. V hlavě se mi vykreslil pohled na člověka, kterému mimozemské stroje oddělují míchu a mozek od těla a píchají do něj různé látky.

Byl jsem zrovna v supermarketu když to začalo. Pocítil jsem ohromnou tlakovou vlnu a začalo mi pištět v uších a spadl jsem na zem a přepadla mě najednou intenzivní úzkost. To se venku začal sypat ten fialový prášek. Co se to se mnou děje? Připadám si nahý a zranitelný. Myslím si, že nám v tu chvíli jejich telepati nakazili mysl a vložili do ní strach aby nás připravili na to, co s námi budou dělat dál. Napůl se vnímám, jak se po několika neúspěšných pokusech postavit se na nohy plazím po čtyřech po podlaze, jako kdybych byl postižený. Nejosamělejší člověk. Přijde mi že nevidím dál než na pár metrů. A skoro necítím ani zem pod sebou, jako kdyby mi ochrnula a znecitlivěla kůže po těle. Necítit pod sebou zem, to je skoro podobné pocitu, jako když člověk neustále padá. Nebo když létá?

Hodně se mi ulevilo, když jsem po pár minutách nebo hodinách naprosté dezorientace kousek ode mě uviděl ležet jiného člověka. Schoulená holka na zemi co střídavě mává rukama na všechny strany a snaží si zacpat uši a zakrýt obličej. A dělá to pořád dokola, asi jako když má člověk epileptický záchvat. Najednou mi proběhlo v hlavě že ji potřebuju. Nemůžu zůstat v tomhle pekle sám. Navíc ji odněkud znám. Někdy už jsme se viděli, takže si nebude myslet, že jsem blázen. Jsem najednou u ní a držím ji za ramena a třesu s ní a snažím se ji probrat z toho tranzu. Nahlas se snažím křičet „Prober se! To zvládneš! Já ti se vším pomůžu! Už se ti nic nestane!“ A i když jsem se snažil řvát co nejvíc nahlas, skoro jsem se neslyšel. To je jako otupení smyslů.

--

Po pár hodinách nebo snad dnech vysvitlo venku znovu slunce a na obloze bylo jasno. Několik šťastnějších z nás bylo schopno začít se po tom všem znovu hýbat a snažit se fungovat, teda aspoň co nejprimitivněji - příjimat potravu a dýchat. Nám dvěma se dokonce povedlo znovu se postavit na nohy, i když já část nohy necítím a odpadává mi odtamtud kůže. Každý nádech je jako kdyby člověk vdechoval do plic milion včelích píchnutí, jemný fialový prášek se dostane úplně všude. Pamatuju si slova jednoho bezdomovce, který říkal, že život odteď bude mnohem těžší, ale že jeho organismus pokud neumře, tak přežije všechno. A že rozhodně nenechá ty mimozemšťany, aby ho našli a unesli.

Napadlo mě, že chci aspoň ještě jednou v životě, než umřu, vidět svoje prarodiče. Žijí zhruba 3 kilometry odtud. Teď je to 1000 kilometrů.

Nikdo z nás nechce riskovat a nechat se dobrovolně chytit. Co když pravé peklo začne až ve chvíli, kdy si mě vezmou nahoru k sobě? Na druhou stranu, nemám aspoň nějakou naději, že když si mě vezmou, budu se tam mít líp než tady a budu mít šanci dál žít?