Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽena 22. století
Autor
Arbi
Všechno na ženě je hádankou a všechno na ženě má jediné řešení - tím je těhotenství. Nietzsche
Žena 21. století
Kolem čtyřicítky se začne smiřovat s tím, že období chronických radovánek musí jít stranou, protože všechny kolem už tlačí kočárky do strání lesoparků, zatímco ona pořád tlačí jen nákupní vozík uličkami obchodního centra. Je to patrně nejtěžší chvíle jejího života. Kdyby četla Nietzscheho, a ne jen zprávy na Seznamu, vybavila by se jí enigmatická kapitola z knihy Radostná věda nazvaná Největší zátěž: spolu s autorem by se pozastavila nad otázkou, zda lze vůbec milovat život takovým způsobem, aby člověk chtěl věčný návrat každé vteřiny, aby chtěl žít svůj život věčně; a nepochybně by jí bolestná situace zlomu mezi dosavadní radostí ze života a plánovaným vstupem do mateřství jasně ukázala, že tak moc život milovat nelze; možná právě proto, že je zatížen tím hrozivým okamžikem početí, hříchem veskrze nutným. Ale žena tu není od toho, aby si kladla vážné otázky, nýbrž od toho, aby sytila svou rozmařilost a ve vhodnou chvíli přivedla na svět dítě.
Jakmile se ocitne v této etapě, žena 21. století počne hledat vhodného partnera k početí. Musí být ideální, neboť ze všech stran je, tak jako každý uživatel nových médií, masírována zprávami o ideálním člověku. Tyto novodobé kánony dokonalosti jsou směsí archaických i moderních představ, jejich výsledkem je napůl muž, napůl kyborg: postava atleta, tvář hollywoodského herce, byt v rezidenční čtvrti, manažerské místo a plat, smysl pro kvalitní víno, jídlo a sjezdové lyžování, rychlý vůz a přiměřená inteligence.
Když najde někoho, kdo alespoň trochu předem pevně vytýčeným kritériím odpovídá, rozhodne se k činu: podle situace se nechá oplodnit s vědomím muže, nebo použije lacinou historku o antikoncepci, která selhala.
Přibližně dva až čtyři roky jsou kritické, dítě vyžaduje práci, na niž nebyla zvyklá, a proto je třeba muže zachovat v blízkosti. Dát mu přiměřenou péči, ale systematicky ho také motivovat k většímu pracovnímu nasazení, které jí zajistí privátní prostor a zároveň pozdější nárok na vyšší výživné. Ještě temnější stránkou separace otce od dítěte je motiv privatizace dítěte: matka chce vždy dítě pro sebe.
Po uplynutí oněch dvou až čtyř let, kdy se stává péče o dítě snazší, dojde k pavoučímu aktu: muži je symbolicky pozřena hlava, je odstraněn. Návrh na úpravu poměrů k nezletilému dítěti po dobu po rozvodu, návrh na rozvod manželství. Co nejtučnější výživné, co nejomezenější styk s dítětem, platí pro otce nepřímá úměra.
Kamarádky, ajfon, dovolené s aktuálním strejdou nebo bez něj. Žena se opět vrací tam, kde jí bylo nejlépe: do míst věčné zábavy.
A děťátko? Jak tomu se líbí perspektiva dlouhých let prožitých jen v maminčině silném objetí? Je snad jeho názor významný?! Ale ne, ještě lépe, je snad ono samo významné?!
Žena 22. století
Ještě pořád je zajatkyní tělesnosti, a tak ještě pořád musí v kritické chvíli na počátku pátého desetiletí svého věku učinit rozhodnutí. Její situace je ale mnohem snazší než situace její prababičky z roku 2018: jí nyní stačí vyplnit elektronický dotazník a v genetickém centru jí připraví semeno se všemi požadovanými genetickými informacemi, drobný zásah do DNA pak zajistí úplnou shodu požadavku s výsledkem. Dítě se narodí bez nežádoucí přítomnosti muže. Ten už nefunguje jako přímý dárce spermatu, nýbrž stále ještě jako přímý dárce financí a jiných materiálních statků. Sice už dosahuje slastí umělými způsoby, pomocí nejrůznějších bioelektronických protetik, ale čas od času, snad z jisté nostalgie, přichází k ženě, aby do ní vsunul svůj úd a zažil i tuto zastaralou slast; podobně v každé době se lidé ohlížejí k minulému, aby v něm viděli to nejúžasnější, nekrásnější, nejvíce autentické. A také – ještě pořád na muže dotírá instinkt budovaný desítky tisíc let: žít v páru. 22. století ukáže, že muž je jen nemoderní zvíře, zatímco žena je moderní živočich, který dokáže daleko lépe opustit stará klišé.
A svět je zaplaven kopiemi stereotypních představ o dokonalých lidech: malí nadaní manekýni a malé něžné manekýnky vyrůstají v dusivých náručí svých matek. A ony mají ještě více času než jejich prababičky k tomu, aby si žily své sny v digitálním světě.
3 názory
Souhlasím s Agátou, že je dnes spousta mladých lidí, kteří se vracejí k tradičnímu způsobu života - buď na malém městě nebo v přírodě. Snaží se šetřit suroviny a někdy být i energeticky soběstační (solární panely apod.). Taky děti vychovávají bez zbytečných mobilů, tabletů a ipadů...
teleskopická prachovka z mikrovlákna
20. 02. 2018je to zajímavý zkoumání. máš výsek skutečnosti, ve kterém ženy hrají podle tvých pravidel. jako by měly nějaký jednotný směr, který můžeš určit a vytvořit nějakou "reprezentantku doby". vymyslel sis člověka, kterého můžeš snadno odsoudit. přiřkl jsi mu něco děsivýho, hlavně nenasytnost - a nepředvídatelnost, s jakou tvoje reprezentantka jednak přijímá společenskou roli a jednak podléhá svým rozmarům. je manipulovaná a současně manipuluje. žije v nějakém schématu skutečnosti. zábava, dítě, rozvod, zábava, deprivace dítěte, které se uvrhne časem do podobného schématu, ještě děsivějšího -- přijde mi to celé jako zplošťující pohled, protože je záměrně tragický, záměrně bezvýchodný a to je jen druhá tvář té věčné zábavy, kterou kritizuješ. docela by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdybys to své "ženské téma" zkusil zpracovat nějak rozměrněji, z víc úhlů. jeden problém je, že děláš z člověka (života) schéma, a druhý problém, že samotné vytvoření schématu je cílem. kritika schématu pomocí schématu. co třeba jít opačně, schématu se vyhnout, nebo mu čelit.
takhle to působí, že se text obrací proti sobě samému - kritizuje schéma, ale přitom ho sám reprezentuje. to mi přijde jako docela zajímavá věc, ale možná mi to tak přijde, protože to čtu špatně. od té chvíle jako by tématem nebyl pohled na "ženu", ale způsob pohledu - zploštění. a co ta plochost může představovat, třeba jako reflexe "obsahu" nebo že může vyvolat hledání alternativy, takže čtenáře nějak probouzí. takže by se dalo říct, že není možné napsat plochý text, nebo, že čím výraznější se zdá plochost, tím potřebnější a živější je něco za ní. hele, je to asi banalita, ale přijde mi docela dobré, že mě k tomu ten text nasměroval.
koukám, že se tady kolem toho chodí po špičkách... máš to dobře napsané, jen úplně nesouhlasím :) mám kolem sebe spoustu mladých lidí, kteří se vracejí úspěšně do dvacátého století.. hledají klid a pohodu a dělají si spolu děti normální cestou, staví hnízda...