Žena 22. století

Žena 21. století

Kolem čtyřicítky se začne smiřovat s tím, že období chronických radovánek musí jít stranou, protože všechny kolem už tlačí kočárky do strání lesoparků, zatímco ona pořád tlačí jen nákupní vozík uličkami obchodního centra. Je to patrně nejtěžší chvíle jejího života. Kdyby četla Nietzscheho, a ne jen zprávy na Seznamu, vybavila by se jí enigmatická kapitola z knihy Radostná věda nazvaná Největší zátěž: spolu s autorem by se pozastavila nad otázkou, zda lze vůbec milovat život takovým způsobem, aby člověk chtěl věčný návrat každé vteřiny, aby chtěl žít svůj život věčně; a nepochybně by jí bolestná situace zlomu mezi dosavadní radostí ze života a plánovaným vstupem do mateřství jasně ukázala, že tak moc život milovat nelze; možná právě proto, že je zatížen tím hrozivým okamžikem početí, hříchem veskrze nutným. Ale žena tu není od toho, aby si kladla vážné otázky, nýbrž od toho, aby sytila svou rozmařilost a ve vhodnou chvíli přivedla na svět dítě.

Jakmile se ocitne v této etapě, žena 21. století počne hledat vhodného partnera k početí. Musí být ideální, neboť ze všech stran je, tak jako každý uživatel nových médií, masírována zprávami o ideálním člověku. Tyto novodobé kánony dokonalosti jsou směsí archaických i moderních představ, jejich výsledkem je napůl muž, napůl kyborg: postava atleta, tvář hollywoodského herce, byt v rezidenční čtvrti, manažerské místo a plat, smysl pro kvalitní víno, jídlo a sjezdové lyžování, rychlý vůz a přiměřená inteligence.

Když najde někoho, kdo alespoň trochu předem pevně vytýčeným kritériím odpovídá, rozhodne se k činu: podle situace se nechá oplodnit s vědomím muže, nebo použije lacinou historku o antikoncepci, která selhala.

Přibližně dva až čtyři roky jsou kritické, dítě vyžaduje práci, na niž nebyla zvyklá, a proto je třeba muže zachovat v blízkosti. Dát mu přiměřenou péči, ale systematicky ho také motivovat k většímu pracovnímu nasazení, které jí zajistí privátní prostor a zároveň pozdější nárok na vyšší výživné. Ještě temnější stránkou separace otce od dítěte je motiv privatizace dítěte: matka chce vždy dítě pro sebe.

Po uplynutí oněch dvou až čtyř let, kdy se stává péče o dítě snazší, dojde k pavoučímu aktu: muži je symbolicky pozřena hlava, je odstraněn. Návrh na úpravu poměrů k nezletilému dítěti po dobu po rozvodu, návrh na rozvod manželství. Co nejtučnější výživné, co nejomezenější styk s dítětem, platí pro otce nepřímá úměra.

Kamarádky, ajfon, dovolené s aktuálním strejdou nebo bez něj. Žena se opět vrací tam, kde jí bylo nejlépe: do míst věčné zábavy.

A děťátko? Jak tomu se líbí perspektiva dlouhých let prožitých jen v maminčině silném objetí? Je snad jeho názor významný?! Ale ne, ještě lépe, je snad ono samo významné?!

Žena 22. století

Ještě pořád je zajatkyní tělesnosti, a tak ještě pořád musí v kritické chvíli na počátku pátého desetiletí svého věku učinit rozhodnutí. Její situace je ale mnohem snazší než situace její prababičky z roku 2018: jí nyní stačí vyplnit elektronický dotazník a v genetickém centru jí připraví semeno se všemi požadovanými genetickými informacemi, drobný zásah do DNA pak zajistí úplnou shodu požadavku s výsledkem. Dítě se narodí bez nežádoucí přítomnosti muže. Ten už nefunguje jako přímý dárce spermatu, nýbrž stále ještě jako přímý dárce financí a jiných materiálních statků. Sice už dosahuje slastí umělými způsoby, pomocí nejrůznějších bioelektronických protetik, ale čas od času, snad z jisté nostalgie, přichází k ženě, aby do ní vsunul svůj úd a zažil i tuto zastaralou slast; podobně v každé době se lidé ohlížejí k minulému, aby v něm viděli to nejúžasnější, nekrásnější, nejvíce autentické. A také – ještě pořád na muže dotírá instinkt budovaný desítky tisíc let: žít v páru. 22. století ukáže, že muž je jen nemoderní zvíře, zatímco žena je moderní živočich, který dokáže daleko lépe opustit stará klišé.   

A svět je zaplaven kopiemi stereotypních představ o dokonalých lidech: malí nadaní manekýni a malé něžné manekýnky vyrůstají v dusivých náručí svých matek. A ony mají ještě více času než jejich prababičky k tomu, aby si žily své sny v digitálním světě.