Julie

Kapitola první

Tak jako každý všední den, v půl osmé ráno, Daniel svižným krokem spěchal rušnou ulicí do práce. Cesta mu s přesností švýcarských hodinek trvala vždy dvacet pět minut včetně zastávky na kávu ve Starbucks, které se ale pravidelně napil až v kanceláři v jednom z těch moderních, celo prosklených pražských mrakodrapů. Kdyby jen tušil, že mu tolik očekávaná lékařská zpráva zanedlouho kompletně změní jeho dosavadní život, pravděpodobně by už na dochvilnosti tolik nelpěl. Pracoval ve firmě zpracovávající plasty na pozici asistenta vývoje a už dlouho snil o povýšení. Nikdy se ale nikoho o nic neprosil a už vůbec neměl ve zvyku někomu lozit do zadku, jen aby si udělal očko. Na to byl moc hrdý. Už na základní škole mu učení šlo a v kolektivu byl oblíbený. Když s vyznamenáním odcházel na střední, jeho všeobecný rozhled byl tak veliký, že si mohl vybrat jakoukoliv školu.

“Do hajzlu, děláš si prdel?” vypadlo z Daniela, když mu Petr řekl, že se chystá propouštět. To ale nevěděl, že se ho to netýká. Navíc jeho čekalo toužené povýšení a vyšší plat. Daniel byl na toto téma choulostivý, protože si před nedávnem vzal nemalou hypotéku na dům a s Julií se snažili o mimino. Petr se ale vyžíval v utrpení druhých, přátel a známých nevyjímaje, tak nechal Daniela v nejistotě. Pozoroval, jak to v něm vře a náramně se bavil.

Po práci si šel vybít zlost do posilovny. Tu navštěvoval poměrně často, protože ho stále něco štvalo a tento ventil fungoval. V posilovně dokázal mlátit do pytle půl hodiny v kuse a u toho v duchu nadávat tomu, kdo ho zrovna nasral.

"Ty svině, ty parchante, tak já ti tam otročím a ty mi dáš výpověď. Co ty jsi za hajzla," běželo mu hlavou na Petrovu adresu, když zrovna neurvale kopal do pytle."
Taky tam pracoval jeho kamarád Robin, se kterým se seznámil v prváku na ekonomce, a od té doby byli dobrými přáteli. Nikdo mu, ale neřekl jinak, než Bobe. Ona ta posilovna byla vlastně jeho, tak byl zaměstnaný ve svém podniku. Na baru si po cvičení spolu dali jonťák a když neměl Bob zrovna plno práce s asistencí nadrženým čtyřicítkám, které z něho byly úplně hotové, měl Daniel možnost se ze svých starostí i vykecat.

“Ty vole, asi dostanu padáka,” vysypal ze sebe hned, co dosedl. Byl toho plný.

“Konečně, mám ti už chystat místečko u mě?” vtipkoval Bob.

“Děláš si z toho prdel, ale já nevím, co budu dělat. Hypotéka na krku a ještě jsme nestihli nic našetřit. Nemůžu být bez práce.”

“I když si myslím, že tě nevyhodí, tak ti zcela vážně říkám, že můžeš jít makat sem, klidně dočasně, ale beru tě i na stálo. Ber to z té lepší stránky, nebudeš už muset platit vstupné,” snažil se odlehčit situaci.

“Díky, ale vstupné neplatím od té doby, co sem chodím,” pousmál se, dopil a rozloučil se.

Daniel neustále nad něčím přemýšlel. Stále všechno analyzoval a snažil se každou věc vidět z více úhlů. Dopodrobna si v hlavě rozebíral vše, co udělal, řekl, nebo teprve měl udělat. Tuto vlastnost si vybudoval, když s Julií před osmi lety založili malou firmu zabývající se tvorbou webů. Daniel byl zdatný přes počítače, Julie v tomhle taky nebyla žádné ořezávátko, navíc ještě měla skvělou schopnost na psaní textů, díky žurnalistice, kterou vystudovala. I proto sekla s modelingem, který ji nikdy nebavil, a byla to jen logická práce vzhledem k tomu, jak vypadala a věnovala se psaní, které ji bavilo. Rok na to se oba dva vykašlali i na tuhle práci, protože dostali lepší pracovní příležitosti. Každopádně to pro tak mladé lidi byla zajímavá zkušenost, a i když to tenkrát nevěděli, hodně jim to v budoucnu pomohlo.

“Tak si to představ Jul, ten kretén mi dnes řekl, že bude propouštět,” rozvášnil se po příchodu domů.
“Čurákuju u něj 6 let. Dělám vše, co mám i nemám, připadám si jako děvka pro všechno a on bude propouštět. Že jsem ho víc ve škole nebil,” lamentoval.

Petr s Danielem byli spolužáci ze základky a v tu dobu bydleli na stejném sídlišti. Tedy dokud Danielovi nezemřeli rodiče při hromadné dopravní nehodě na D5, když se vraceli z Rakouska a tak se v jedenácti letech přestěhoval k babičce na okraj Prahy, která si ho vzala do péče. Ta ho vychovala, jak nejlépe dovedla a když jí po roce chození představil Julii, v klidu odešla na odpočinek. Teď Daniel pracoval v Petrově firmě.

“Zlato, neřeš to. Jestli tě propustí, tak ať. Osud nezměníš. Prostě to přijmeš a najdeš si jinou práci.” Julie byla vždy nad věcí, věci si nebrala moc osobně a vždy, když jí život připravil nějakou zkoušku, která ji srazila na kolena, dokázala se rychle otřepat a jít dál.

Daniel všechny problémy nesl těžce, bolel ho žaludek, neměl náladu a to se taky odráželo na jeho zdraví. I když měl do třicítky ještě rok čas, vlasy mu občas zdobila stříbrná. Jeho atletická postava už taky pomalu začínala nést následky korporátního života. Ale i přesto to byl stále pohledný muž, plný síly.

Julie, ale na něj měla, dalo by se říct, až čarovný vliv a pokaždé ho dokázala svým nadhledem uklidnit. I tentokrát. Hodil to za hlavu, šel do chodby, otevřel vstupní dveře, vyhodil své obavy a starosti na rohožku, se vztyčeným prstem rozkázal: ”Zůstaň,” a zabouchl. Přesně pro tyhle kraviny ho Julie milovala. Potom si napustili plnou vanu vody s pěnou s vůní levandule, zapálili asi čtyřicet svíček, které v podstatě nahradily denní světlo, otevřeli láhev červeného vína a povídali si o životě. Rádi společně filozofovali. Tuhle vlastnost měli společnou a kupodivu i oblíbenou knihu, kterou každý miloval, ještě než se poznali, byť ji tehdy dobře nechápali. Sofiin svět se tak v jejich knihovně nacházel hned dvakrát a často po ní rádi sáhli. Možná proto jaký měli pohled na život, se postupně přestali stýkat s většinou kamarádů z dětství. Ne snad proto, že by lidmi pohrdali, ale jednoduše neměli společná témata k hovoru a tak než zažívat trapné ticho, raději se to vše tak nějak samo rozplynulo.

Kapitola druhá

Následující den v práci, ale Petr vyložil karty na stůl a oznámil Danielovi jeho plány.

“Jul, neuvěříš, ten blbec si ze mě utahoval,” hned volal tu skvělou zprávu Julii, kterou zastihl celou uplakanou, což ale nepoznal.

“Takže tě nepropustil?”

“Nejen to, nabídl mi lepší místo a 10% navýšení platu. Je to sice kokot, ale mám ho rád,” což nemyslel moc vážně. Ne toho kokota, ale to že ho má rád. Už ve škole byl blbec a s příchodem enormního množství peněz se i jeho blbost zvyšovala. Byl to egocentrický čůrák, jak ho Daniel tituloval pokaždé, když byl fakt hodně naštvaný.

“Jsem ráda za tebe,” poznamenala Julie a měla z něho upřímnou radost.

“Přijď dnes prosím brzy,” dodala.

Petr měl ale s Danielem ten den jiné plány. Po únavném pracovním plkání a plánování, se ho snažil zlanařit na skleničku do jeho oblíbeného podniku s obsluhou nahoře bez. Prý aby spolu zapili to povýšení. Daniel s díky odmítl. V těchto věcech byl zásadový, a když něco dělat nechtěl, nikdo ho nedokázal přemluvit. To Petr nepotřeboval jeho společnost, aby se šel rozptýlit a tak jako každý týden v úterý, zašel si upustit páry. Potom se spokojeně vracel ke své manželce, se kterou měl dvouletou dceru. Ta o jeho avantýrách zatím neměla tušení.

Když dorazil domů, Julie seděla v kuchyni u stolu. Na stole měla rozpitou láhev červeného vína. Oči měla rozmazané, jak celý den plakala.

“Co se stalo?” strachoval se Daniel, když ji našel zkroušenou nehnutě sedět na židli a svírat prázdnou skleničku. Julie se v ten okamžik rozplakala.

“Zlato posaď se ke mně,” natáhla ruku.

“Přišly výsledky testů.” Danielovo polknutí bylo i slyšet. Tři roky se snažili o mimino. Leželi na tom každou volnou chvíli. Když měla plodné dny, musel ji navštěvovat i v práci. O obědové pauze do toho bušili na záchodcích. Tak moc chtěla dítě a Daniel taky, že na tom makali dnem i nocí. Asi po dvou letech ustavičného milování se rozhodli podstoupit testy. Julie byla v pořádku a Daniel i přes trošku lenivější náboje byl taky schopen početí. Když se jim potom nedařilo dalšího půl roku, rozhodli se oslovit kliniku reprodukční medicíny. Julie byla zcela v pořádku a po hormonální přípravě by byla připravena k inseminaci. Daniel se stále potýkal s lenochy, tak mu naordinovali změnu životního stylu. Protože byl nekuřák a alkohol pil příležitostně, jednalo se zejména o úpravu stravy a trochu pohybu. A tak měsíc, co měsíc dojížděl na další odběry. Krev, sperma, krev, sperma. Stále dokola. V jednu chvíli do něj sestřička píchala jehlu a brala krev, zatímco ve vedlejších dveřích se snažil rychle vyhonit alespoň slzu svého genetického materiálu. Testovali ho jako laboratorní krysu.

“No, a jaké jsou výsledky? Vypadáš, jakoby právě oznámili konec světa.”

“Máš rakovinu varlat.” stiskla pevně Danielovu ruku.

V místnosti nastalo na pár sekund hrobové ticho. Čas jakoby se zastavil, hodiny na stěně přestaly tikat.
“My to ale zvládneme.”, uklidňovala ho, sama ale tentokrát klidná nebyla. Ten den její život skončil, což samozřejmě netušila. Daniel se nezmohl na jediné slovo, jen nevěřícně civěl do prázdna. Říká se, že každý z nás má dva životy a ten druhý začíná v okamžiku, kdy si uvědomíme, že máme jen jeden. Záleží jen na nás, jak dlouhý který bude. Ten den, začal Daniel žít svůj druhý život. V tu chvíli to ale taky nevěděl.

Další dny strávil u doktorů, kteří diagnózu potvrdili. V práci si vzal volno a jedinému Petrovi řekl, co se mu opravdu děje. I když byl Petr notorický cynik, tentokrát se dokázal ovládnout a Danielovi umožnil dovolenou bez debilních keců. Po několika týdnech se jeho stav rapidně zhoršil. Byl hospitalizovaný a Julie tak zůstala na vše sama. Neponechala nic náhodě a okamžitě jednala. Nejprve zajistila odklad splátek hypotéky, vyjednala pouze tři měsíce, ale alespoň něco. Dokud byl Daniel schopný, sepsali spolu plnou moc pro veškeré zastupování. Štěstí přeje připraveným.

Čas plynul, finanční zásoby se tenčily a i přes Juliino maximální nasazení, kdy v jednu chvíli chodila do třech prací, se situace stále zhoršovala. Nemluvě o Danielovu stavu, který se v tuto chvíli sice nezhoršoval, ale ani nezlepšoval. Ozařování měl už za sebou a chemoterapii taky.

Ze zoufalosti se obrátila na Petra, byť ho bytostně nesnášela a když o něm mluvila, titulovala ho jako “To prase,” v hloubi duše doufala v nějakou pomoc. Dřív si ji Petr hodně dobíral. Snad proto, že ji chtěl mít pro sebe, místo toho šukala s jeho zaměstnancem, jak se nechal jednou slyšet, když byl ožralý. Když se mu objevila v kanceláři s prosíkem, snad ze soucitu jí nabídl focení pro jeden právě vznikající časopis zabývající se módou. Julie se v 18ti letech věnovala modelingu, který později vyměnila za klidné místo redaktorky v denním tisku. Není proto divu že téměř o deset let později se na focení necítila i když její figuru by ji mohla lec která osmnáctka závidět. Ale souhlasila.

Týden na to už byla na cestě na dvou denní focení do Mnichova. Danielovi řekla, že je to jednorázová akce, a že se k modelingu nehodlá vracet, ale jelikož potřebují peníze tak to jednou přetrpí. Daniel neměl moc prostoru k protestování, tak ač nerad, souhlasil a Julii podpořil. Po dvou dnech byla zpátky, nadšená, že za dva dny focení dokázala vydělat slušné peníze.

“Tak jak si se měla?”, ptal se Daniel, když k němu Julie dorazila přímo z Německa.

“Bylo to fajn, měla jsem z toho strach, přeci jen už nejsem nejmladší a na šteklech jsem nestála dobrých deset let, ale ukázalo se, že ty holky neměli žádné zkušenosti s focením, tak to pro mě nebylo zase tak složité.“ O nemoci se spolu nebavili, pokud to nebylo nezbytně nutné, domluvili se, že si budou povídat o běžném životě a pokud možno o pozitivních věcech.

Když náhodou byla Julie večer doma, a netrávila čas v práci, neubránila se slzám a i přes její silnou povahu se nechala ovládnout strachem a depresemi. Doma to na ni vždy dolehlo, byla tak osamělá. Kdyby alespoň mohla zavolat mámě, ale ta zemřela před třemi lety na srdeční příhodu a jelikož byla jedináček a otce nikdy nepoznala, zůstala z rodiny sama. Jedinou kamarádku, kterou měla, nechtěla stále otravovat, protože měla dojem, že už jejího naříkání má taky plné zuby. Tak si jen plakala zalezlá v peřinách, aby to ze sebe dostala a byla další den pro svého muže oporou.

Kapitola třetí

Danielův stav stagnoval, tak ho propustili do domácí péče. Byl ale slabý a vyčerpaný, tak musela Julie přizpůsobit své práce, aby se mohla v průběhu dne několikrát zastavit doma a postarat se o něj. Když už Daniel téměř nevycházel z pokoje, Julie byla na pokraji vyčerpání. Běhala z práce do práce, k Danielovi a zase do práce. Všechny peníze, které vydělala, spolkly složenky. V jedné slabé chvilce se svěřila kamarádce Heleně, že když byla v Německu na focení, majitel toho časopisu, jí nabídl focení, za lepší peníze.

“Myslíš porno?”, vyprskla Helena

“Ne porno, ty jsi blbá. Akty a nebylo by nic vidět a výdělek 2x takový než u běžného focení.”

“A ty o tom uvažuješ a chceš moje požehnání? Holka klidně do toho běž. Starý ti leží jak lazar, ty máš tělo jak bohyně, tak proč na tom nevydělat? Teď běháš od jedné práce k druhé, za pár kaček, jsi strhaná, unavená a hovno z toho.” Helena si do pusy nikdy moc neviděla.
“Vyděláš tam slušné prachy a třeba si i vrzneš.”

“Ty jsi fakt kráva, na to nemám ani pomyšlení.”
“Chceš mi říct, že nemáš chuť na sex, že bys nechtěla, aby tě někdo nezávazně trochu protáhl, ať zase cítíš, že jsi ženská?”

“Ne.” A skutečně neměla. Jedinou její myšlenkou, hnacím motorem bylo, aby se Daniel uzdravil. Byla pro to ochotna obětovat vše.

Když už byla finanční situace neudržitelná a žádné pozitivní zprávy ohledně Danielova stavu nepřicházely, rozhodla se zavolat do Německa a nabídku přijmout.

Hans, čerstvý padesátník a majitel časopisu se zavádějícím názvem Óóóó, neskrýval nadšení, že se Julie ozvala. Druhý den, už byl i se svým fotografickým týmem v Praze v pronajatém ateliéru. Julie tam dorazila kolem oběda značně nervózní. Bylo léto, tak měla na sobě jen lehké krátké šaty na ramínka a žabky. Tváře měla rudé, jak se už předem styděla.

Chtěla to mít rychle za sebou, tak vyzvala šestičlenný tým fotografů, osvětlovačů, maskérů a kadeřníků, skládající se pouze z mužů, aby se dali do práce. Shodila šaty a spodní prádlo. Levou rukou si zakryla prsa a pravou položila do klína. Byla celá ztuhlá a v křeči. Hans jí nabídl skleničku whisky, kterou bez řečí do sebe kopla, aby se uvolnila. Za chvíli si vyptala i druhou, protože to vypadalo, že z focení nic nebude. Nakonec 30ti letá whisky udělala své a nechala vzniknout prvním erotickým fotkám nové vycházející hvězdy Julie.

Julie se vrátila domů, Daniel tentokrát netušil, kde byla. Jelikož byla silná a stále věděla, proč tohle všechno dělá, nedala na sobě nic znát a dál byla oporou a s láskou pečovala o svého manžela.

Focení v Praze, nakonec absolvovala ještě pětkrát. Honorář za to byl slušný, ale pro její potřeby nedostatečný. Už sice nepotřebovala pít, aby se dokázala uvolnit, to ale neměnilo nic na skutečnosti, že stále nebyla finančně v klidu. Na posledním focení, když jí Hans předával honorář, se k ní sehnul a pošeptal jí špatnou češtinou s německým přízvukem: “Kdybys chtěla, můžeš si vydělat daleko víc peněz. Jsi krásná žena, přemýšlej o tom. Mé číslo máš.”

Týden na to přišel zlom. Daniel se rozhodl podívat do parku a tak s vypětím všech sil, zaklesnutý do Julie dorazili na lavičku v nedalekém parku. Jen tam tak seděli, poslouchali štěbetat ptáky, tvář natahoval ke slunci. Vzpomínali, jak se poznali. Bylo to před jedenácti lety, jednoho pátečního večera na veřejném bruslení. On měl chvíli po osmnáctých narozeninách ona těsně po šestnáctých. On se už asi měsíc rozcházel s bývalou holkou, která to nějak pořád nechtěla pochopit a ona se ten večer zrovna pohádala se svým frajerem. On šel hledat spřízněnou duši, protože ten předchozí, rok trvající vztah, ho vyčerpal. Tak se to teda snažil sám sobě namluvit, ale skutečnost byla taková, že by rád něco pichl. Ona zase zápolila sama se sebou. Její současný kluk ji neskutečně štval, ale odejít se jí nedařilo. A tak se ten večer jejich cesty spojily. Asi to byla láska na první pohled. Procházeli se zasněženou krajinou. Ten rok byl hodně mrazivý a ten večer snad padaly teplotní rekordy. Mladý vznikající pár, ale hřála láska a tak vydrželi až do pozdních hodin.
I když moc chtěl, a že se snažil, ten večer nepichl. Ne tak jak si myslel, že ten večer zaskóruje.

Když už se začínalo stmívat, vrátili se domů. Večer se Daniel začal třást a Julie nevěděla co dělat. Přikryla ho, uvařila horký čaj, ale třas neustával. Přivolaná záchranka mu naměřila 40? a druhý den ráno, v nemocnici, mu lékař oznámil, že má zápal plic. Daniel, který za poslední měsíce ztratil 15kg své hmotnosti a jeho nemoc se nacházela ve fázi stagnace, teď čelil dalšímu problému - zákeřnému zápalu plic, který často tak oslabeným pacientům dokázal výrazně zkrátit pobyt na světě.

Julie byla zdrcená. Když už si myslela, že by se mohla jejich situace zlepšit, přišlo tohle. A tak, stále rozmýšlela, jestli má zavolat Hanse. Na tohle téma se mohla bavit pouze s Helenou. Helena nebyla puritánka ani přehnaná moralistka. Žila si svůj bohémský promiskuitní život a užívala si svobody a volnosti, proto když za ní Julie přišla a řekla jí, že v Německu, po focení, dostala neurčitou nabídku, Helena se vyjádřila dle očekávání.
“Podívej, kočko. Za tím si můžeš představit cokoliv. Focení nejen aktů, nebo budeš dělat společnost bohatým manažerům, nebo budeš jednoduše šukat za prachy. Ať už je to cokoliv, uvědom si, že když to nezkusíš, budeš si celý život, klást otázku: ”co to mohlo být.” Uvažuj racionálně, mám Daniela ráda, ale že by tě ještě někdy mohl udělat šťastnou, je nepravděpodobné. Víš, co tím myslím. Jestli nechceš přijít o barák, prachy potřebuješ víc než cokoliv jiného. Tak to zkus a uvidíš. Při nejhorším se na to vysereš.”

Julie se s tak striktním postojem neztotožňovala, ale musela uznat, že něco na tom bylo. Navíc její zoufalost byla už i vidět. Ve své práci, přestávala plnit deadlajny. Druhou práci servírky, kterou přijala, když se to s Danielem stalo, často nestíhala. Zaprvé proto, že dodělávala resty v redakci a za druhé, protože si slíbila, že každý den Daniela bude navštěvovat. A být silná a nedávat na sobě nic znát před ním, ji bralo taky značnou část energie. Každý den přemýšlela jak se z těch sraček vyhrabat. Dům vyvěsila v realitce a doufala, že ho někdo bude chtít koupit i přes to, že by nejdřív musel složit hotovost, aby Julie splatila hypotéku.

Po dalších čtrnácti dnech každodenního zápřahu, před totálním zhroucením, zavolala Hanse.

Kapitola čtvrtá

“Přirážej, přirážej. Už budu.” Julie klečela na kolenou v hotelovém pokoji a nechala upocené, německé prase do sebe bušit. Vydržel celé dvě minuty. Pak se svalil vedle ní, Julie vyskočila z postele, oblékla se, shrábla 100 éček a utekla z hotelu. Domů to měla 30 minut metrem. Nenáviděla se, ale na druhou stranu dva a půl tisíce za dvě minuty, které “v sobě” ani necítila, byly celkem ospravedlňující. I tak měla výčitky, že Daniela podvádí. To byla její první “zakázka”, po tom co se nechala Helenou zviklat a zavolala Hansovi. Ten její “služby” nabídl mezi své partnery a o “práci” tak bylo postaráno. Její “první” byl Hansův výkonný ředitel. Šťastně ženatý otec od dvou dětí.

Dva dny na to, už to do ní valil Hansův obchodní partner z Holandska. Stejný hotel, stejný pokoj. Holanďan byl větší vytrvalec a rozhodně ji nechtěl šukat jenom zezadu. Za deset minut už Julie, bohatší o 150 euro, běžela na metro. Nikdy se tam potom nezdržovala.
Cestou na metro si v hlavě přemítala, jak se v té situaci vlastně ocitla. Jeden telefon s Hansem, jedna schůzka, vše bylo tak rychlé. Co jí ale vrtalo hlavou, bylo, co z toho Hans má, když ti chlapi zaplatili jí. Každopádně ona své peníze měla a tak to víc neřešila. Jen svědomí jí nedávalo spát.

Každý den chodila za Danielem do nemocnice a vyprávěla mu smyšlené příhody z redakce, ve které před týdnem dostala výpověď, protože opakovaně nesplnila deadlajn. Daniel ji chřadnul před očima, oba dva se ale nevzdávali a stále věřili, že se uzdraví. Drželi se za ruce a vzpomínali na těch krásných jedenáct let, které spolu prožili. Přiznal se jí, že ten první večer, když odcházel od jejího domu, se celou cestu usmíval. Taky, že doufal, že ji hned dostane do postele. Možná proto se tak usmíval, když celý vzrušený odcházel s nepořízenou od ní domů. Možná právě ta “nepořízená”, stála za tím, že toho večera vznikla velká láska. Ona mu zase říkala, jak ji šimralo v podbřišku, když večer ležela ve své posteli a snila si o svém novém princi. Tehdy ještě nebyly mobily tolik dostupné a tak jejich románek ten večer nemohl pokračovat. Což bylo dobře, mohli se tak věnovat svým fantaziím. Právě díky fantazii nakonec ten večer Daniel Julii pichl.

Když se Julie sešla s Hansem, trvala na tom, že jestli v tom má pokračovat, chce, aby pořídil byt za Prahou, že do hotelu na hodinu jako nějaká štětka docházet nechce. Hans souhlasil, ostatně nebyla to pro něj novinka. Jeho módní časopis byl pouze prostředkem k náboru krásných a hlavně “ochotných” mladých holek pro jeho opravdový byznys. Ten měl už slušně rozjetý jak v Německu tak i Rakousku, Holandsku a Julie byla první vlaštovkou v Čechách. Pořídil apartmán 5 minut za Prahou a Julie v něm rozjela dráhu profesionální luxusní kurvy s hodně vysokým tarifem.

Nové pracoviště “pokřtil” Julii už známý dvouminutový vytrvalec. Tentokrát byl tak nadržený, že ani nestihl dojít do postele. Hned v chodbě ji otočil, opřel o zeď, kalhotky jí odsunul na stranu, dva zásuny a bylo po všem. A nový apartmán, měl hned i nový rekord, který se už nepodařilo nikomu překonat. Pouze sám rekordman, se několikrát k vlastnímu rekordu hodně přiblížil.
Julie, “pracovala” každý všední den, kromě středy. To pravidelně chodila do banky, kde si zřídila osobní box a vždy tam strávila více než dvě hodiny. Nikomu o tom neřekla, ani Heleně. Víkendy se nehnula od Daniela. Leželi spolu a dívali se na oblíbené filmy, nebo mu četla. Daniel teda většinu času prospal, to ho Julie tiše pozorovala a snažila se zahnat myšlenky na to, jaký bude její život, když tady nebude. Nechtěla si to ani připustit.

Finanční situace se konečně zlepšila a Julie byla taky o poznání klidnější. I když se nikdy nesmířila s tím, co dělá, vždy se uklidňovala, že to nedělá pro sebe. Hypotéku zvládala bez problémů splácet, a proto dům z realitky mohla stáhnout. Stejně se nikdo za celou dobu neozval.

S Danielem trávila veškerý volný čas, ten už byl zase v domácí péči, ale nemoc ho tak vyčerpávala, že celé dny jen trávil doma. Atlet, kterým býval, byl pryč a momentálně byl rád za to, že si s vypětím všech sil dojde sám na záchod. Julie ale neztrácela naději a i přes to, že po chemoterapii ztratil všechny vlasy a barvou kůže připomínal Čechy v létě u moře, stále mu říkala, že je její vysněný princ. Čemuž ostatně věřila a i přes to, co po večer dělala, byl to právě on, komu patřily její myšlenky, když se na ni sápal zase nějaký zoufalec, který si za sex musel platit.

A tak si postupně promítla celý dosavadní společný život. Ráda vzpomínala na jejich první dovolenou v Řecku. Romantické procházky po pláži, nebo večerní courání se mezi desítkami osvětlenými fontánami a vodotrysky. Vždy ji rozesmálo, jak Daniel popisoval cestu: ”Téměř 30 hodin jsme se lopotili autobusem plným Čechů a Slováků prahnoucích po tom, až stanou pod bájným Olympem a smočí si zapařené nohy v egejském moři.” To ji nepřestalo bavit ani po deseti letech. Paradoxně to byli oni, kdo první chvátal k moři. Pro oba to bylo jejich první moře, které viděli.

Jindy zase vzpomínala na tu dobročinnou akci v Africe. Dohodli se, že jako dobrovolníci pojedou na zkušenou do Keni. Nadšení z dobročinného úmyslu opadlo hned po příletu na letišti v Nairobi, kde je měl vyzvednout pracovník organizace, ve které měli domluvený třiceti denní turnus. Bohužel, nebo možná bohudík se tak nestalo, a jelikož vůbec netušili, kam by měli jít, rozhořčení se rozhodli na svůj původní záměr návštěvy Keni zapomenout a protože si vše platili sami, necítili vůči nikomu žádnou povinnost. A tak zůstali v Africe celých třicet dní a byl to jeden z jejich nejsilnějších společných zážitků. Toulali se po Keni, z Nairobi k Victoriinu jezeru, které je uchvátilo svou velikostí i polohou, jelikož leží na hranici tří států. V jednu chvíli tak byli současně v Keni, Ugandě a Tanzanii. Cestou do Mombasy navštívili několik národních parků a rezervací. Na konci jejich dobrodružství, byli vinou vlastní nevědomosti, součástí ne tak úplně dobrovolné dobročinné akce. Když se totiž vraceli do Nairobi, odkud jim za tři dny odlétalo letadlo zpátky do Prahy, chtěli vidět nějaký slum, o kterých viděli nespočet dokumentů, ale živá zkušenost je přeci jen jiné kafe. Taky bylo. Zavítali do slumu v Kibeře. Čekali všechno, ale to, co viděli a zažili, jim žádný dokument ukázat nedokázal, nebo nechtěl ukázat. Chatrč na chatrči, spousta lidí, všude se povalovali odpadky a výkaly. Jednou jim před obličejem proletěl pytlík s ranním průjmem jednoho z místních. Až později doma zjistili, že to bylo naprosto normální a v podstatě to bylo totéž, jako když u nás spláchnete na WC. Nevěřícně procházeli okrajem, ale hlouběji se neodvážili. Když je zastavili tři asi patnáctiletí kluci a domáhali se “dolars” “dolars”, raději jim bez většího protestu svých dvacet babek věnovali, splnili si tak svou vnitřní “povinnost” charitativní pomoci, sebrali se a ze slumu, co nejrychleji zmizeli. Poslední tři dny strávili na hotelu, kde se snažili vstřebat ten poslední měsíc, který byl tak silný na zážitky, že je stmelil jako už nikdy nic.

Julie byla občas fotit akty, aby měla, co ukázat Heleně a ukojit tak její zvědavost. Podezřívala ji totiž, že stejně někde píchá za prachy a ji nepřizve. Julie, ale tohle držela v naprosté tajnosti a tak kdykoliv na to přišla řeč, měla v záloze pár nových fotek, kterýma Helenu přesvědčila a měla tak zase na chvíli klid. Danielovi stále tvrdila, že pracuje v redakci, ale aby zvládala platit složenky, chodí občas v podvečer vypomáhat jako uklízečka do supermarketu na Chodov. Ten byl téměř přes celou Prahu a tím si získala několikrát týdně spoustu času na práci, která je teď skutečně živila. Daniela ani na vteřinu nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Na to byl moc slabý a Julie byla velmi opatrná a měla vše promyšlené do detailu.

Postupně si vybudovala hodně širokou základnu stálých klientů, a jak už to chodí, sem tam se někdo pochlubil před kamarádem a její kvality se roznesly. A tak k ní občas zavítal nováček z řad úspěšných podnikatelů a politiků, který se ihned zařadil do zástupu stálic. Julie měla několik zásad, jako třeba tu, že to nebude nikdy dělat bez kondomu a kupodivu tohle všichni respektovali. Aby ne, většina obšoustníků byla ženatá a jelikož to nebyli naivní hlupáci, věděli, že nejsou jediní, tak raději neriskovali nějakou nemoc, která by zkomplikovala jejich povyražení.

Kapitola pátá

Týdny plynuly, Juliin každodenní režim fungoval jako na drátkách, Daniel začínal mít občas i světlé chvilky, kdy to vypadalo, že se mu ulevuje a vrací se mu chuť do života. Jako jeden páteční večer. Julii překvapil a připravil večeři. Nebylo to nic světoborného, na to neměl sílu, ale i tak měla obrovskou radost, když našla Daniela sedět v kuchyni v zástěře u prostřeného stolu, kterému dominoval nerezový hrnec a v něm špagety. Nebyla schopna slova, rozbrečela se a vrhla se mu kolem krku.

“Pamatuješ, ten první den v Itálii,” zeptal se s těžkým úsměvem na pobledlé tváři. Julie se i přes pláč rozesmála: “Jasně, že pamatuji, určitě nás měli za neandrtálce. Jak jsme měli vědět, že se v té restauraci pizza nejí rukama? U nás se jí všude rukama. No, co alespoň jsme je pobavili a utvrdili je v tom, jak jsou Češi...”, Daniel Julii přerušil a doplnil: “Jak jsou Češi prostě Češi, víš jak, ponožky, sandále, konzervy, řízky to už Čechům nikdo nikdy neodpáře. A oba dva se od srdce zasmáli.

Po tak dlouhé době, to byl zase jeden obyčejně krásný všední den a nezměnil ho ani fakt, že Julie dnes musela strávit sex ve třech a to když si jeden ze stálých klientů přivedl stejně zvrácenou manželku. Nejen, že trpěla hekajícího chlupatého padesátníka, ale musela se i lesbit s jeho značně vyžilou chotí. Když bylo po všem, nevěděla, kdo z těch dvou byl víc zvrácený. To rozpoložení, alespoň částečně zachraňovala skutečnost, že si mohla za stejný čas naúčtovat dvojí sazbu.

Jak se ale Julie naučila, nechala tyhle věci před dveřmi domu na rohožce, stejně jako to občas dělával Daniel, aby ji pobavil, a v jeho přítomnosti se věnovala pouze jemu. A tak si ten večer spolu lehli, drželi se za ruce a alespoň na chvíli se jim podařilo zapomenout na ty starosti, které je už tak dlouho provázely.
Celý víkend se pak nesl ve stejném duchu. Na jeho konci už, ale byla znát nervozita z nadcházejícího dne, kdy byl Daniel objednaný na předoperační vyšetření. Oba dva měli pocit, že se jeho stav zlepšuje a tak se upnuli k představě, že jim lékař sdělí pozitivní zprávy a po operaci už bude vše jenom lepší.

“Jsi nervózní?”

“Trochu, ano. Nedělám si ale zbytečné naděje.”

“Uvidíš, bude to dobré. Dva dny a bude po všem. Všechno to skončí. Zítra ti udělají vyšetření, den na to tě budou operovat a potom, za tím vším uděláme velkou tečku. Odjedeme někam na dovolenou, kde budeme jen odpočívat. Co bys řekl Řecku? Tentokrát ale už ne autobusem,” snažila se trochu odlehčit situaci.

“Kde bychom na to vzali, zlato? Dřeš se od rána do večera, a já nemám, jak bych ti ulehčil.”

“To se nějak udělá,” uklidňovala ho. Sama si ale v ten okamžik uvědomila, že dosud nepřemýšlela nad tím, jak Danielovi vysvětlí, kde vzala všechny ty peníze a to ji trochu rozhodilo. Daniel není hlupák, pomyslela si a dřív nebo později mu dojde, že jako redaktorka nikdy nenosila domů astronomické částky a ani dráha příležitostné uklízečky to nemohla tak znatelně vylepšit.

Kapitola šestá

Následující ráno se společně vydali na kliniku. Jejich představy začaly dostávat konkrétní obrysy, když jim lékař sdělil, že vše vypadá dobře a Daniel může zítra podstoupit operaci.

Tak zůstal v nemocnici, aby ho připravili na zítřejší operaci. Když Julie odcházela z kliniky, byla šťastná jako už dlouho ne. Zářila štěstím, které pramenilo z té naděje, kterou právě získali. Cítila se silná a cestou domů, po zralé úvaze, zavolala Hansovi.

Následující ráno Daniela převezli na operační sál, kde se pustili do plánovaného zákroku. Po narkóze, už byla celá jeho budoucnost v rukou dvou doktorů a tří asistentů.

V apartmánu, patnáct minut jízdy autem od nemocnice kde právě chystali Daniela k operaci, se Julie naposled podívala do zrcadla.

“Dokážeš to. Nebude žádný problém. Jen co se tady Hans objeví, řekneš mu, že končíš. Pochopí to,” snažila se nabudit, měla ale velký strach, že to tak lehce nepůjde. Když mu včera volala, aby se dnes sešli, nebyl moc nadšený. Byla rozhodnutá s tím vším skončit. Po téhle schůzce tuhle etapu života nechá za sebou v hlubokém zapomnění. Konec s dvojím životem, konec s roztahováním noh. Danielovi léčba zabírala a ona už viděla nový začátek. Plánovala se odstěhovat, uvěznit všechny starosti a bolest v Praze a začít znovu někde v klidu na samotě. Milovala Krkonoše, jako malá tam každý rok jezdívala s mámou, která pocházela z Vrchlabí. Potom, co umřel dědeček, skončily i jejich výlety. Právě tam toužila začít nový život, na místě na které měla jen krásné vzpomínky.

Když se ozval zvonek, zhluboka se nadechla a šla otevřít. Ve dveřích zkameněla. Její nohy byly najednou jako dřevěné špalky přivrtané k podlaze. Na druhé straně, se širokým úsměvem na tváři stál Petr. Její noční můra, hnusák z nejhnusnějších. Chovala k němu takovou nenávist jako k nikomu. Petr věděl, co k němu Julie cítí a taky se podle toho choval.

“Tak ty šlapeš za prachy?”, usmíval se.
“Celé ty roky děláš drahoty a nejsi nic než obyčejná špinavá děvka. Na tvou obhajobu princezno, slyšel jsem ale, že jsi třída. Tak, co mi předvedeš?” Provokativně si rozepl poklopec od riflí. Julie nebyla schopna slova. Když se k ní přiblížil, reflexivně ho kopla do rozkroku a Petr se svíjel v bolesti.

Daniel byl zatím rozřezaný a hrabaly se v něm dva páry rukou.

Julie chtěla zabouchnout dveře, ale Petr se vzchopil a vpadl do bytu. Julie před ním couvala.

“Co tady děláš?”

“To co všichni holčičko.”

“Tobě já nikdy nedám.”, hledala něco, čím by se mohla případně bránit.

“Ale no tak, nedělej drahoty. Vím, že tady šukáš s kdekým, tak pojď, nechám ti i něco navíc, když budeš dobrá.”

“Jsi prase.”, zakopla o roh postele a posadila se na ni.

“Jak si se o tom dozvěděl?”

Petr se neubránil smíchu: “Ty vůbec nic nevíš. Jsi tak naivní. Čekala si Hanse, že jo? Tak já ti prozradím tajemství. Hans je jenom poskok. Můj poskok. Všechno tohle děláš jen díky mně. Vím o každém tvém kroku,” pronesl s ledovým klidem, zatímco si rozepínal košili. Potom si stáhl kalhoty. Julie neschopna slova se snažila ještě vzdorovat, ale věděla, že nadržený chlap je schopný jí ublížit, tak pomalu rezignovala. Petr ji chytil za vlasy a hodil doprostřed postele, strhal z ní oblečení a otočil ji na kolena.

Na operačním sále mezitím nastaly komplikace a Daniel ztratil puls. Doktoři se ho snažili oživovat.

Julie brečela a Petr ze všech sil přirážel, chvíli ji držel za vlasy chvíli za krk. Otočil si ji, aby jí viděl do tváře. Několikrát ji do ní udeřil, Julie vzdychala bolestí a Petr slastí.

Daniel už byl 2 minuty bez pulsu a doktoři stále neustávali s masáží srdce.

Petrova agresivita s blížícím se vyvrcholením stoupala. S každým přírazem, jí zároveň uštědřil další facku. Julie, byla celá od krve a už jen bezvládně ležela. Petr ale neustával, a víc a víc ji bil, až se na ni úplně hotový svalil.

Daniel už byl 4 minuty bez pulsu a doktoři se rozhodli resuscitaci ukončit.

Petr se rychle vzchopil, podíval se na zakrvácenou Julii, v mžiku se oblékl a zmizel. Julie tam dál bez hnutí ležela, z očí jí tekly slzy, z nosu a úst krev. Upadla do bezvědomí.

Daniel s posledním elektrošokem naskočil. Tým lékařů úspěšně dokončil operaci. Hodinu po tom, co byl v podstatě mrtvý, ležel stabilizovaný na jednotce intenzivní péče.

Julie oči už nikdy neotevřela.

Kapitola sedmá

O šest měsíců později.

Daniel se skláněl nad hrobem Julie, do vázy jí dával čerstvě natrhanou kytici kopretin. Z jeho tváře se nedalo poznat, jestli je smutný nebo naštvaný. Nemoc ustoupila a on se zotavil. Byl ještě pohublý a bledý, ale den ode dne se jeho fyzický stav zlepšoval. Bohužel psychicky na tom byl velmi špatně. Měl tolik otázek, na které mu neměl kdo dát odpovědi. Vzpomínal si, na ten okamžik kdy po operaci otevřel oči, ale Julie tam nebyla. Živě si pamatoval ten pocit, když se další den ve dveřích objevila policie a mu se sevřelo hrdlo. Byl tak slabý, že nemohl ani plakat, když mu oznámili, co se stalo. Policie, sice našla stopy semene, ale jelikož nebylo o co se opřít, byl případ odložen. Trápilo ho i to, že nebyl u jejího pohřbu. Když ho propustili z nemocnice, nevěděl, co bude dělat. Dům byl prázdný, někdy za ním přišla Helena, jindy zase Bob, Daniel ale netoužil po společnosti. Poté co proběhlo dědické řízení, byl překvapený, co všechno měla Julie zajištěné. Celou tu dlouhou dobu, proplouval životem na autopilota a plnil jen potřebné záležitosti. Jako třeba tu kdy se vypravil do banky zrušit její účet. Na ten den si pamatuje jako na den, který by raději nezažil. V bance mu dali přístup do osobního boxu Julie.
Když ho v soukromé místnosti banky otevřel, našel tam několik dokumentů a sešit. Otevřel ho, podivil se, že je určený jemu.

“Danieli, jestli se ti tento deník dostal do rukou, pravděpodobně to se mnou nedopadlo dobře.”

To byla první slova, která Danielovi vehnala slzy do očí.

Opřel se o zeď, sesunul se na zem a pokračoval ve čtení.

“Víš, když si onemocněl, finanční situace byla stále víc neúnosná. Peníze, které jsem vydělala, nestačily. Jak víš, byla jsem jednou fotit pro módní časopis, ale jak se později ukázalo, tato práce byla jen zástěrka pro to, co následovalo. Já to samozřejmě zprvu nevěděla, ale naše situace mě dohnala až k tomu, že jsem se nechala chytit do pasti. Nakonec se ale podařilo náš dům zachovat. Danieli, jestli se to k tobě ještě nedoneslo, tak to, co se dočteš, prosím hned neodsuzuj. Můj záměr, proč jsem dělala, co jsem dělala, byl čistý. Nejsem na sebe pyšná, nechtěla jsem takový život, ale často člověk nemá na výběr.

“Všechno, co jsem dělala má na svědomí jeden člověk - Hans. Vidíš a ani pořádně nevím, jaké bylo jeho příjmení.

Prostě Hans - Němec, to on vlastnil ten módní časopis, to on zprostředkoval všechna focení a nakonec i on koupil apartmán, ve kterém se to všechno dělo. Byla jsem zoufalá a zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Nicméně jestli tohle čteš, jestli jsi zdravý, mělo to všechno smysl a nelituji, že jsem se tak rozhodla.”

“Tento deník jsem si začala psát, proto, abych nezapomněla, kdo jsem. Taky trochu pro svoji ochranu, člověk nikdy neví. Miluji tě.”

To byla první strana deníku, který Daniel křečovitě svíral v rukou. Nepřestával brečet, otočil na druhou stranu.

Den první.

“Nevím,  jak se jmenoval, chtěl, ať mu říkám Karl. Nevím ani, co dělal, ale vypadal zámožně, určitě byl ženatý, protože měl snubní prsten. Netrvalo to ani dvě minuty a byl hotový. Kéž by to tak bylo vždy. 100 euro za dvě minuty, u kterých jsem ani duševně nebyla přítomna.“

Den druhý.

“Nečekala jsem, že to bude tak brzy, ale Hans má asi spousty sexuchtivých přátel, a tak po dni volna, kdy jsem přemýšlela, jestli mám pokračovat, se ozval a já opět šla na stejné místo. Stejný hotel, stejný pokoj, jen jiný chlap. Deset minut a 150 euro.“

Daniel nevěřil tomu, co četl. Zavřel deník a přemýšlel, jestli vůbec Julii znal. Jak mohla být něčeho podobného schopna. Udělalo se mu zle, ale zvědavost byla silnější a tak ho znovu otevřel.

Den dvacátý první.

“Zase někdo nový. Před domem parkoval Porsche. Každý mi tady už nechává 300 euro. Takovou mám asi cenu pro Hanse.”

Pozastavil se nad tím, co právě přečetl: ”před domem”. Zhrozil se, že se to všechno dělo v jejich domě. A tak listoval zpět.

Den třetí.

“Řekla jsem Hansovi, že budu pokračovat, pouze pokud někde zajistí byt. Tak taky udělal. Poprvé v novém bytě byl vytrvalec. Tentokrát nevydržel ani ty dvě minuty.”

Daniel přeskočil několik stran.

Den sedmdesátý osmý.

Poprvé tady byl Čech, nějaký podnikatel. “Sakra ten byl tlustý a agresivní, budu mít modřiny. Ještě že jsem do bytu instalovala kamery, jestli mi někdy někdo ublíží, budu to mít na fotkách a udám ho.” Daniel zpozorněl, napřímil se, vytřeštil oči. Listoval deníkem, jako by něco hledal, stránky jen zběžně proletěl očima.
 

Den osmdesátý šestý.

Den sto druhý.

Den sto patnáctý.

Den sto devadesátý čtvrtý, u něho se zastavil.

“Daniel už zase přibírá. Věřím, že to má za sebou. Už bude jen dobře. Rozhodla jsem se s tím vším skončit. Peníze na doplacení domu už máme a i něco navíc. Dnes zavolám Hanse a řeknu mu to.

Další den už chyběl. Na poslední straně byly jen poznámky.

Uživatelské jméno a heslo k serveru. Daniel zmrzl. Prohledal box. Byla tam závěť a smlouvy o pojištění. Rychle všechno nacpal zpátky do boxu a běžel domů.
 

Na počítači třesoucíma rukama zadal přístupové údaje. Server byl online. A na něm na 15 tisíc fotografií seřazených podle data. Neměl odvahu si fotografie prohlédnout, ale poslední den prostě vidět musel. Když otevřel poslední fotografii z osudného dne, zůstal nevěřícně civět na monitor. Potom se pozvracel. Nevěděl, co má dělat. Nebyl horká hlava a tak rozmýšlel, co bude nejlepší udělat. Měl chuť mu vyrvat srdce a rozšlapat ho. To by si ale nepomohl a toho si byl dobře vědom.

Unavený usnul a zdálo se mu o Julii. Procházeli se po zelené louce a kolem nich dováděla spousta dětí. Desítky dětí různého věku. Usmívali se a byli šťastní.

Kapitola osmá

Když se ráno vzbudil, přesně věděl, co udělá a tak spustil svůj vlastní plán.

Nejprve zálohoval všechny fotografie, potom vybral ty z osudného dne, vytiskl a nahrál na flashku. Tu zalepil do obálky a zanesl Bobovi. Řekl mu, že kdyby se mu něco stalo, ať to dá na policii. Bob se nevyptával a souhlasil.

Poté se silným sebezapřením šel k Petrovi do práce. Ten ho ve své kanceláří vítal s otevřenou náručí. Netušil, že Daniel už všechno ví.

Daniel se posadil a pobídl Petra, aby tak učinil taky, že má pro něj obchodní nabídku. Když si Petr nalil whisky a usedl do svého koženého křesla, Daniel na nic nečekal a spustil.

“Podívej, řeknu to jen jednou, nebudu se opakovat a nebudu smlouvat. Buď přijmeš to, co ti teď nabídnu, nebo ne. Nic mezi tím není.” Petr se stále usmíval: ”Teda ty jsi vážný.”

“Teď na mě přepíšeš celou společnost, já ti dám pět milionů, ty zmizíš a nikdy se tady už neobjevíš.” Vytáhl fotky a hodil je před Petra na stůl. Tomu okamžitě zmizel úsměv z tváře. Podíval se na Daniela a se suverenitou sobě vlastní, se opřel v křesle.

“Co mi brání v tom nechat tě zabít?”

Daniel se pousmál: “Vážně si myslíš, že jsem takový debil, že bych sem šel bez pojistky? Máš dvě minuty na rozmyšlenou.” Byť si Daniel sám sebou nebyl moc jistý, ale neměl co ztratit, jeho milovaná žena byla mrtvá a on si před pár měsíci taky se smrtí podal ruku, tak na sobě nedal nejistotu znát a působil odhodlaně.

Petr neměl moc, co rozmýšlet. Buď vezme nabídku, nebo půjde sedět. A tak souhlasil. Jelikož byl jediným vlastníkem a jednatelem, nebylo to až tak složité. Za pár dní byla firma Danielova. A tak si mohl užívat touženého povýšení. Jak slíbil, poslal Petrovi pět milionů, současně s tím poslal i flashku s fotkami na policii. Petr byl ihned zatčený, obviněný a vzhledem k prokazatelným důkazům se ani soudní proces nevlekl. Zanedlouho, už Petr seděl na Mírově za znásilnění a úmyslné zabití. Před sebou měl ne zrovna pěkných dvacet let.

Následně Daniel firmu prodal, a jelikož byl vždycky dobrák, polovinu peněz věnoval Petrově ženě, která o jeho záletech neměla celou dobu tušení a zůstala s dcerou sama. K těm pěti milionům, které jí připadly, to bylo slušné odstupné, za to co jí ten hajzl po celá ta léta za zády prováděl.

O druhé polovině měl jasno hned, když plán spustil. Miloval děti, které sám nikdy neměl a ani nikdy už mít nemohl. Jeho zkušenost s rakovinou by mohla být pro lidi přínosem, kdyby se dokázal podělit o to, jak to všechno zvládnout. Proto založil společnost na podporu dětí nemocných rakovinou. A tak vznikla Nadace Julie.