Klasika

Toto slovo v poslední době expanduje. Přitom ještě v polovině minulého století se jím označovala pouze klasická umělecká díla. A dnes?

Prakticky zahrnuje veškeré věci, které jsou pro nás nějak obvyklé nebo se opakují.

A tak se v novinách vedle sdělení že „v divadle hrála agitky i klasiku“ dočteme pozoruhodné věci. Tak například běžkař řekne: „Bruslení mi nejde tolik jako klasika.“ Tady je ještě vztah ke klasickému stylu lyžování dost blízký. Co třeba tohle? „Česká klasika může být odvázaná , nevšední a hlavně současná.“ O čem že se tu mluví? No o české kuchyni! Hned za tím totiž následuje recept na zelné závitky. Nebo: „Libuji si v excentrickém oblečení, dnes jsem se výjimečně vrátila ke klasice.“ Myslím, že to není třeba obsáhleji komentovat. Majitel nového auta zase poznamená: „Dopřál jsem si skutečnou klasiku, Ford Mustang.“ O výstavě ryb se můžeme dočíst: „ K vidění je i česká klasika – krásní kapříci.“ A co ve stavebnictví? Taky, taky. „Střecha skládaná z tašek je v naší zemi klasikou.“ Zkrátka, klasika je všudypřítomná.

A nejenže o ní píšeme. Taky o ní mluvíme. A možná ještě víc! Slyšeli jste takové věty, že? „V sobotu že prej se musí učit, žejo, klasika, vole“. Nebo tohle: „tatínek dostane k vánocům ňáký cédečka a hm, a máti kosmetiku, no, klasika.“ Zkrátka něco jako dříve slovo „normálka“. Srovnejme ještě tuhle větu: „Pili jsme vetlínský, jojo, hnusný, ale bylo drahý, no, prostě klasika.“ Zatím to ovšem stále pociťujeme jako jakousi novinku, když na předchozí větu se smíchem reagujeme: „Ne, klasika jsme nepili!“

A kdoví, třeba se z podstatného jména „klasika“ stane časem citoslovce.