Kola,kola, kolečka

Jazyk odjakživa pokulhává za realitou. Realita se tak mění a jazykové označení zůstává. Přestože už té realitě neodpovídá.

Vezměme si třeba slovo kolo. Označuje sportovní pomůcku, na které se dá jezdit. Všimněte si: říkáme této pomůcce kolo, i když má kola dvě! Jak k tomu došlo? Inu tak, že původně to bylo opravdu jedno velikánské kolo, které přitahovalo pozornost, podpořené malým kolečkem, které pozornost nepřitahovalo. Proto tomuto velekolu říkali lidé kolo. Ale dnes? Snad bychom tomu měli říkat kola, tedy pomnožně. Zvlášť když u tohoto kola rozlišujeme přední a zadní kolo! Máme i jinou sportovní pomůcku rovněž složenou z jakýchsi kol, té ovšem říkáme kruhy. Kruhy, nikoli kruh. Pomnožné.

Jsou ovšem vozítka, kde je počet kol zmiňován explicitně: dětská tříkolka, terénní čtyřkolka…Dvoukolky nemáme, těm říkáme importem segwaye. K dětským kolům se navíc občas přidávají malá kolečka.

Když jsme už zmínili slovo kolečko, to je také zajímavý úkaz. Pravda, tento pracovní nástroj má skutečně jedno (sic!) kolečko. Ale to přece není celé! Ke kolečku je připevněna nádoba v podobě vaničky s držadly na převážení materiálu. O tom ale výraz kolečko už nic neříká.

Kola však nejsou jen na povozech. Každý mlýn měl třeba kdysi mlýnské kolo. Dnes už ho máme jen v písničce Kolo, kolo mlýnský. Ve strojírenství jsou zase ozubená kola. A v hodinkách kolečka. A čím víc mají tato kola a kolečka zubů, tím my těch zubů máme míň. Každá sportovní liga má spoustu kol. A nejen liga, i volby. Není divu, že jsme všichni neustále v jednom kole.

Uf, už z toho mám o kolečko víc.